To si tak chodíte se psy během dovolený po lesích……..

A všimnete si na jedný trase, že jsou tam složený hromady „odřezků“ a „větví“ po těžbě starých buků. Ty uvožofky jsou tam záměrně, proč, to uvidíte za chvíli. V první fázi prostě odřezky a větve.

Který, jak si pak uvědomíte, už tam vlastně nějakou dobu leží, asi od jara. A neděje se s nima nic. Tak……..nestálo by za to, kontaktovat nějakýho lesáka a zeptat se, jestli to není k odkoupení??? Jsem žena činu. Takže ano, by se to odkoupit dalo. A tak si dal Brtnik schůzku s panem lesákem na místě a dohodli se.

A my se pak následně dohodli, že fčil, že začneme stahovat to dřevo domů. Však jsou to takový čtyři hromádky odřezků a větví 😀 😀 😀 😀 . Brtnik zjistil, kudy se tam dá s povolením dostat s vozíkem, abychom to nemuseli tahat nějakou dálku a šlo se na to. Aji s ohaříkama, přece nebudou doma.

A od toho momentu se dostavil zajímavý úkaz. Kdy z pár hromádek odřezků a větví se stane de facto regulérní těžba dřeva 😀 . Přijdete k těm „hromádkám“ a čumíte na ty tlustý klády. To nejsou žádný větéfky, to jsou opravdu klády. Malý, ale jsou. A tak jsme si užili slušný, víc než slušný, posilovny. A makali jak barevný. Zatímco ohařiska se poflakovali kolem. Ani jedna z hromad nešla vzít na jeden vozík. A že jsme teda vršili, co nám váha dovolila.

Bavilo mě to. Děsně mě to bavilo. Přes to, že v ten den bylo úmorný vjédro. Byl to nejteplejší den naší dovolený a lilo z nás přes to, že les dával milosrdnej stín. Zas jsme jeli jak fretky. Pro první fůru jsme vyjeli v devět hodin a vždycky to znamenalo naložit a doma složit. Do úhledný hromady, protože jsme slíbili to nafotit, aby se dalo spočítat, kolik toho ve skutečnosti bylo. Tak dopředu  mohu říct, že pan lesník odhadoval ……… ne, já to neřeknu vlastně, řeknu to až na konci. 

První fůru vezl domů Brtnik sám a já zůstala s ohařima v lese. A využila jsem toho jak k courání se po okolí, kdy jsme dole pod cestou našli moc pěkný místo – divokou strž. Tajemnou a tichou. Poslala jsem tam Taliprtku záměrně na výzkumy samotnou a čekala, co bude. „No a co by bylo jako??“ , řikala mi, když se sama od sebe hned vrátila bez zavolání. „Co bys jako čekala, že udělám? Vylomeninu nějakou? To mě teda podceňuješ, frajle!“ koukala mi nadšeně do gezichtu.  „Ššššikovná seššš, ššššiiikovná, Prtko Taliprtko!“ a Rumíček to potvrzoval nadšeným máváním ocásku. Na cestě jsem na chvilinku vytáhla balonky, ale spíš proto, aby se s nima mohli v prachu tý cesty povalovat a žouželit si je, než aby za nima v tom vjédru lítali.

Když jsem pak slyšela, jak se lesem drkotá vozík za autem, využila jsem toho k tomu, že si procvičíme pěkný společný dlouhodobý odložení. Ráda takhle využívám různých situací, aby si ohaříci utužili v rámci běžnýho venčení určitý prvky poslušnosti, i když vlastně jakoby nemusí. Aby nám pak nezvlčili úplně, že jo. A odložila jsem ohaříky na cestu. No, ono si člověk řekne, co to jako má být za procvičování? Ale ……. on stačí i domácí rušivý elementál v podobě páníka přijíždějícího autem, který pochopitelně psi poznají a vědí, kdo jede a těší se, že ho budou moct přepadnout. A místo toho se musí ležet na místě, nesmí se zvedat, odcházet a být zvědav. Páč na to zas neni zvědav majitel kynolog, že jo 😀 . Tedy já.  

Odměnou pak, za pěkný odložení, byla možnost letět za páníkem a natvrdo ho přepadnout. A další odměnou bylo to, že pánik na ně myslel a přivezl jim vodičku!! A nám taky, abychom při tý dřině nezdechli.

Páč v ten moment už bylo jasný, že brnkačka to nebude. Ale jak říkám, to vůbec nevadilo, posilovna zdarma, les kolem vás, nikde nikdo, supr to bylo, děsně mě to bavilo. Naložili jsme další obří fůru a to už jsme se vraceli všichni. Když bylo jasný, že to všechno nebude jen tak brnkačka, chtěla jsem taky s Brtnikem skládat, aby to šlo líp. Však to víme, že ve dvou se všechno líp táhne. I ta kláda 😀 .

Vyskládali jsme to k už složenýmu a šli si dát zasloužený kafe. Ohaříci se s Mousesem svalili do pažitu a když jsme pak zase vyráželi do lesa, nechali jsme je doma. Čekaly nás ještě tři další hromady. Jak jsme odváželi druhou půlku druhý hromady, ukázalo se zase jednou, že jsme spolu fakt už tak dlouho, že máme stejný myšlenky.

