Moje rána bývají vzhledem k příšerný hodině, kdy se budím, dost ………no… taktně řečeno, náročný.

Naučila jsem se už ale po většinu času nebýt protivná, resp. když protivná jsem, tak se vypínám. Ono ani s ohařema moc protivná nejde být, že jo. Každopádně prostě pro mě, sovu, to náročný je. Ale je to zkrátka ta platba za to, kde bydlím a kde je mi dobře. 

A protože si člověk má hledat na všem něco pozitivního, tak já jsem se naučila si i ty rána užít a najít si v nich něco pěknýho. Teď třeba ten slepičí gang, kvůli kterému musím být, abych stíhala, o trošku zrychlenější a neflákat se tak, když nechci vstávat o moc dřív. Ale dělá mi radost, že mě vítají a těší se na to, co jim zase přinesu k snídani. Kupříkladu dneska se podávaly vločky s vařenou mrkví a houbama a sušenejma skořápkama. Kdo to po ránu má? Že jo. Taky se hned vyřítily z větší části ven a šly na to. Nadšeně pobíhaly  mezi mísou s touhle dobrůtkou a obvyklým zobáním, který tam mají přirozeně taky. Aji krůtkám jsem podala čerstvý snídání a vodičku a pak už jsem mazala.

Abych měla trochu rychlý gymnastiky. Páč Mouses si přinesl živou myš. A ta, jak naštěstí rychle odhalil Brtnik, se ukryla do jeho jakokroksový boty. Takže botu odstrčil, co to šlo a chtěl rychle zavřít, aby nevběhla dovnitř. To mu zhatil Mouses, kterej naznal, že myš počká a půjde ještě na chvíli domů. Tak jsem udělala ladnej trojskok a v letu botu odkopla do dáli. Myš to měla jak let vrtulníkem 😀 . Ale zachránilo ji to život.

Já jsem pak honem popadla batůžek a šla provést náš ranní rituálek s ohaříkama, kdy rozdám odpustky, nařídim jim, aby se pěkně starali vo Domeček, odpočítám svoje klasický tři-dva-jednáá….. tetkoncvezmi a honem upalovala do auta.

A hned ještě v našich lesích, než jsme vyjeli nahoru navrhla Brtnikovi, že bychom se mohli stavit na kafe. A! Ještě před tím jsem si v zatáčce u Marušky (sakra , musíme tam už konečně taky hodit to světýlko!! Nemohl byste mi to někdo připomenout? 😀 Hubou už jí ho tam nosím věky. To minulý vydrželo svítit od adventu až do konce února, tuším) užila pohled dolů do údolí s výhledem na Řípu na pozadí vycházejícího slunce. Je to fakt úchvatný pokoukání, kdy krajina ještě spí, není sluncem ubitá a je opravdu bez nadsázky půvabná. Pak už jsme se zanořili do lesa a švihali to do práce.

V oboře kterou po cestě míjíme jsem tentokrát měla štěstí na dva obrovský jeleny s obrovským parožím. To mám vždycky radost, když se mi podaří cestou do práce nějakej zvěřinovej úlovek. Dosvištěli jsme do Prahé a zajeli k Mekáči, že si dáme kafé v Mekkafé. Do hrníčku pěkně, páč v Mekkafé mají moc dobrý kafe. Ne, pochopitelně to kelímkový, co dávaj k jídlu, ale v koutku Mekkafé ho mají vymazlený.  

Když jsme vystoupili z auta, hopkaly kolem dvě mladý kavky. Velmi nebojácný a tak jsme se s nima chvilku zastavili. Sedíte na bobku, usmíváte se a kolem se vochomejtá kavka. Tomu říkám roztomilý ráno.

