Když můžu říct, že jsme o ohařema pracovali.

A v to pondělí to  platilo na sto procent. Přišla jsem sice domů z pracovního procesu taková jako ubitá, ale to nakonec rychle přešlo. Už po příjezdu se to vylepšilo, protože se přišamrdačil Mousísek a pěkně nás přivítal, jak se na domácího pána patří a sluší. Omotal mi osmičky kolem kotníků a pak se šel vyplesknout na dřevo.

Brtnik šel šplhat na lešení, já sbalila ohaře  a vypadli jsme ven. Zas to bylo o tom, že jsem původně, původně chtěla jít jen takovou kratší variantu. Páč v lednici mám obří mísu višní a z části už jsem udělala vynikající marmeládičku – bez cukru. A povedla se mi svařit tak, že i přes to, že jsou to višně, tak to lehce sladký je. A taky krásně kyselý, navinulý. Do vánočního cukroví, jak dělaný. Ale i na zcela obyčejným pičkůtu to udělá svou službu. Můžou potvrdit dva ohaři ze dvou + Brtnik. To jsem jim dala na ochutnání ještě, než jsme vyrazili.

Tali doslova. Je to blázen a já jsem ráda za to, že se jejímu bláznovství podařilo dát nějakej řád. Páč se dneska ukázalo, jak se mi vyplatilo to drilování  vycházení z branky. Dala jsem jim obojky, ona popadla plyšáka od Thielli – mimochodem, musím se zeptat Thielli, co to je za odolný plyšáky –  a v kotrmelcích letěla světem. A ……….. nevím, jak se to stalo, asi špatně dovřená branka, která v ten moment byla otevřená.  V kotrmelcích vyletěla ven a v kotrmelcích se zase ihned otočila a vrátila. Ani jsem se nestačila nadechnout. Jen houknout SAMA NE! , takže pak už hopíkala kolem mě, a rotovala jak meziplanetární satelit. „Seš blbka!“, řekla jsem jí. „Výborná blbka.“, dodala vona a já jí to odsouhlasila.

To už jsme vycházeli společně, oba si za brankou posedali, čekajíc až vyrazíme. No a kam? Kam si vyrazíme? Nebude to na nádraží pro loďák, co přijel s pošťákem na kole (asi více odkud cituju 😀 , se omlouvám, naběhlo to samo) , vyrazíme si na louky u pastvin a kouknem, jestli se tam nechystají nějaký ty křemílci.

A nějak to tak samo vyšlo, že z toho byla supr pracovní procházka. Už začátek – pěkně chůze bez vodítka po silnici – při krajnici. I to je pro paní flekatou práce, protože se musí soustřeďovat, aby šla dobře a není to jen pár kroků.  A pak jsme šupli nahoru prudkým břehem na první ze tří malých louček kousek od nás.  Rumouška to nějak rozradostnilo a začal blbnout jako ščenátko. A že balonek by si dal. Tak jo, vytasila jsem balonek a hráli jsme si spolu. Tali jsem jen v tichosti dozorovala, jak si po louce šmejdí. A když se pak v její špičce po nás podívala, ukázala jsem jí její balonek.  Dořítila se jak velikánská voda a předváděla klokaní show. Taky jsem jí mrskla balonek a ona si ho lovila, protože jí hopikal v trávě. A pak si ho hrdě nosila, důležitá jak zábradlíčko. 

Přes silnici jsem si balonky vyzvedla, na krajnici se procvičilo odložení a pak poslání vpřed a šlo se na velký louky. A tam už po nějaký době přišlo opravdový pracování, kdy se v rámci aportýrování a hledání procvičovala zároveň základní poslušnost. Tohle mě ba, že to je takový dva  v jednom. Procvičíme aport, nebo hledání, ale zároveň se projede delší odložení, kdy druhej pracuje, nějaký polohy u nohy, chůze u nohy a jiný důležitostě a pes vlastně neustále maká. A já taky ale, páč když chci, aby si ten pes trochu zahledal, tak se musím projít. A to několikrát a pro každýho z nich zvlášť.

Šlo nám to krásně a bez klopýtání, oba pracovali s nadšením a se zájmem a to jsem občas záměrně Tali vypustila začuchat se do myšoďurek, když pracoval Rumíček, abych si ji pak pěkně, jako další tužení mysli a těla od těch myšoďurek přivolávala. 

