Rumíček mi o dovolený trochu zasolil.

Měla jsem o něj strach, ale nechtěla jsem vyvolávat paniku. Protože jsem si i myslela, že znám důvod toho problému. Leč jistá jsem si teda rozhodně nebyla. A náš pan dochtor měl dovolenou stejně jako my. 

V půlce dovolený totiž začal Rumíček haprovat s jídlem. Nejdřív to bylo prostě nějaké to syrové. Nechtěl. Občas mu něco nevoní, páč je malý chemik a tak ho nenutíme. Dostane prostě něco jinčího. Což v tomhle případku byla výměna za syrový kuře. To si dal. 

Jenže pak při večeři už k němu přišel, čuchnul a s výrazem: „Prosím Tě nezlob se, tohle ne.“, si šel lehnout.

To už jsem zbystřila a panika pomalinku pootvírala vrátka. Šla jsem vařit kuře, brambor, mrkev. A bylo to: „Hurááá, dobrůtka!“ Ulevilo se mi.

Do rána. Kdy bylo v misce to stejný, co k večeři, teda kuře, brambor, mrkev. A já viděla zase to: “ Snad se nebudeš zlobit, ale tohle nemůžu.“ a šel si lehnout. To už panika ty vrátka rozkopnula. Pozorovala jsem toho rezatýho škudibika pod mikroskopem.

A utěšovala se tím, že jinak venku je prostě normální. 

Teda normální. To zase vlastně taky ne. Protože mu švihlo. Rozhodnul se, že Tali hárá a bylo by vhodný založit rodinu. A to velmi urputně se rozhodl. Byl fakt jako blázen.  A mínil otravovat Tali tak hodně, dokud to neklapne. Opravdu tak hodně, že i vlídná prtka Taliprtka, která jinak spoléhá radši na naši ochranu, nebo jen varovně blafne, do něj vjela jak do hadrů. Několikrát.

Ne, že by to zchladilo milovníkův temperament. Vedra, nevedra. Asi i vím, proč k tomu došlo. Páč ta nenaplněná láska ke krásné Helénce musela někudy ven. A když nedošla naplnění tam, tak to prostě šlo tudyma.

Nestíhala jsem ho  odvolávat – i proto, že prostě už moc neslyší, to hraje výrazně proti mně. Nestíhala jsem za ním lítat a kontrolovat, aby neblemcal samotnou Tali a taky – to hlavně- její loužičky – což by byl ten hlavní spouštěč. Se mi to špatně na tý zahradě menéžuje, když tam člověk potřebuje i něco dělat. Děsný to bylo a nešlo to nějak zastavit, ať byli oddělení, nebo ne. 

Mno……..takže jsem si říkala, že nejspíš z tohodle všeho to vychází. Ale nikdy jsem neměla psa, a to ani toho Rumíčka samotnýho 😀 , který by při hárání – a to i feny domácí – nějak výrazně šílel, že by třeba nejedl. A navíc tohle bylo jiný, on jíst chtěl, ale dělalo se mu šoufl, když k tomu jídlu přišel. A to mě právě uvádělo v tu paniku. Protože tohle bývá projev ledvináře, nebo toho, kdo má potíže s játry či slinivkou…….. prostě nějakej průser v břiše. A vzhledem k věku může být, že i velký průser v břiše. V hlavě se mi to vařilo. Skákala jsem od – to je z toho jak blbne a furt blemcá, to se pořeší, k – sakra tohle může bejt průser. Snažila jsem se uklidňovat, což mi moc nešlo. Že jo, Kuskusi? 🙂

K uklidnění pomáhalo to, že venku – myšleno venku ze zahrady, byl normální, aktivní, neprojevoval se apaticky, sklesle, bolavě, nic. Běhal – v  těch vedrech – se zájmem, chtěl balonek, chtěl pracovat, ploval si a s chutí si bral odměny. Kterých jsem mu dopřávala neúrekom. Pičkůty a a jakési velkogranule Brit, ty s radostí chroupal a dožadoval se dalších a dalších. Byla jsem za to ščastná, protože aspoň nebyl s prázdným pupkem, ale něco během dne prostě snědl.

Ale regulérní žrádlo bylo špatně. Nechtěl tedy to kuře, tak se mu uvařily čistě jen kuřecí prsa, bez ničeho, bez kůže, zeleniny, brambor a blábláblá. Průběh stejný-první porce velká sláva, při další porci těžký nechutenství. V zásobě byla kvalitní konzerva od Falca. Opět supr-opět nechci, dík. Pak došlo na hotovku salámovou od Falca. Zas jak přes kopírák, velký nadšení následovaný nechutí. Co bylo v kurzu, bylo kočičí žrádlo. To jo, to by býval mohl furt. No, ale to jsem nechtěla. A on z misky nechtěl ani ty pitomý granule. 

