Ne tak tedy ve smyslu gastronomickým, ale lovečáckým.Páč se teď daří hodně potkávat tu zvěřinu. A nejen srnčí, ale taky zajochy. Ty první roky jsem nepotkala téměř žádnýho zajíce, ale letos se objevují. Což je supr, aspoň se ohař nenudí, alébrž tuží. A to je v případě Taliprtky celoživotní nutnost. A já ji teď musím, stejně jako Rumíčka pochválit.
Hodně jako pochválit, páč co předvedla kupříkladu tuhle, to byla ohaří nádhera. A kdysi dávno by mě ani nenapadlo, že tohle dokáže. Protože tenhle zajíc měl věci v paži. Teda v tlapce 😀 . Louka posekaná, nemohl o nás nevědět. Koukal na nás. Hopkal si a poposedával, futroval se jetelem a byli jsme mu u zadní části jeho těla. Přes to, že ta vzdálenost od nás byla fakt malá. Choval se jako Pražák 😀 . Třeba se na starý kolena taky přestěhoval na venkov, jako my 😀 😀 . Neb jeho chování bylo fakt nestandardní. Všichni zajoši, který nás tady kdy zmerčili buď hned vypálili, nebo se schovali, zalehli. Tendle frája nic z toho. Ba si donoce popošel i směrem k nám 😮 . Tali ho zmerčila jako první a zatuhla. Úplně předpisově. A to mě upozornilo, že máme něco ve hře. Zapátrala jsem tím směrem, kam ukazovala tělem a odhalila ho.
Bomba, měla jsem fakt radost. Z celý tý situace. Ze spolupracujícího zajíce flegmatika, který umožnil to, že se Tali mohla takhle dlouho tužit. Z Tali, která se opravdu tužila, seš mohla a předvedla, že umí být ohařem. Z Rumíčka, který dělal ohaře profesijounála a navíc zůstal u mně a Tali tak měla možnost být v té situaci sama, což je jiné, než když jsou tam dva….. Byl to prostě koncert a zajíc nám ho dopřával hodně, hodně dlouho. A já to dopřála Tali, kterou jsem nechala i trošku postupovat a pak ji zastavila. A ona se opravdu zastavila. A pak stála jako přikovaná!! Nehla se, nehla.
Rumíčka, který stál vedle mě, jsem chválila hlazením a jí jsem podporovala v jejím jednání hlasem. Moje duše ohaří se v takových chvílích hrozně tetelí blahem, jsem na toho psa – ať už je to zkušený Rumíček, nebo poblázněná Tali, neskutečně pyšná, jak jim to jde. A teď teda nepřeháním ani trošičku, když říkám, že jsem pyšná neskutečně. Je to krásnej pocit v hrudním košičku.
A protože zajíc stále spolupracoval a nikam se nehnal, využila jsem toho. K něčemu, co je pro Tali hodně, hodně těžký. Což je i pochopitelný.
Řekla jsem jí: „Tali už to stačí, poď pudeme domů, nech to být!“ Jo, nebylo to napoprvní, kdyby bylo na ní stojíme tam doposud 😀 , ale dokázala to. Bez povelování, jen prostou komunikací. A to je pro mě hrozně moc důležitá věc. Stejně tak, jako potom to, že si užívala hlavně slovní pochvaly a mýho zájmu.
Měli jsme teď těch setkání se zvěří povícero a všechny byly na jedničku. Ale ten jeden, ten byl na jedničku s mnoha hvjézdičkama.
Vraceli jsme se z velký procházky a vyšli z lesů na louky.
Je to místo, kde buď tzv. pasu ohaře, tedy nechám jim zcela volnou tlapku a dělám je tichýho dohližitele, nebo si tu hrajeme a nebo pracujeme. Dneska jsem to udělala tak, že jsem Talinku nechala být Talinkou, což jí udělá vždycky radost a my si šli kutit s Rumíčkem. Nechala jsem ho chvíli taky jen tak být a mezi tím mu našlápla po obvodu pěkně velkej obdélníček s pamlskama a posléze ho zavolala, aby si to šel vypracovat. Nadšeně se nařítil, dal šňupák k zemi a jel. A já se dívala, jak pěkně to lomí.
