Jo nastal čas pro druhý pigáro, když jsem tak pitomá a prokoučovala jsem standardní očkování.

Takže stejně jako minule jsem se rozhodla být za hodnou. Tím pádem, žádné zahradní práce, žádné pomocné stavební práce a i to venčení pojmu minimalisticky.  Žádný velký courání!

Zajdeme enem na hrachový pole za Domečkem. Hrách už je fuč, je sucho /přes všechen déšť /, takže se tam můžeme v pohodě uplacírovat, ohaři si budou myšozkoumat a já budu dělat dozor, jak pánčelka na chodbě při velký přestávce.

Ňák se to tý pánčelce ovšem vymklo 😀 . Je v tomdle ohledu  důsledně nedůsledná, takže jsme se sice uplacíroval na hrachovým poli, ale……… ne úplně na celou dobu. A možou za to ale třešně, to já  ne! Já nic, já muzikantka.

Vzpomněla jsem si totiž, že na kraji louky pod kapličkou s Maruškou je třešeň, která ještě teď má na sobě velký černý třešně. A chutnají moc báječně. Tak co si na ně nezajít, že jo. Je to jen kousek ……………

Vy už asi tušíte, já v tu chvíli ještě ne 😀 . Takhle blbá já jsem. Takže jo, přesně tak. Nacpaly jsme se všichni tři třešní a………… no když už jsme tady, tak………. půjdem tady ……..kousek……. Jehehéééé. No nic, prostě některý věci nepředělám. Zas ale jsem měla moc hezkej zážitek s Tali.

Brouzdali jsme se tak zbůhdarma nízce narostlou vojtěškou, kde je teď můžu už v klidu nechat poletovat a došli jsme až k remízkům, které tam tvoří takový elko. Vím, že bývají obydlený, ta kratší část, poměrně široká, působí tak trochu jak lesík v africký buši. Máte pocit, že za chvíli vyjde minimálně antilopa impala 😀 . Ty tam sice nejsou, ale bývají tam srny a střídají se s divočákama. Ohařiska do týhle části mají stopro zapovězený vstup. Tali teď šla podél té dlouhé části eLka a evidentně to tam bylo celý zajímavý. Zastavovala se, vystavovala a pak postupovala. Podél celý tý dlouhý linie. I na tu dálku jsem viděla a vnímala její soustředění. A řekla si, že ani nepípnu, že to nechám celý na ní. Však je už velká holka, jak teď furt ukazuje, tak co by ne. Stála jsem jen tiše a dívala se, jak propracovává celou tu dlouhou křovinu. Rumíček tam byl se mnou, občas se vydal za ní, někdy doběhl až k ní, někdy to otočil po chvilce zpátky. Tali takhle soustředěně došla až do místa, kde se to elko právě láme do tý Afriky a tam zůstala stát u takového nižšího porostu. Dlouho, dlouho tam stála a soustřeďovala se na to, co tam bylo.

A pak se otočila na mě. Sama! Sama od sebe se na mne otočila! Rozpřáhla jsem ruce a udělala gesto návratu. Jednadvacet-dvaadvacet-třiadvacet…čekala jsem, nevolala, nic. Pak se Tali zhoupla jak houpací konik – chybělo jen, aby zaržála 😀 a tryskem vyrazila k nám. Zvedla jsem napnutou ruku nad hlavu. Gesto, které značí- až přiběhneš, čeká na tebe supr dobrota, kterou Ti hodím do vzduchu, budeš si ji lovit a vyčmuchávat. Ještě přidala a přílítla ke mně celá vysmátá a spokojená. 

A já? No jasně, taky vysmátá a taky spokojená, jak se dá předpokládat. A taky pochopitelně pyšná. Na to flekatý tornádo. Bylo to tak hezký. A celý to procházení bylo moc hezký, protože já si dala bobříka mlčení a mohla jsem ho taky dodržet. Psy jsem vůbec nemusela volat, korigovat, šli jsme prostě přirozeně pospolu a oni si pobíhali spokojeně kolem mě, jednou vpředu, podruhý vzadu. Říkala jsem si v duchu, jak jsem ščastná, že tohle tý bláznivce můžu taky dopřávat, že si jede podle svýho bez věčnýho upozorňování, citýrování, dozorování a nebo i příjemnýho hraní. Je prostě jen sama sebou a nic jí do toho nevstupuje. Tak jak to má sama nejradši. A usmívala jsem se jako blbeček.

Došli jsme dolů do úžlabí louky pod lesem a pomalu se courali domů. Přece jen………. nic se nemá přehánět a já dneska slíbila, že budu úplně za hodnou 😀