Ještě pár drobností z dovči, než vám sem dám malý osvěžení z popisu naší dovolený, který je pro vás nachystaný.
Video s názvem: A jestli neumřeli tak tam žvejkaj dodnes: 😀
Video dokladuje, že ohaři měli tolikatě vyžití, že se pak radši místo procházení se, vypleskli pod lesem do pažitu a Taliprtka sekundovala Rumíčkovi v činosti jasně dokazující, že vižla je pižla, co furt něco žižlá. Žižlili si to tam oba jakou dobu. Až to způsobilo, že nám tam začal dělat bezstarostně někdo i společnost… a zatímco ohař si jel svůj míček:
šel se procházet 😀
To by myslivec čučel 😀 . Já teda rozhodně čučela. Příště přijde rovnou k nám? Nejni to los Emil, zvyklej na ruch velkoměsta, měl by se nás bát.
Eva od Sindibádky bude vědět, jak jsou tyhle chvíle vzácný, kdy se ty flekatý pometla v přírodě uvolněj, zcela vyklidněj, přestanou řešit lov a věnují se jiný bohulibý činnosti. Jsou to momenty v který jsem – není to tak dávno – ani nedoufala a který nechci zapomenout. I proto jsem si to natočila.
A když pak odpoledne pršelo, nastala tichá domácí pohodička:
A když pořádně naprší….
Mouseskoutek:
No a teď, teď se můžete těšit na to překvapení.
Je fajn, když se psi dokážou takhle něčím zabavit. Bety si umí žižlat tak akorát tlapky, což mně teda spíš vadí.
Tomu rozumím, Tali si taky nohy vohlodává (přišla s čímsi, co se nepodařilo nikdy zcela vymýtit a co řešíme celoživotně. Máme už naučený napomínání, kdy ji z toho člověk vytrhne. ale….. blbý, znám. Už je z toho trochu i zlozvyk, takže o to hůř – což myslím, že bude i případ paní Běty?
Někde jsem četla, že to může být stresem, což bych zpočátku chápala, ale po roce si myslím, že to je jak píšeš – zlozvyk.