Rozhodli jsme se jeden dovolenkovej den.

Ať si zase dáme voraz. Páč za námi byl den plný betonování. Navíc betonování v parným dni. Kdy z vás leje, jen vezmete nářadí do ruky.

Nenechali jsme si tentokrát beton přivézt, protože by ho, vzhledem k množství, doprava dost prodražila. Takže Brtnik si stoupl k míchačce  a já si našla vhodný kyblík. Je s ním lepší manipulace než se zednickou fankou. Hodně toho naberete a bez potíží transportujete do díry ztracenýho bednění. A že těch děr tam teda zase na mě čekalo. Je to zídka nad krechtem, kde bylo nutný letos zjara udělat nový betonový „strop“ . A ten strop rovnou využijeme k takovýmu zastřešenýmu posezení pod „altánem“, kde si navíc budu moct sušit prádlo a bylinky. Až jednou. 

Jeli jsme jak fretky. Fretky s přestávkama na kafe a pivo, což dovolovala právě průběžná výroba toho betonu. Páč když vám ho přivezou, máte dvě hoďky na to, ho zpracovat, jinak vám začne tvrdnout. To tady nehrozilo, takže se pracovalo víc na pohodu.

Nicméně, abychom si odpočinuli, byl naplánován ten výlet lesama na oběd do sousední vesnice. Ohaři nadšení a já pochopitelně taky. Jednak proto, že jdeme takhle pohromadě, druhak proto, že si Brtnik odpočine a nejen on, to je jasný, nicméně, on maká víc, je důležitější (nicméně – celkem mě fakt překvapuje, že když takhle mákneme, tak nejsem nějak výrazně zdrchaná-a to jsem ešče netušila, co si vymyslíme za pár dní 😀 ) a treťjak i pro to moje neustálý nadšení z toho, jak s Tali fungujeme. Ne, nepřejí se mi to asi nikdy, že mám konečně normálního psa (ano, chtělo by to asi nějaký malý úvozovky u toho slova normáního, ale ………kdo by na to dbal, že jo, když je tak skvělá).

Bylo prostě božsky.

A celej svět a les byl jen náš.

Nemuseli jsme lautr vůbec nic, jen prostě jít a společně být. To je pro mě úplně hrozně moc. Víc nepotřebuju. Mám svobodu, přírodu kolem sebe a jsme v ní všichni pohromadě a je nám dobře. Aby taky ne, když je tu fakt tak krásně.

Vyšli jsme z lesa a zamířili do vesnice. Nechtělo se mi tentokrát k hospůdce jít uličkou řvoucích psů. Kdy z jedný strany dva šílený ovčouni a z druhý strany neustále narůstající počet taktéž šílených, dlouhosrstých ovčáků (když jsme tu šli prvně, byl vlevo jeden ovčoun lomcující plotem a plivající jak lama a vpravo jeden dlouhosrsťák lomcující brankou, teď už je tam těch dlouhosrsťáků pět a vypadá to, že tím plotem projdou 😮 ) . Tak jsme to vzali po chodníku vedle silnice. Ta je poměrně frekventovaná, tak si aspoň ohaříci prosvištěli pěknou a úhlednou chůzi při noze. U hospody jsme je cvakli na vodítko a šlo se na oběd.

Na fotce vidíte zcela utrápenou Taliprtku, která si chudera nemá kam lehnout, neb Rumouš předtím v tom prostoru vycamral asi tak 30 hektolitrů vody. Když jsem si to uvědomila, odvelela jsem si ji k sobě a ona se s vděčností svalila za mou židli a vytuhla. My si dali ten oběd a pak se s narvaným pupkem /nebojte, ohaři ani tentokrát nepřišli zkrátka/ zvedli k návratu. 

Ešče, že to cestou domů máme převážně s kopce. I proto Brtnik neváhal a a v duchu tradice – z lesa se nikdy nevracej bez sosny na ramenou, zas popadnul nějakou kládu. Ale………..hehehe, myslím, že vzhledem k tomu, co bude následovat v následujících dnech, je to asi na dlouhou dobu kláda poslední. Štrádoval si s ní spokojeně lesem dolů 

k pastvinám, kde na nás čekalo závěrečný stoupání. 

Není to nic závratnýho, ale když pere sluníčko, tak si to člověk celkem užije. Zvlášť s tou kládou na hřbetě. Ohaři si užívali poletováníčka po loukách a bylo prostě……. opravdu božsky.