Za odměnu.

A taky trochu pro nás, protože nerf to prostě byl, u mně rozhodně velkej.  Malé děti, když jdou od doktora taky dostávají nějakou odměnu, obrázek, zmrzlinu…. a tak. Tož naši ohaříci taky mají vždycky nějakou odměnu. Měl ji i Rumíček tuhle, když jsme mu nechali dělat servisní prohlídku, ale ten si ji neužil, protože tam byla fešná korkáčová (neboli welshcorgiová) . Tak se domníval, že tou odměnou mu bude ona 😀 😀 . Ona to tak ovšem neviděla a po krátkém a letmém seznámení mu dala úderně do držky 😀 . Aby vychladl, proutník jeden. To se částečně podařilo. Ne, že by to ale vydrželo na dlouho, neb Rumoušek se nyní shlédl v roli úhyla a nebetyčného proutníka. Takže ten si tu zastávku s odměnou až tak nevychutnal.

Zato Tali ano. A to doslova. Však si ji taky ale zasloužila. Chovala se překvapivě jako profík. Když jsme byli zjara na očkování a takový tý zběžný prohlídce, byli oba po prodělaných operacích dost v křeči . A Rumíček se toho drží doposud. Chápu ho. A proto jsem předpokládala, že i Tali se k veterináři nebude moc chtít. 

Leč překvapila. Nakráčela nejen do čekárny, ale i do ordinace s lehkostí modelíny na přehlídkovým molu – to jí jde, předvádět se, to je fakt. Byla jsem za to ráda, protože tahle návštěva pro mě, pochopitelně, byla těžká. Není divu, když feně najdete na mléčné žláze nepěknou bulku. Tam víte, že to sranda nebude. Abych celou situaci odlehčila a abych  panu doktorovi udělala radost, natrhala jsem před odjezdem na veterinu krabičku rajčat a doplnila ji čerstvě nastříhaným tymiánem. Ta vůně! No a po příchodu do ordinace jsem parafrázovala slavnou větu o švestičkách z naší zahrádky. Myslím, že jsem panu doktorovi kápla do noty a že ho, až přijde večer domů, pochválí. I pro sebe jsem byla ráda, že jsem začala takovým obloukem a nemusela hned jít k tomu, co bylo opravdu podstatný.

No a pak už se šlo na věc. Vysvětlila jsem, proč jsme přišli a Brtnik mezitím Talinku položil na zem a požádal ji moudře, aby vokázala půpyka. Což je naše taková hra  – která patří i do nácviku běžného veterinárního ošetření, jako je ukázání zubů, uší, apod. Vzorná Taliprtka skutečně vokázala půpyka a pan doktor tak mohl pohodlně a precizně vyšetřovat. Závěr byl, že to je dobře ohraničené a že by to hned příští pátek operoval. 

Věřím mu, věřím mu tak, jako málokomu a tak jsem bez váhání kývla a dohodnul se přesný termín. Operace bude malá, není nutno brát celou lištu, stačí vzít jen poslední dva cecíky a Tali bude hodně brzo v pohodě. I bez límce, jako při operaci tý hnusný pyometry. I se to stejně totiž bude šít. Můžu být prozatím spokojená a uklidnit se. I jsem se ptala, jestli mám být hystericky vyděšená. Není nutno. Tak tedy nebudu.

A z ordinace jsme odcházeli v mnohem lepší náladě, než jsme vcházeli. A mohli jsme si dojet pro zaslouženou „odměnu“ . Není to úplně v mezích něčeho zdravého 🙂 . Je to naopak velká prasárna. Ale nic naši Talinku nemůže potěšit tak, jako nějaká prasárna. Ne tedy v tom smyslu, že bychom ji vzali do prasečáku, nebo jí našli za odměnu skládku s exkrementy a zetlelým masem, nebo tak něco. Je to značně menší prasárna, ale je. Zas na druhou stranu – stravujeme se jinak poměrně zdravě, tak jednou za čas, neva.

