Jeli jsme na výlet. Abychom furt jen nemakali. Když máme tu dovolenou.

Já si v mezičase mezi výletěním a kuldůrou natírám ta okna do štítu, kde už Brtnik vyboural to starý okno, díru pro nový, přizazdil to starý, aby ho zmenšil a teď už „jen“ takový drobnosti, jako to zateplit, vystěrkovat a…….osadit. To jedno bude osazení už teď, to druhý si musí počkat, až v něm nebude jezdit kočka (ne kocour 😀 ), která bude nahoru tahat těžký cihly na zazdění těch dvou zbývajících štítů a bůhvíčehoještě. Je toho moc. A tak se maká. 

Tudíž jsem byla nadšená, když Brtnik přišel s tím, že pojedeme na výlet. Myslel, že vyrazíme do Kyšic, procouráme lesy, zajdeme na zvěřinu a tak nějak podobně. A já kontrovala s nápadem, že bychom mohli zajet za maminou. Zkontrolovat ji, jak se rozptyluje 🙂 , zajít si tam do naší oblíbený hospůdky na jídlo, někde si dát cestou kafe………… Můj návrh byl jednomyslně přijat. 

A tak jsem ráno nevstávala na pražáka a Brtnik nešel s ohařema. Jen je vypustil na zahradu, ať si šetří síly. Čekaly nás lesy Kokořínské, hluboké. 

Dali jsme si bohatýrskou snídani z obložených chlebů s volským okem a mohlo se na pohodu vyrazit. V Mělníku jsme krapítek zakufrovali, neb tam mají rozkopáno, ale pak už jsme to fordili směr cíl.

Tam nás trochek zaskočilo množství zaparkovaných aut. Aha? No, nedošlo nám, že sem jezdíváme v zimě, nebo v brzkým jaře, kdy lid nevytáhne ani paty a máme tak lesy jen pro sebe. Tudíž padl můj původní plán, že poté, co zajdeme za maminou, zamíříme na procházku na druhou stranu silnice, za hájovnu, kde Brtnik ještě nebyl. Nebo teda byl, kdysi dávno, když nám jednou jedinkrát – nejspíš nedopatřením můj „předobrý“ otec milostivě půjčil naši chatu 😀 😀 a to je drahně let. Říkala jsem si, podíváme se tam, zavzpomínám si, jak jsem tam jako malej šprček jezdila v tepláčkách vrstvou napadaný listí v průrvách………no tak ne. Bylo jasný, že půlka národa bude zrovna tam. Tak to prostě necháme, jak chodíme jindy.

U skalního ostrohu u lavičky, jsme z bezpečnostních důvodů zaparkovali ohaře na vodítko a ten kousek cesty šli sami. Minimálně jeden – kterej asi – z ohařů by ve svý pomatenosti nemusel skončit dobře. Takže vodítka to vždycky jistí. Heh, vzpomněla jsem si, jak jsme tam tehdy maminu vezli. Tali hárala, Brtnik uvázal oba ohaře na jedno místo a šli jsme. Abych vzápětí oznámila, že Tali přece hárá! „Žiš nojo!“ vyděsil se a mastil zpátky.  Jako začátek důstojnýho rozloučení to bylo dobrý 😀 . Že to pak pokračovalo i nadále v komediálním duchu už víte a nikoho to nepřekvapí. A my na to rádi vzpomínáme. Aspoň to není smutný vzpomínání, ne?

Já jsem tentokrát trochu propadla panice, protože Brtnik šel okukovat okraje ostrohu a průrvy dolů a já to nesnáším. A zhoršuje se to, fakt se bojím, že se někomu něco stane. Jemu teda. A pak i mně. Byla jsem ráda, když se vrátil ………..a půjčil mi kapesník. Tak velká ta panika tentokrát byla. Asi se to zhoršuje tím, jak při stavbě pořád někde leze ve výškách a já se o něj furt a furt bojim. 

A pak už nás netížilo ale nic. Ani trochek. Ohaři si nadšeně poletovali a zkoumali. A já jsem za tu procházku několikrát v duchu a pak jednou nahlas řekla větu: “ Je to tak skvělý, nemuset ty psy povelovat, citýrovat a nechat jim svobodu. A bylo to pravda. Je to skvělý, takovýhle procházení.