Oba nás totiž v tichosti při nakládání napadlo, že by bylo fajn, si dojet na oběd. Proč se šmrdlat s jídlem doma, když za lesem ve vesnici je hospůdka, kde dělají vynikající guláš. A oba nás stejně napadlo, že ne se dřevem, ale až ho složíme a pojedeme pro další hromadu. Ani nevím, kdo z nás dvou to první propálil. Myslím, že já, což není podstatný. Podstatný bylo, že si dáme oběd zdarma. Zdarma ve smyslu bezpracnýho zisku, že ho budem platit bylo jasný. Doma jsem přehodila špinavý šortky a jelo se.

Měli gulášek a měli i výborně chlazenou Kofolu. Skvělý osvěžující pití. O to víc, když si ji necháte natočit do půllitru třetinku a zbytek doplnit kohoutkovou vodou. Není to pak tak sladký a s chutí se napijete. To byl panečku lábuš a zasloužená odměna. Tělo se tak rozradostnilo, že mi pustilo malinovku z nosu. Tak jsem se s tím šla popasovat na toalety a když jsem pak vycházela ven s papírovou utěrkou přes gezicht, abych nepohoršovala, okamžitě to zaregistrovala mladá a sympatická servírka a ptala se, jestli jsem v pořádku a něco se mi nestalo. Osvětlila jsem, co se děje a ona chápavě podala další papíry, neb, jak pravila :“To znám moc dobře.“ Bylo to milý gesto, stejně jako od jejího kolegy, který taky honem, honem papíry podával. Oba byli děsně fajn, ochotný a moc milý. A bylo supr vidět takhle mládež na brigádě, že opravdu makají, bez dozoru, žádný zašívání. To potěší, když kolikrát kolem sebe člověk vidí lemplovinu.

My taky nejsme lemplové, takže posléze šup zase k hromadám a makat. Po naložení druhý půlky třetí hromady jsem dostala úplně šílenou žízeň. Na Kofolu zase. A tak jsem přednesla požadavek na doplnění tekutin tímto božským nápojem a zajeli jsme zase do hospody.  Špinavá jak prase, s větvema ve vlasech a rudým gezichtem jsem se zjevila opětovně za pultem šenku a požádala servírku o záchranu života v podobě lahodný ledový Kofoly. Koukala na mě jak na zjevení. Se nedivim. Dodala jsem tedy hned, proč vypadám, jak vypadám. Nechápu to, jak to Brtnik dělá, ale málokdy při práci vypadá tak příšerně jako já. Já ať dělám, co dělám, vždycky vypadám naprosto zapraseně. Asi bych tak vypadala i kdybych jako brigádu měla cídění zrcadel na zámku Hluboká 😀 . 

Musela jsem vypadat skutečně zuboženě, neb jsme byli obslouženi přednostně a obratem. A se stejnou rychlostí ve mně ta Kofola zasyčela. Až servírce vylítlo obočí a pravila, že to byla teda ale sakra žízeň.  A to teda byla.

Naložili jsme předposlední fůru, dojeli ji složit a na tu úplně poslední si s sebou zase vzali ohaříky. Prej výborný venčení – dovezou nás autem do lesa a my si tam jen tak na pohodičku loncáme sem a tam a děláme si svoje věci. A skvělý na tom bylo, že si je Tali dělala v naší blízkosti, nikam nikdo neodcházel a jen tam čistě byl s náma. Není to krása? No je, je, je to krása. S posledním kládou jsem je šupla do kufru, protože jsem na konci cesty v dálce zahlídla někoho se psy. A protože je neznám a protože jsem toho dneska měla plný brejličky už, nechtěla jsem pak následně řešit, že ti psi budou třeba potížistický, nebo tak. Jindy bych tu možnost uvítala, dneska jsem si nechtěla komplikovat život v tom vedru a s tím, co bylo za námi. 

Sjeli jsme to lesama dolů a složili tu poslední, sedmou fůru a dali si zalouženýho vychlazenýho pivsona, neboli piviště. Stejně jako Kofola nahoře, v nás zase jen zasyčelo. Byla to však zasloužená odměna. 

Co myslíte, když se tak na tu hromadu zadíváte. A víte co? Já vám nenapíšu, kolik toho bylo. Ne. Já z toho udělám hádanku, páč stejně žádnou nemám.  Ale věřte mi, věřte mi, že jsem na to, co jsme pak naměřili, byla fakt jako hodně pyšná. Protože tohle zmáknout ve dvou lidech, tak to je výkon hodný ocenění. Navíc jsme každej ten kus měli v rukou dvakrát. Takže dvojnásobek to vlastně je. A co je další neskutečná věc – druhej den byla ta hromada pryč. Brtnik tahal a skládal do přístěnku ty velký kusy a já ty malý krájela motorovkou rovnou na polínka. Za dva dny tohle? Jsme dobrý. A to nemluvím o tom, že jsem se ráno vzbudila a k mýmu obřímu překvapení jsem byla cajk!!! 😮 . Čekala jsem, že budu rozbitá, namožená, zničená, ale vono ne! Nejsem na tom tak špatně, řekla bych. A navrch ještě sem ešče bohatá dřevem! Nejen vodou pod zemí, tetkonc už i dřevem.