Jsme asi jedna z výjimek, že po přestěhování se na venkov se z nás nestali „nekulturní barbaři“, protože dojet někam se člověku třeba nechce.

U nás je to přesně naopak. A jsem za to ráda. Páč v Prahé jsem Brtnika dostala za ty roky do divadla enem jednou a to ještě proto, že jsme od kolegyně a kamarádky dostali lístky jako dárek. Nějak k tomu nemá úplně blízko.

Když jsem pak před lety, cestou na chalupu, viděla billboard s reklamou na představení divadla Studio Dva v jakési tvrzi Divice, napadlo mě, že by bylo fajn, v rámci dovolený se tam vydat. První ročník jsem propásla, protože jsem o tom nevěděla včas a ty další bohužel nekorespondovaly s naší dovolenou a bylo mi jasný, že dostat tam Brtnika z Prahé nejspíš nevyjde. 

A! Přestěhováním do Domečku jsem dostala úžasnou šanci. Nemáme to do tvrze vůbec nijak daleko. Dá se to stihnout i ve všední den, když je nejhůř. Takže se z toho, jak už víte, stala tradice. Každý rok, se tam vydáme. Prvně jsme si dopřáli Vysavač – One man show Boba Klepla a já se modlila, aby to Brtnika chytlo, nebyl otrávený a nezasekl to do budoucna. Nebyl otrávený, bavil se stejně jako já. Takže pak už to šlo samo. Jen jsem na to nesměla na začátku roku zapomenout. Koupit lístky, protože to je pomalu jak s lístkama na Ramštajny 😀 . A stojí to taky za to.

Tři sezóny za sebou jsme si střihli Líbánky na Jadranu s Holoubicí a Bobem Kleplem a ani jednou to nemělo chybu. Je to představení, který si už žije svým vlastním životem a tak je to taky pokaždý trošku jiný. A vždycky se výborně bavíte. Minule to sice propršelo, ale nikomu to nevadilo. Oblíkli jsme se fšicí do připravených pláštěnek a tím pádem se z nás staly medúzy v moři, jak nás trefně označila Holubice.  Je vám tam tak fajn a tak skvěle se bavíte, že vás nějaká průtrž a voda ve spodním prádle naprosto nerozhodí. 

Nicméně jsem pro letošek už opravdu podlehla váhání, jestli nesáhnout po něčem jiným. Přeci jen……….trochu divný, jít třikrát na to stejný. Jenže on je v tom i badatelský záměr – zjistit, jak moc se ta představení liší a co tam bude jinak tentokrát. Ale prostě prozatím třikrát a dost? Asi jo. A tak jsem při nákupu lístků sáhla trochu jinam a neudělala jsem ani žďabínek špatný rozhodnutí. 

Už název Lovci bobrů je zajímavej, že jo?

A to jsem nemohla tušit, že už na začátku představení budu plakat smíchy. Dlouze, hluboce a hlasitě 😀 😀 . Řvala ovšem celá tvrz. Aby ne, když se odbourali úplně všichni. On už úplný začátek představení byl veselý, protože na scénu nakráčel Bob, uložil se do polohy meditujícího opilce a………ležel. Ležel a pořád ležel.  Pak se odhrnul závěs vyšla nějaká vysmátá pani v příšerným vohozu a účesu – sem hned nepoznala, že je to Monika Absolonová, myslela jsem někdo od techniků – a pravila vysmátě: „Moment, von mu nejde port.“ Na chvilku Boba odvelela a pak už se teda jelo v normálních kolejích.

Ovšem jen chvíli. Do momentu, kdy na scénu vešel Kryštof Hádek a usadil se do připraveného plážového křesla. A tím skončil. Páč tam zapadnul jak Němec do krytu, bez možnosti se zvednout a tím to šécko „rozbil“ . Já se směju ešče tetkonc, když to píšu!!! Nahlas se směju. Skončilo to tak, že Monika Absolonová seděla na schodech, hlavu v dlaních a plakala. Nebyla k utišení 😀 😀 . Celá tvrz nebyla k utišení a nikdo z herců nebyl schopen se nahodit. A když i snahu měl, zazdil to někdo další nějakou nevinně vypadající hláškou, větičkou. A jelo se to celý znova.  Petr Pěknic se několikrát neúspěšně pokusil to narovnat, leč marně. Monika hýkala, plakala. Pak nastoupil velekrutopřísně Bob  a pravil „A dost!“ a bylo mu to dost k ničemu. Tvrz řvala, Monika hýkala, plakala. Obávám se, že polovina diváctva – ta ženská polovina – měla rozmatlaný huby od líčení. Pak tedy Bob zabral, Štěpán Benoni vylovil Kryštofa z lehátka, popadnul chybějící tyčku a pravil – „Já sem si řikal, k čemu to asi je.“ A plakalo se znova. Odhaduju, že to byla jeho práce? Ale je to jedno, ten někdo, kdo už záměrně, nebo nic netuše, tuhle scénu připravil byl geniální režižér!

Posunul tak představení o několik mnoho latí výš, než běžně bývá. Miluju komedie a tahle je povedená. Povedený bylo i počasí, který se drželo toho, co předpovídala Ventusky. Mraky nás obkružovaly a vyhrožovaly, ale držely se přesně tam, kde měly, takže sice bylo chladno – bunda, teplý punčošky k sukýnce a deka to jistily – ale ani nekáplo.

O přestávce jsme šli doplnit tekutiny a zásobu pražených mandlí. Tu první várku jsme sežrali před představením u výbornýho prosecca a Plzničky u půvabného okénka

a bylo nutno si pořídit další na potom, domů. Aby si člověk ten večer ještě prodloužil, protože si chvíli posedí. Protože to stojí za to. Tvrz se výborně bavila a myslím, že i herci. Je to tady takový domácký, spousta lidí se sem vrací opakovaně, pro tu kvalitu divadla, pro tu atmosféru, která k tomu patří. Kdybyste někdy někdo přemýšleli, zda se sem vydat a váhali – tak nemusíte. I když třeba pojedete z Prahé, stojí to za to. Věřte mi. Píšu to vlastně pokaždý, že jo?

Když představení skončilo, tleskalo se dlouho, dlouho, pískalo se a děkovalo. A Monika Absolonová poděkovala i nahoru, za to štěstí, že déšť počkal. Dal nám všem šanci si ještě chvíli po představení užít atmosféru noční tvrze, v pohodě dojít do aut a rozjet se domů. Až potom se do toho pustil. 

Bylo to báječný jako vždycky a nemělo to jedinou chybičku. Je to fajn, o dovolený si zajet do divadla, do takovýhodle určitě.