Ten příjemnej zážitek, o kterým mluví pan Radkin Honzák ve svém 3+3-17

A zato je to teda pecka! Kterou jsem nikdy ani nečekala.

On tedy vlastně nebyl jen jeden za ten den. Byla jich v podstatě asi spousta, protože to byl čtvrtek před dovolenou a já si ten týden už od pondělí v hlavě tu dovolenou nastavila. Že už na mě čeká, že se můžu megatěšit a každej ten den už k tý dovolený v podstatě přilepit.  Ať se děje, co se děje.

Což se ve čtvrtek teda dělo, volala jsem muži svému drahému, abych mu řekla, že ho mám ráda a že se těším, jak budeme mít dovolenou a bude to fajn a tak vůbec a trefila jsem velmi nešťastnej moment, kdy se toho na něj zase navalilo jak sviň. Takže ani tohle všechno neměl šanci vnímat. Krom jinýho se na něj navalilo i to, že tam bude muset zůstat dýl, resp. že by mě musel odvézt domů a pak se tam vracet a nebo mi vézt auto a domů se vracet po vlastní ose a nebo, a nebo. Tak jsem mu řekla, ať si nedělá další starosti, že se domů dopravím po vlastní ose. Sice  nechtěl, ale to bylo tak všechno, co s tím mohl dělat. I jsem mu radši honem položila telefén, aby se tím dál nezabýval. A pak mu jen zavolala, že už to mám a ať neřeší mě a mojí cestu domů. Poděkoval mi a ponořil se do práce.

Já jsem teda zjistila, že to nebude jen tak, dostat se domů, neb kolegyně, ani jedna z těch, co jezdí tím směrem, mi tentokrát nepomůžou a tak jsem hledala spojení, který by dávalo smysl. Což teda do našich končin jich tak mnoho není. Vyšlo z toho tedy nakonec to, že ač vyjedu z práce o půl hodiny dřív, tak domů dojedu o půl hodiny později. Ale to ohaři vydrží, to je cajk. 

Tak jsem se vydala zase po delší době na cesty. Je teda škoda, že od doby, co jsme se nastěhovali, tak postupem času tu dopravu tak ořezali a hlavně zkomplikovali, že to je fakt teda něco. Spoje nenavazujou ani náhodou. Přijedete do místa, kde jste třeba dříve měli deset minut rezervu a dnes ten autobus odjíždí o minutu, dvě dříve, než tam dorazíte. Geniální. No, nic. Tak to prostě je. Ale hlavně, že jsem se domů nějak dostat mohla. A fajn na tý cestě bylo to, že ten závěr, ten poslední úsek dojezdu je jednou z nejkrásnějších cest, která k nám vede. Přesně si pamatuju ten den, kdy jsem tudy jela prvně. A navíc autobusem, kde máte jinačí rozhled než z auta. Byla jsem jako dítě, který se raduje z výletu. A tenhle pocit si v sobě šušňám pokaždý, když tadyma jedu. Dítě prostě, no.

Rozhlížím se, usmívám se a protože jsem tam často sama, musí si nutně vždycky řidič myslet, že veze momentálně zavostalou , prostoduchou osobu 😀 . A víte co se mi tady na těch spojích ale taky líbí? Že je zvykem při nástupu pěkně pozdravit a hlavně pak říct na shledanou a poděkovat. Však ono je taky za co, že jo. A tak jsem doma na náměstí poděkovala a mazala úvozem do kopce k Domečku. Svištěla jsem to dost svižně, aby si plíce zase mákly, žádný takový, že se bude zastavovat a vydejchávat. Kulový, zastávka bude až u branky, milý plíce! A holky poslušně makaly.  To mi taky udělalo radost.

Doma jsem vypustila ohaře a užila si ohaří vlny Tsunami. Rychle jsem přehodila hadry, otevřela všade okna a pustila uklízecí četu. Šlo se ven. Tali v radostných kotrmelcích zase, tak jsem jí musela připomenout, jak to u nás při odchodu na procházku chodí 😀 😀 . Ne, prostě stačilo říct: „Tazyno, ty blbko, co máš dělat?“ a už seděla. Byla nadupaná jak Leidenská lahev. 

I proto jsem ji za silnicí, kde jsem jim po přejití silnice dala velkovolno, zase obratem přivolala, páč jsem periferním viděním, který mám nonstop puštěný, viděla dva koníky při venčení a byly u nich dvě holčiny. Frkla jsem si ohařiska k noze a protože to byly opravdu holčiny, tak kdyby koníci byli nějak  moc lekaví, mohlo by to být zajímací, obešli jsme je co největším obloukem.  Jak jsme je minuli, dala jsem ohaříkům volno a Tali se PŘIŠLA ZEPTAT, EŠIVÁ TO UDĚLALA DOBŘE! 😀 „No udělala Talinko, udělalas to dobře a teď si mi ale udělala taky velkou radost, si šikovná!“ , pochválila a odměnila jsem jí, stejně tak Rumíčka u kterého je to standard a pak už je oba nechala, ať si užijou to velkovolno.