O to víc, že nám máma poslala vzkaz. Neoddiskutovatelný vzkaz. Milovala křemeňáky a najít křemeňáka nebývá jen tak, když nemáte svoje místečka a nevíte. A teď?? Jeden zcela nepřehlédnutelně uprostřed cesty? A takhle velikej? Krása, že jo? Mně hned bylo jasný, odkud vítr vane.

Cesta, kterou chodíváme začíná být slušně zarostlá, je vidět, že tudy fakt moc lidí neprojde. I proto tam na nás tak pěkně čekal. Stejně jako o kus dál jeden kovář a pak ještě klouzek. Supr trio do kulajdy. Letošní první, takhle pozdě. 

V nejzarostlejší části cesty byla Tali za ostražitou průzkumnici. Dávala nám najevo, že je to tady sakra ale nebezpečný. Prošli jsme a přežili jsme. Za její strážní službu jsem ji natrhala krásný ostružiny, který miluje. Když jsme sešli dolů

vběhla mi do nosu úžasná vůně. Rozhlíželi jsme se, co to tady tak může vonět…..všade samej bodlák…. No jo! I bodlák umí vonět. A jak krásně! Nasosala jsem se té vůně, co mi nos a plíce dovolily. A chtěla jsem vám vyfotit krásnýho běláska s krásně vykrojenými křídly, tak nezvykle. Jenže nejsem ani Dan Bárta, ani Černej čaj, aby se mi to povedlo. A tak jsem si ho sama pro sebe vyfotila aspoň s těmi křídly složenými. To krajkový prostě neukázal.

Došli jsme do Kačiny, prohlídli jsme si Obraznici a stoupali zase nahoru.

Vystoupali jsme na louku a já odhadovala, kde asi jsme. Podle mě u Najmanů, kam jsem kdysi, coby tříletá odešla se svým lepenkovým kufírkem. Bydlet k prasátkům, když rodiče teda říkali, že já můžu bydlet jen u prasátek. Jsem od dětství hrdý jedinec, nebudu se nikoho doprošovat, aby mi dal střechu nad hlavou a tak jsem odešla 😀 😀 . Na ja, pak už si dávali sakra bacha, co mi řeknou, když mě odlapili.

A trefila jsem to, byli jsme u Najmanů, kde bydlíval sakra zlej kohout. Jednou ségru napadl a já mám od té doby před kohouty respekt. Jo, co se v mládí naučíš…. však to od psů známe, že jo. K autu jsme museli dojít pak kus po silnici a já byla na ohaříky pyšná, jak spořádaně šlapou u nohy bez vodítek. A to dokonce i když jsme míjeli skupinku lidí s maltézáčkem na vodítku, kterej tak trochu vybíhal proti nám. Šššššííííkovní byli, a tak odměny padaly, to je jasný.

U starý hájovny, kde jsem chtěla od dětství bydlet na nás čekal velikej rezatej pan domácí 😀

Nalodili jsme se  a vyrazili směr naše oblíbená hospůdka. Leč………… zcela logicky …….i tady byla půlka národa! Narváno až po střechu. A to se nám nechtělo. A já si vzpomněla, že jsme přece kdysi byli u toho Grobiána, kterej tady nedaleko někde je. Tam to třeba půjde. 

A šlo. Šlo to tam vynikajícně. Většina lidí seděla venku a kdybychom i chtěli, taky bychom místečko našli. My ale radši dovnitř. A tak jsme si sedli ke stolu, kde jsme seděli kdysi pradávno, to ještě s první Bubinkou, vzadu pěkně v rohu. 

A ten oběd! Zasloužená mana to byla.  Já si mohla dát i vynikající místní pivíčko, Brtnikovi jako řidiči jsme koupili pár lahví domů, aby si taky užil, protože je to fakt dobré pití. Ani ohaříci nepřišli zkrátka a dostali svou zaslouženou odměnu.

Ještě kafe si někde dát, nějaký dobrý a něco dobrýho k tomu….. a tak když jsme ve Vysoký potkali krásnou kavárnu ve dvoře, bylo rozhodnuto.

Pod starým holubníkem se dobře sedělo.

Cestou zpátky ohaři v kufru vytuhli – Tali stočená na pelíšku, Rumíček s hlavou opřenou o sedačku, mlátil špačky.

A to stejný jsme pak večer dělali i my s Brtnikem na gauči, kde jsme se pěkně ubytovali a užívali si to volníčko.