A druhým okem jsem si prokontrolovala Taliprtku. A co to vidí oko mé? Taliprtka napjatě stojí a kouká. Kam? Žjo! Na srnu, co si to štráduje kousíček od nás. No to jsem zvědavá, co uvidím dál. A to sem teda viděla! To budete koukat, co já viděla 😀 😀 . Byla jsem zticha jak pěnice a čekala, jak se to vyvrbí, jak se rozhodne. Tali se vzápětí otočila na mě. Zpátky na srnu, která rozhodně nepospíchala /kam taky, celej večer před sebou, že jo 😀 / , pak znova na mě a když zjistila, že Rumoušek si tam šmrdolí naši pseudostopu, mrskla s sebou a uuuuuuutykala taky stopovat!! Sama, chápe to? Sama, úplně sama se rozhodla, že dá přednost tomu, být tam s náma a zabávat se stopováním, než někde lítat za srnama!!! Moje úsilí, nasměrovaný na to, že i práce – třeba na stopě, nebo s hlavolamem, je samo o sobě odměnou, konečně došlo u ní do cíle! Jojo, je to tak, odměnou může být ledasco. Aji ta práce.
Seš velkokynolog!
😀
Hele ale jsou to pro mě hrozně krásný momenty. Když jí do toho vůbec nemusím kecat, můžu ji nechat být, ať tím momentem žije. Můj sen, který jsem ani nečekala, že nastane, že to kopyto nebudu muset povelovat, natož hlučně nějak. Nebylo to zadarmo, to ne, ale jsem ščastná vlastně asi nejvíc kvůli ní.
Táta mi říkával, když vidíš zvíře nebo ptáka,který se nesnaží utéct,naopak tě jako láká k sobě,má tam malý nebo hnízdo .Jednou tak před námi předváděla čejka že má zlomený křídlo.Jejich jekot je teda něco?,pak tak pojmenoval kotě ,,čejka“
Jojo, taky s touhle možností počítám. Ondynoj takhle srna na kraji louky – nezvykle. To byla ještě tráva vysoká. tak to jsem použila důrazný hlas , že nikdo do tý trávy nepůjde nic dělat ani ze zvědavosti. Protože se ta srna chovala nestandardně
A pak je ještě další možnost, zajíc či srna běží proti vám, někdy i po cestě. To značí prů..ser. Poblíž je bezprizorní pes a vždy velký. Už dlouho se mi to nestalo, no a tenhle víkend na vycházce s Metíkem dvakrát.
Aaaa tak si Metík taky užil?
Nás takhle jednou „napadl“ srnec. I jsem to tu psala, to ještě byla BubiZwei v kondici, ale už proškolená v ohařství řádném. jenže všechno má svoje limity – mám to myslím i někde na videu??? Byli jsme na kraji louky, viditelní. Jeden člověk a tři neustále se pohybující ohaři. V ten moment jsem házela Bubrdli nějakej aportík a z lesa vypálil asi naspídovanej nějakej srnec a opravdu div nás neporazil, prolítnul natěsnačku naší skupinkou. Jako že opravdu mezi psy a mnou. A Bubrdle si vzpomněla, jak to měla dřív a vypálila za ním. zařvala jsem jak prokopnutá a ona to teda otočila. Ajak se zas hrdě nesla bábrdle jedna!! 😀 Ale tay jsem fakt chápala, že to spustil ten jeho nepochopitelnej nájezd na nás.
Metík na rozdíl od bíglů zvěř moc neřeší. Na chlupatá zvířata se jen podívá, ať si běží. Zato takový bažant ho zajímal dost, jenže mu uletěl 🙂 Na konflikt se pobíhajícími psy naštěstí nedošlo.
Tak to je supr, že není moc zvěřinovej, to je pohodlíčko potom, že jo?
Bažanti jsou mrchy, vždycky když mi vybuchnou pod nohama, mám žinfárkt, i když vím, že se to stane, že tam někde je, protože mi ho pes ukazuje, ale pak vybuchne a já zemřu, pokaždý zemřu 😀 .