Stavili jsme se totiž v Mekdonáldu. A koupili jsme si hambáče-hodně hambáčů, hranolky a džůs. Nejen pro sebe 😀 😀 . Jááááá vim! Vim to, nic neřikejte. Ale když vona má takovýdle věci hrozně ráda a já jsem měla takovou radost a chtěla jí udělat taky radost. A! Aji vona nám chtěla nejspíš udělat taky radost, protože se i tady chovala jako modelína z přehlídkovýho mola. Jako nejposlušnější péf na světě /gůt, ty drobný chybičky nevidim, nejsou podstatný/.

Vzorně se uložila venku u stolečku a kupodivu ho nepřevrátila, když nám slečna nesla naši objednávku 😀 . A nepřevrátila ho ani pak, samou nedočkavostí, jak bývalo jejím zvykem, když čekala na něco moc dobrýho. A ona ví, že tohle jí bude chutnat, zná to z našich dovolených, kdy jsme se takhle občas v Mekáči cestou stavovali.

Než přišel Brtnik zpátky, protože si byl mýt ruce, daly jsme si spolu, jak dvě kámošky prozatím ty hranolky. S kečupem. Je boží dívat se na ni, jak si to užívá /jo, vím, nejni to úplně v pořádku, ale je to jednou za sto let/.  A pak přišla ta bombastická odměna. Nechala jsem to na pánikovi, aby jí taky on udělal radost. Já už tak učinila těma hranolkama a taky jsem si řekla, že se s ní pak rozdělím o svou porci hambáče.

Hele lidi!!!! Kdybyste ji viděli! Vona, která šécko polkne najednou a v podstatě o tom neví, si to užívala. Sice to pro ni bylo, přes tu velikost, jedno sousto, zato to ale bylo sousto evidentně labužnický a bylo nutno si to vychutnat. Myslím, že větší radost jsme ji udělat nemohli. A okolí taky ne, páč se dost bavilo. A bavilo se i posléze. Hlavně tedy rodina, která seděla za našimi zády. 

Foukal totiž vítr a přes mou urputnou snahu, udržet šécky ty papíry od hambáčů na tácku se mi to nedařilo. A v jeden moment, když jsem dávala Tali dojíst pár posledních hranolků přímo z toho kornoutu, nebo jak tomu říct, zafoukal tak, že to rozhodil do okolí a ještě si ze mě dělal blázny a musela jsem ty zmačkaný papírky honit po  tom okolí. A v tu chvíli právě přichází na scénu naše flekatá modelína a tak jak je učená z domova, popadne utíkavší koudel z papíru a nese mi ji. Ty vadooooOOO?! To je frajeřina teda. Obratem jsem jí nabídla ten prázdný kornout od hranolek a řekla to, co říkám doma, když ohaříci uklízí něco do koše. „Vyhoďto, vyhoďto sem!“ A vona přesně todle udělala!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Týýýý vole! Už ne ty vadooooOOO, páč to nejni dostatečně výstižný. Zatlačila jsem oční bulvy, vyběhlé údivem z důlků zpět a dělala jak, kdyby to byla běžná věc, že tohle děláme. Ovace přihlížejících ji přirozeně neminuly. A já tak posléze dostala možnost i kynologicky působit na mládež. Neb paní z té rodiny sedící za námi byla Talinkou zcela uchvácena a zeptala se, co je to za ohaře. Dali jsme se pak všichni trošku do řeči a ona nadhodila, že děti taky chtěli pejska, tak mají jorkšíra a nakonec se o něj stará jen ona. Tak jsem ji podpořila a mezi řečí mladé slečně, kterou měli s sebou osvětlila, že pes je závazek, odpovědnost a když si ho pořídím, musím holt tomu leccos obětovat. „Vidíš to, vidíš to, já jsem Ti to říkala!!“ pravila maminka a pak se tak nějak i dál odvíjel jejich následný hovor.

Já už to nesledovala, měla jsem tam přece jinčí práci – měla jsem tam vynikající Talinku a musela jsem se jí věnovat. Však si to taky zasloužila. Stejně jako toho hambáče. Pánik pak došel pro kávičku a poté co jsme ji vypili, jsme už mazali domů, za Rumouškem.

Za Rumouškem, který poté, co nás přivítal opět podlehl nízkým pudům a jal se Tali votravovat.A to už je ale zas o něčem jiným. Já jsem prozatím ráda, že můžu jít tak nějak v klidu spát a nemusím se zmítat pod peřinou obavama.