Měla jsem namířeno na prudkou louku, která už je, jak jsem zjistila během jízdy autobusemm posekaná. Supr! Tam jsme dlouho nebyli. Jen musíme projít neposekanou loukou u Ořechu, kde je seno nastojku, pak projít po okraji jedinýho , naštěstí malýho řepkovýho pole, kde můžou bejt diviaci, švenknout to doleva a tam překvápko, taky neposekaná louka, hodně narostlá a tam vzhledem k tomu, že vím, že tam chodí rejt, můžou taky bejt zapikolikovaný prasátka. Nic moc pocit pro mě a tak jsem si v místech, kde před časem měli ohaři uličku, kde lovili bobříka odvahy, páč tam byly ty kozenky pod proudem, střihla,stejně jako oni taky uličku bobříka odvahy. Hlasitě jsem celou tu dobu hovořila a pokud se tak někde někdo skrytě vyskytoval, musel nutně dojít k názoru, že utekla půlka blázince 😀

Ale stálo to za to. Vyšli jsme na krásně posekanou louku u Královny třešní. Je stejně prudká, jako Prudká louka, ale úzká, z jedné strany lemovaná remízkem, kde právě kraluje ta královna a z druhé strany takovou jako buší z mladé dubiny (tam zas právě logicky kralujou taky prasata) a na konci je posed. Vždycky nás tam zorganizuju, aby případný myslivec viděl, že tam nevtrháváme jak horda tatarůch, ale jsme civilizovaná lovecká skupina 😀 😀 .

A že jsme civilizovaná lovecká skupina – teda já ne! to voni – předvedli tentokrát naprosto, ale opravdu naprosto luxusně. A zase zopakuju. Ani v té nejbujnější fantazii – a že já ji bujnou mám – jsem si nikdá nedovedla takovouhle loveckou scénku představit. Je teda pravda, že s Tali jsem si nikdy vlastně nic moc nepředstavovala, páč by to bývaly nebyly pěkné představy. A o to větší překvapení pak člověk zažívá. Hele, opravdu to byl dokonalý lovecký výjev jak z barokního obrazu. I to tmavý světlo tam bylo, páč bylo dost pod mrakem a trochu před bouřkou. Jediný co chybělo byl komoň, na kterým bych seděla v barokních šatech a flintičkou po boku 😀 😀 . Jinak bezchybný.

Sešli jsme loukou dolů a já najednou viděla sasrak. Tali PŘEDPISOVĚ!! PŘEDPISOVĚ A PEVNĚ VYSTAVILA!! CO VYSTAVILA, ONA VYSTAVOVALA a to je rozdíl. Protože to je trvání v čase. A to je  u Tali je něco úžasnýho. O to úžasnějšího, že jí Rumíček přiznával z přesně opačné strany a ona vystavovala dál!!! Ani se nehnula, nic, nic se na ní nezachvělo. A přesně mezi nimi zajoch jak kráva. Nádhera, opravdu nádhera, těžko to asi popíšu, co se ve mně odehrávalo. I proto, že Tali, se svou netrpělivostí srdce, těžko dává situaci, kdy je tam druhý pes. Má tendence vyrazit, aby ho předběhla,  člověk ji musí brzdit. A teď! TAKOVOU DOBU, bez hnutí. Pro mě něco úžasnýho. Jen jsem si říkala, kudy to ten zajíc vezme, že by bylo lepší, aby to vzal směr Rumíček. Byl opravdu jakoby v klinči těch dvou. A oba se stále nehýbali. A já jen tiše chválila a v duši mi burácel jásot. Nelžu, přesně takhle to bylo.  Ty nastřádaný roky práce postupně vybuchovaly v ohňostroje.

Zajíc přesně vyhodnotil situaci a zamířil k mýmu panu spolehlivýmu. A Rumíček nezklamal. A nezklamala ani Taliprtka moje šikovná. Nechali ho odejít. Doslova, protože zajíc   moudře nespěchal. Když dohopkal do remízku, tak moje nadšený chválení ohaře uvolnilo. A následovalo to jediný, co je povoleno – teda u nás, jak to mají myslivci netuším – prostě proskenovat místo, kde zajoch pobýval. Nikdo pak neběžel směrem, kudy odešel a šli jsme společně dolní částí louky k posedu. Já sem byla tak, ale tak moc pyšná! Páv je proti mě břídil. A kdybychom nebyli v přírodě, řvu z plnejch plic :“JOOOOOOOOOOOOOO, JOOOO, JOOOO, BYLA VÝBORNÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ, NÁDHERNÝ TO BYLO!!

Nu, tak uznejte, že s takovýmhle zážitkem ty další dva a tři k tomu nepotřebujete. Já rozhodně ne. Děkuju Ti Psí bože Sirie, že jsi nám tohle daroval. Bylo to krásný.