Hodně jsme toho stihnuli.

Krom výletování, což všechno víte, skládání dřeva a betonování, což taky víte. Se stihly vybudovat ty dvě půdní okénečka. A Domeček tak už nešilhá. První foto – to je jasný, to je z doby před pěti lety, kdy jsme Domeček koupili, prostřední fotka je z fáze budovací, kdy původní okno se přizazdilo a vedle se vybouralo a připravilo k osazení okno druhý a třetí fotka už je s jedním okýnkem – resp. jeho rámem – osazeným. Druhé se osadí, až skončí práce, kdy je zapotřebí, aby ve vzniklém otvoru byla nainstalovaná kočka, co bude vozit stavebniny nahoru. To vše zajistil Brtnik. Výmalbu rámů a okýnek samotných zajistila já.

A zajistili jsme si taky lešení, které bylo zapotřebí nejen kvůli budování těch okýnek.

Páč se taky pracovalo na podbití naší nové krásné střechy. Vysoko, vysoko, proto to lešení. A tam jsem já k ničemu. I když vlastně…. sice nešplhám po lešení, ale dostala jsem jinčí, přízemní úkol. Stala jsem se natěračem. Brtnik mi vybudoval natěračskou dílnu:

Pěkně venku, aby to dobře schlo, mám to pod přístěnkem z plachty, která ale není na fotce vidět 😀 , tak jsem se do toho mohla pustit. Čeká mě šestnáct balíků dlouhých palubek. V každém je šest kusů. A šécko se to musí natřít dvakrát, takže to je de facto 32 balíků po šesti kusech – to máme – celých 192 prken, který musím natřít z obou stran. Mám natříno dvanáct 😀 . No ale natřela jsem to krásně, jsou nádherně černé, aby ladily se střechou a trámy. Natrénováno na natírání mám z těch oken a staré židle, kterou jsem původně vůbec natírat nechtěla, jen jsem potřebovala něco dřevěného, do čeho budu vytírat štětec vytažený z vody před natíráním. Takže jsem milou židli na nějaký natěračský proces ani nepřipravila, neobrousila ji, nezačistila, je to židle pracovní. Jenže to postupné vytírání štětce se na ní tak pěkně začalo držet, že ač neobroušenou, jsem ji prostě jen tak letmo – na dekoraci – nakonec natřela taky:

Nějakej ten čas jsem trávila taky jako zahradnice a zvelebovala okrasnou zeleň:

 

A neboooo, dělala zelinářku a pak si užívala plodů své práce:

Pro mě je naprostej luxus třeba to, že jdu zalívat – zalívám, zalívám, u toho si urvu rajče a narvu si ho labužnicky s prominutím do držky, až mi voči vystřelej z důlkůch. Na chalupě mi moc pěstování zeleniny nešlo, jak tam člověk nebyl přes týden, tady si to můžu piplat a výsledky jsou znát. Teď už na to taky mám víc prostoru, lepší zázemí můžu těm rostlinkám dát, než v letech předchozích a tak si to fakt užívám. Utrhnu si pak nakládačku, vopucuju ji vo triko a prostě sežeru 😀 . A sem ščastná. Těšim se na svý obří celery a podzimní pórek. Sem velkopěstitelka 😀

A jako velkopěstitelka a zahradince jsem byla v tichosti ščastná, když Brtnik pak opustil lešení a výrobu podbití na střeše a šel si kutit něco pro radost. Šel budovat opukový záhon pod starým ořešákem. Děsně moc se mi to líbí, dělá ten kout zahrady útulným. Vstoupíte do zahrady brankou a vidíte tohle:

Na zídce se hezky sedí a pije kafe ve stínu koruny.

Tady už je záhonek v další fázi výstavby (a na prostřední fotce je i líp vidět můj natěračskej koutek):

A taky jsme si občas poseděli venku za útulné noční atmosféry. Za svitu lampiček a měsíce.

A bylo nám fajn.

To jen Brtnik má furt naprosto zbytečný obavy, jestli nejsem smutná, že třeba někam nejedem na dovolenou. Ale……… jak může bejt člověk smutnej, když toho tolikatě mám?  Mně je naprosto jedno, jestli se cárám v lesích Beskydských na dovolený, nebo jdeme našima lesama na dovolenkový oběd. Máme je taky hluboký.

Zvěř v nich taky žije 😀

I tichý vlčí stráně máme:

A když  z těch lesů vykoukneme

a pak vyjdeme, máme tu taky pastviny jak v těch Beskydech.

Tak jestli jsem tam a nebo tady, je mi jedno. Pro mě je důležitý, že jsme všichni pohromadě a v krásný přírodě. Jen mu nejsem schopná tohle implantovat do hlavy. 😀