Ale opravdu, doslova.

Jak jsem tu psala, já jsem si dovolenou v sobě nastavila už týden před tou samotnou dovolenou, abych si to prodloužila, abych se týden mohla těšit a vnímat, že se blíží vytoužený volno, kdy budu bohatec časem. 

Takže ten samotný pátek, kdy jsme šli do prasé naposled, to už mi dovča vlastně skutečně začínala. Páč těch pár nutných hodin frnkne jako prd a je to tady. A aby to začalo opravdu stylově, navrhla jsem Brtnikovi cestou do prásé, když už jsme byli na okraji Prahé , cože si dát rychlý kafe, abychom to voslavili. „No, ale kde?“ pravil, na Mekkafé čas nebyl, to zase ne. „No přece u Marušky! Dáme si tam průmyslový kapůčo z automata a pojedem. Třeba tam i bude Maruška.“ 

Osvětlím, co je u Marušky a kdo je Maruška.

Maruška je pumpařka a dáma v letech-hodně v letech, která svůj věk naprosto popírá. Klobouk dolů.  Je to erupce energie. /a to přes to, že v ní dřímá hnusná nemoc/. Seznámili jsme se s ní – logicky, když je pumpařka, na pumpě v době, kdy jsme začali dojíždět z Domečku do Prahé a skončily kovidový uzavírky a mohlo se normálně fungovat. V té době jsme si vymysleli občasné zastávky pro ranní kávičku, aby se nám to dojíždění líp „polykalo“. Tehdy pracovala na jiné pumpě, kde pak v rámci inovací všechno zaběhlé rozbombardovali, lidi vyházeli a tím pádem rozbombardovali i komunitu, která se tam ráno scházela a tak nějak logicky vytvořila partičku. Spolu s těmi pumpaři. Bylo to vždycky takový ranní oživení, kdy jsme do sebe šili, byla legrace  a tak. Sešli se lidi, kteří se sice neznali a sedli si jak prdel na hrnec. Chodívali tam mimo jiné i kluci od záchranky, třeba David, který jako cukrovkář přišel o nohu a bral to neskutečně sportovně, zlobil všechny svou protézou a sem tam tam vzal s sebou i malýho syna. Nebo lékařka z týmu Bez hranic, hustá a vostrá týpková, s kterou jsme vždycky vytvořily dámskou ofenzivu proti pánskýmu klubu a tak. Byla sranda  a všichni jsme se vždycky rádi viděli. Pak nás teda rozehnali jako demonstraci a my jsme posléze zjistili, že Maruška se přesunula do míst, kde jsme dřív bydleli a máme to po cestě. Tudíž i my jsme se tam při občasných zastávkách přesunuli. Vzniklo mezi námi a Maruškou krásný a milý přátelství a já jsem ráda pokaždý, když ji vidíme. I proto, že občas ji ta její nemoc zlobí a vyděsí. A mně taky. Takže když ji pak delší dobu nevidím a potkáme se, mám fakt děsnou radost. Řeknete si, cizí člověk. Enemže ona není cizí, je to někdo, koho jsem evidentně měla potkat a jsem ráda, že se to povedlo. 

A tak, když jsme tedy dojeli na pumpu „U Marušky“ a Brtnik pravil, že ji tam nikde nevidí, píchlo mě u žeber. A pak se to otočilo na druhou stranu, protože jsem ji viděla mezi regálama. „Je tady, je!“ hejkla jsem na Brtnika a vyskočila z auta skorem za jízdy. Měla jsem takovou vám radost, že ji zase po dlouhý době vidím. Až jsem ji obejmout musela.  Honem jsem šla koupit kafe a okamžitě jsme začaly klábosit. A tak ani nepostřehla, že se k ní blíží Brtnik, aby ji potichu zezadu přepadnul. Bylo to moc hezký setkání po delší době. A tak jsme s Maruškou, občas řečenou Máňou, vypadli ven na cígo a musela nám vyprávět, jak se měla na dovolený, kam si vyrazila s dcerou a vnučkou. Bylo z toho výborný ráno, plný radosti a úsměvů.  Marušce jsem slíbila, že jak bude kalendář na 2026 dostupný – a on snad bude! bude!! – musím jí hned dovalit dva kousky, že si zase koupí. Maruška je totiž moje fanynka a já si toho nesmírně vážím. Že se jí líbí moje psaní a moje malování. Že jí dělá radost. A bylo hezký i pozorovat Brtnika, jak mu na chvíli odpadly starosti z práce a jak je mu při tom kafi a klábosení s Maruškou taky fajn. 

Prostě dokonalý dovolenkový ráno – děkujeme Maruško! Bylo to prima.