Vždycky jsem do něj něco nějak dostala, ale nic moc to nebylo teda. A pořád byl aktivní aktivista. Nasadili jsme Smectu a udělali přísnější režimový opatření, takže se nám naše sexuální mlátička začínala uklidňovat. A já se těšila a bála zároveň na tu návštěvu veteriny. Bála jsem se toho, aby se neukázalo, že nemám pravdu, že to není hormonální tanec s vlky, ale nějakej průser.

V pondělí jsme se dostavili na veterinu a přívítali pana doktora po dovolený. Poctivě jsem mu převyprávěla, jak to u nás probíhalo a on se pustil do prohlídky. Od teploty, po uzliny, poslech, pak poslech ještě jiným fonendoskopem a sono. Výhoda je, že Rumíček je sice nervozní u doktora – po té operaci – ale dá se takhle vyšetřit bez nějakých cirkusů. Takže jsme viděli všechny ty orgány, o které jsem se bála, že by tam mohl být problém. A NENÍ! Balvan, to je vám jasný, že balvan žuchnul.  Servisní prohlídka dopadla dobře. Je tady ale jedno velký ale – při poslechu srdíčka zjistil pan doktor šelest – proto si bral ten druhý fonendoskop. Letos při kontrole stačil běžný, během očkování ještě nic nezjistil, tak snad to velký průser nebude. Jdeme v neděli na nějaké speciální vyšetření. 

I podle pana doktora, jak si vše vyslechl, vychází náš problém z hormonální bouře. Co bouře! Tsunami přímo 😀 . Schválil nám zvolený postup, objednal nám to vyšetření a Rumíček mohl s Brtnikem vypadnout – konečně!! – ven. Byl jak zátka od žampuňskýho, ani se s panem doktorem nerozloučil. Inu, to je úděl veterinářů. Přes to, že pomáhají, tak značná část jeho pacošů před ním radši prchne. 

Abychom mu kompenzovali to veterinární příkoří 😀 , vzali jsme broučka malýho do Hrombachu. To mu dycinky zvedne náladu. Tak i tentokrát. My jsme pořídili pár nějakých drobností – hlavně pytel granclí teda, aby měl co jíst a Rumíček si koupil látkovou pískací kostičku. A jak je jeho zvykem, hrdě si ji nosil po krámu a užíval si světa obdivu. Možná by tam chodil ešče tetkon, kdyby mohl, ale tak museli jsme taky domů za Taliprtkou, která tam na nás čekala. 

Ale nijak v tom obdivování zkrácen nebyl, neb před Hrombachem jsme potkali pána s malým kloučkem a pán se k Rumíčkovi vrhnul s dovolením jestli může, páč taky mají doma vižlíka. No může, může, co by nemohl. Rumoušek byl Blažej, mohl pánovi dát asi tak miliontřistadvacet hubiček, umejt mu uši a celýho ho potlapkat. Takový blaho!! To už leta nezažil!! (Kecá, a co Olinka, žejo? 😀 ) . Svíjel a rozvíjel se do preclika, jak vižlí zákon káže. Jen tu zmrlinu, co měl chlapeček v ruce, jsem mu nedovolila. Bylo to hrozně milý setkání a trochu jsme se zasekli ve vižlím povídání. No ono prostě – kdo má vižlu, tak ví, že když se potkaj lidi vižlí, stojí to za to 😀 . Pro mě to přineslo ještě to, že ze mě díky tomu milýmu setkání odpadávaly další a další šutry navrstvený tou předchozí panikou. Do auta jsem sedala s úsměvem. Rumoušek mi z ruky vylemtal asi tak dva litry vody, aby doplnil tekutiny vyschlé stresem a posléze naopak svatým vižlím nadšením a jelo se dom.

Tam nás přepadlo flekatý tornádo, který muselo doma bivakovat samo. Lítala zahradou jako atomovej rotavátor a když dosmykovala, přilítla k Rumoušovi a s výrazem: „Ty vole, gdestobyl? Sem ščastná, že si doma!“ mu prdla do boku takovej bodyček, že nadskočil. Aby vzápětí zkameněl, protože Tali se dala do jeho zevrubný prohlídky. Všechny místa, všechny, který mu pan dochtor kontroloval mu důkladně pročichala. Myslím, že nevynechala nic. Pak do něj zas vrazila a šli spolu lítat zahradou. A to byl asi první moment, kdy došlo k pořádnějšímu opravdovém přerušení toho jeho sexuálního harašení.