Hned po návratu jsem si druhej den udělala s ohařema výšlap do lesůch našich.

A vzali jsme to z gruntu a taky po ohařsku. Takže se pracovalo, páč to teď s tím chlupatým dummíkem bereme důkladně. Tentokrát o to víc, že jsem jim odjela. A tak jsme si to užívali. Ale to není nic, co byste neznali. Jen já jsem si toho užívání užívala mnohem víc, protože prostě ano, Peťa má pravdu, když říká: „Ty pokaždý, když jdeš na procházku, tak si na dovolený.“ A je to tak. I já to takhle vnímám. A teď v kontrastu s tím venčením ve městě po sto letech zase o něco víc. 

Abychom utekli sluníčku zajeli jsme rovnou do starýho sadu u hřbitůvku, a ty plíce zase dostaly do  těla při šplhání ke kostelíku. Je to zvláštní. Někdy je to trága a někdy se vysápu nahoru s téměř lehkostí. Dneska to byla tahle druhá varianta.  Radost mi dělalo i to, že se Tali cestou sem tam sama zastavila a buď počkala, nebo – oooo ty Tondo kolenatej – i sama přišla pro pochvalu a dobrůtku. S tím, že dokonoce!! dokonce!! těsně před kostelíčkem v konci krpálu, kde je vždy zastavuju, aby nevybíhali na loučku beze mne, sama!! sama zastavila a otočila se po mně, zda se jako zastavovat bude  i dneska. No, to si asi dovedete představit, že jsem ji vychválila do nebes.

Když jsme u těch nebes – nebylo dnes na nebesích jediného mráčku. Ani doslovně, ani v přeneseném slova smyslu. Tedy nejen, že mě pro tentokrát nehonila buřina, ale taky to bylo s oběma tak moc fajn. Měla jsem nejen poslušné psy, ale taky k práci ochotné a nadšené ohaře, že jsem se vlastně i na těch nebesích i vznášela 😀 . Ohaři aportovali, hledali, střídali se poctivě a byli oba vzorovaně vzorný!

No a tak nebudu  zbytečně kafrat a místo toho sem hodím obrázky. 

Když jsme došli dom, ohaři se nalábali ze svýho kotlíku, který jsem jim na ven pořídila, aby měli vody dostatek a nechodili lemtat z jezírek a já si sedla s Brtnikm ke Špulce na jedno vorosený. Dost jsem si ho zasloužila….. 

No a přesně takhle má ohař po návratu z pracovní procházky vypadat 😀