Už měli otevřeno, tak jsme si šli na to kafe. Řekla jsem si, že dneska žádný presso, dám si latté. U mladý a příjemný slečny jsem nám objednala. A jako vždycky si nešli hned sednout. Že si to odneseme sami, však se za ten den ještě slečna naběhá, tak proč jí to neulehčit. Zatímco jsme čekali, slečna se činila. Bylo vidět, že to není žádná lemra, ale šikovná a inteligentní osoba. A to se vzápětí potvrdilo. Protože………zatímco jiní jejího věku by s největší pravděpodobností nepřemýšleli, vyrobili požadovaný latté, mrskli na tác a fertig, tak bylo vidět, že slečně se něco nezdá. Na tom kafi se jí něco nezdá. Zpracovaný mlíko v něm se jí evidentně nelíbilo, chovalo se pro ni nějak divně. A tak začla zkoumat zbytek mlíka v konvičce, kde se napařovalo na pěnu. Koukly jsme na sebe a zašklebila se s tím, že to mlíko je podle ní divný. Že si ale není jistá, protože klasický mlíko nepije. Řekla jsem, že to očuchám a…… no jo, bylo divný. Předáno Brtnikovi, kterej má buňky na detekování nepoživatelných potravin silně vyvinutý. Shodli jsme se na tom, že tohle fakt nenene. Slečna šla, otevřela další krabici mléka, společnejma silama jsme ji fšicí očichali, shodli se na tom, že dobrý, slečna mlíko napěnila a…….. pochybnosti byly zase tu. Nalila do novýho kafe a……. divný prostě. Dali jsme si další čmuchací dýchánek a slečna pravila, že tohle mi prodávat nebude, že by mi mohlo být špatně. Páč to vypadá, že celá ta bedna mlík bude nějaká podivná. Tak jsem řekla, ať se s tím netrápí a mrskne mi tedy jedno espresso a máme to. Udělala mi presso a nabídla mi z vlastních zásob nelaktózový mlíko 🙂 . To bylo tak hezký! Celý to bylo hezký. Páč jak jsem psala prve, mohla prostě vyrobit kafe, nepřemýšlet, dát mi to a měla hotovo. Jak by provedl leckterý nejen mladý, abych nestřílela jen do mladých lemplů. Oni jsou i mezi starejma, že jo. Udělalo mi to velkou radost. Tak ta mladá generace nejni úplně ztracená, když se tam pohybují jedinci, kteří jednak používají mozek a druhak věci neodfláknou, aby měli hotovo. 

Vypili jsme si kávičku a když jsme odcházeli, šla jsem slečně ještě jednou poděkovat za skvělý přístup.

Venku na nás čekalo další milý ranní představení. U venkovního stolku seděla slečna , snídala a evidentně taky oblibuje kavky, páč jim tam uspořádala opulentní snídani. Kdo kdy viděl, aby mladej člověk krmil ptactvo 😀 . Jenže ty kavky jsou prostě……… no kavky, takže uchvátěj každýho, kdo má rád zvířenu. Chodily tam kolem ní jak slepice na dvorku a ona si s nima povídala. Pak tam přijel nějakej bourák a ona na něj gestikulovala, aby dával pozor a počkal. No počkal, počkal. Kavky si naprosto v klídku poodešly a pokračovaly ve svý snídaňový pauze spolu se slečnou. 

A poslední úsměvná ranní příhoda na mě čekala těsně před prací, kam mě hodil Brtnik autem. Vyjeli jsme uličkou nahoru, abychom se tam otočili a mohli sjet dolů k bráně. Cestou nahoru jsme oba zaregistrovali paní, vyhazující věci do popelnice. Od paní vedla předlouhá flexi šňůra, která končila u vchodových dveří. A u nich stál francouzskej buldoček.

A měl ešče zoufalejší výraz, než buldočci dokážou mít obecně. 😀 A ty svý krátký noženky vrostlý do asfaltu 😀 😀 . Bylo vidět, že se paní fakt snaží ho přimět k pohybu. Marně. Nohy se do toho asfaltu propadaly hloubš a hloubš a nad hlavou nebohýho buldočka rostla bublina s nápisem:  “ A di už taky do …. le s tim svym ranním venčením. Proč se proboha nemůžu normálně vyspat????“ Sjížděli jsme dolů a vodítko stále stejně napnuté a noženky se nehly ani o píďu. Paní moc době věděla, že se taky nesmí pohnout ani o píďu, páč jinak ten francouzskej buldozer veme rovnou kramle domů. 😀

Zastavili jsme a já se otočila. Na scéně se nic nezměnilo, jen předbouřkový dusno ještě zhoustlo 😀 . Vystoupila jsem z auta, rozloučila se s Brtnikem a připadala jsem si jak ve scéně z filmu Tenkrát na západě, kde je záběr na nádraží a dvě hodiny ten záběr ani nehne 😀 😀 .  V hlavě mi k tomu okamžitě začla hrát ta slavná filmová mjůzik 😀 .

Musela jsem se smát. Ona to buldočí urputnost musí být někdy dost na palici. Pro majitele, pochopitelně. Buldokovi je to fučik, on jen trvá na svým. S úsměvem jsem prošla brankou, pípla si příchod a byla zvědavá, jestli, až půjdu odpoledne domů, tam ti dva náhodou ešče nebudou. 😀 😀

P.s. Ne, nebyli, ale to asi jen zázrakem 😀