Víte to, ale musím to zas napsat. Vždycky se hrozně ráda dívám na to jak pracujou. Jak je to baví, jak nejsou otrávení. Tohle je něco, co mě i po úmorným dni nakopne. Na další louce, na kterou jsme přešli, jsem jim nechala velkovolno, ať si čistěj hlavu a já si ji čistila rozhlížením a kocháním se. Jak jsme tak šli, směřovala jsem nás do míst, kde za terénní vlnou, pod lesem bývají srnky. Dneska nic, ale………… čekaly na nás někde jinde.

A první si je našla Talinka. A já ji musím vychválit, holku moji flekatou. Páč, když přešla za roh toho remízku, za kterým ten pár – srnec a srna – byl, tak předpisově zatuhla. Luxus. Ohlédla se po mě, což je pro mě osobně hrozně moc. Páč kdysi dávno by se to nestalo ani náhodou. I když už pak stála, tak aby mi takhle dala echo, aby si zjišťovala, co já na to, tak to vůbec. A teď jak… ne, ne, co jak, vůbec žádný jak, a teď – velká holka už – stála tam a říkala mi, že jsou tam. I Rumíčkovi, pochopitelně. Oba jsme tomu přizpůsobili svůj krok  a tak jsme je nevyplašili.

Bylo to úžasný. My už jsme se s touhle dvojkou potkali nedávno, já jsem při tom točila video, ale zdá se mi, neměla jsem moc čas to zkoumat, že to na počítači moc vidět nebude, a tak ho, pokud to k něčemu bude, zatím nemám čas,  dodám třeba později a předběhnu to tímhle vyprávěním. Tahle dvojka je tu teď tedy stabilně a tak asi došla k názoru, že nás se nějak extrémně bát nemusí. Takže si jen tak popoběhla kousek od nás a zaujatě nás pozorovala. My jsme činili totéž. Zas scéna jak v Tenkrát na západě. Jen na tu harmoniku nikdo nefoukal. Pak je to přestalo bavit a ladným krokem odešli v les.

Krásný to bylo. Po všech stránkách  – po těch zážitkových přírodních, po těch pracovních, že ohaři jak jeden muž – teda pes, zůstali stát a ani se nehnuli a po těch čistě mých, kdy jsem vždycky na Tali fakt pyšná, že to zvládne a nezajde v ten les taky 😀 . Počkala jsem, až tedy zmizí v lese a po chvíli šli na jeho kraj taky. Abych vokoukla ty křemílky. Zcela logicky nikde nic.

A tak jsem mohla jít v klidu ztrácet. Dummíka. Tak aby ohaři nevěděli. Rumíček šel hledat ztracenou jako první, Tali jsem nechala poletovat. A když to pak Rumoušek krásně vypracoval a dummíka mi přinesl a dokonale předal, prohodila jsem je. A pak se mohla těšit pohledem na to, jak i Tali dokonale hledá, pracuje a přinese a předá. Luxusně předá, bez jediný chybičky a náznaku hovadin, které ji u toho často baví.  Mohla jsem být hrdobec. A taky byla.

A o pár minut byla ještě víc, protože, když jsme došli na terénní zlom nad jednou z luk. Upozornila mě profesijounálně na zajíce, který v druhý půli tý louky seděl. Ó psí bože Sirie, děkuju Ti mnohokráte, kráte, kráte, děleno i mínus a plus za tenhle den, kdy jsem si mohla užít plnou paletu toho, jak s ohaři pracovat. S ohaři. Se dvěma ohaři. To je pro mě vždycky zážitek, když si to takhle sedne.

A tak jsme si už pak jen tak kráčeli světem, oba pobíhali lehce narostlou vojtěškou a svět byl dokonalej. Když jsme vyšli podél pastvin nahoru, čekal nás poslední pracovní úkol toho dne, který jsem pro nás vymyslela. Návrat dolů do vesnice po silnici. Bez vodítka, u nohy. Protože to, jak teď nejezdíme na ty dovči, moc v reálu na výletech neprocvičujeme. Tak musíme takhle, úkolovaně. A i tady jsem na ně mohla být velkohrdobec. Šlapali skvěle, bok po boku u mojí  nohy, bez vodítka a předpisově. Tak jasně, že jsem byla hrdobec, jak pěkně jim to jde.

Domů pak naběhli jak velká voda, přivítali se s páníkem, nalábali se ze svýho obřího smaltovanýho kotlíku, co jsem jim pořídila na vodu a pak se vypleskli spokojeně na pažit a užívali si zaslouženou pohodičku.