Jak jsem psala minule – tentokrát jsem si hlavu v posteli nemyla 😀 .

Zato ale! Kdykoliv jsem se šla po dobu mého pobytu mýt do sprchy, měla jsem k tomu doprovod 😀 . Černou, malou špagetku 🙂 , která si mě přes počáteční nedůvěru nakonec i oblíbila a byli jsme kámoši. Aji pupík mi nastavil, abych podrbala. A plus tu asistenci při sprchování 🙂 . Velmi si této důvěry ve mě vložené vážím. Možná mě, ale naopak chodil hlídat, ešivá nekradu mejdlo, nebo ručnik 😀 , co já vím, že jo. Ale radši si budu myslet, že mi dělal doprovod z čistý sympatie. 

No však jsem taky dovezla úplatky, to je jasný. Páč láska prochází žaludkem. Jen teda u takhle malý špagetky musíte ty úplatky dávat fakt jako malililinkatý. Jinak by člověk z takhle malýho stvoření vykrmil koudel.

Ráno jsme se vydali na prochajdu všicí pohromadě a zakroužili si společně tím olbřímím parkem.

Jana s  Čárlím se pak odpojili a šli dom, zatímco my zasejc zamířili k Lebedínomu óserku a pocárali s Dantem trochu okolí. Bylo výrazně chladnějš, než předešlý den a tak jsem si říkala, že to je supr na cestu, že se mi bude dobře cestovat…….. 😀 Sem netušila, jak dobře 😀 .

Po návratu jsme si zasejc povegetily – vlastně povegetili, páč ti pánové čtyřnozí, že jo. A já jsem konečně mohla Janě udělat virtuální prohlídku Domečku, kterou jsem jí natočila, když u nás byla zjara Peťa. Nešlo mi to stáhnout do počítadla a tady se nám to podařilo uložit Peťe na noťas, tak konečně Jana viděla o čem bývá řeč, když vyprávím, jak budujeme.

No a daly jsme si oběd  a potom už to hrozně utíkalo. Nemám tenhle odjížděcí čas ráda, vždycky, vždycky to frnkne. Ať už odjíždíte vy a nebo návštěva. Dostala jsem výbavu na cestu, kterou jsem původně nechtěla, páč mi přišla zbytečná…. 😀 . A vyrazily jsme s Peťou a Dantem na nádraží. Zase s předstihem, páč abych neměla nervy.

Mno….. i kdybychom přišli o tři dny dřív, nervy by byly.  Protože všude, všude bylo hlášeno zpoždění. Ne v řádech minut, ale stovek minut. Stočtyřicet, stopadesát………… protočily se mi panenky. Pak ohlásili můj vlak a ……jen deset minut??? 😮 😮 to by byla paráda! Jen člověku vzadu drnčel ten dodatek, co vždy hlásají – že doba zpoždění se může změnit. 

Tak měnila se, ale naštěstí jen u těch ostatních vlaků. U toho mýho se záhadně držela furt na těch desíti minutách. Pak jsem na nástupišti zahlédla průvodčího, který dorazil vlakem, co přijel na vedlejší kolej. A šla jsem se zeptat na situaci. Pravil, že můj směr je už cajk, že je na trase technický problém, ale že ten můj vlak bude v pohodě. Modlila jsem se, aby měl pravdu, páč ta cesta přede mnou byla dlouhá a kdyby se k tomu mělo přidat třeba těch stopadesát minutek…… tak nic moc. Páč furt musíte být na tom nástupišti a čekat a nemůžete si ani dojít nic koupit, ani odskočit na záchod…. nic. 

Naštěstí, naštěstí měl pravdu, můj vlak přijel jen s tím desítkovým zpožděním. Rychle jsme se rozloučily s Peťou a jen tak zlehýnka jsem se rozloučila s Dantem, páč jsem nechtěla mít na cestu voslizlý obě zápěstí, který by mi zakousnul a taky jsem nechtěla do vlaku nastoupit chlupatá jak orangutan, kdybych se s ním mudlala. Honem jsem nastoupila, našla svoje kupé a zústala v chodbičce, abychom si mohly s Peťou zamávat. No a jeli jsme. A já se šla „ubytovat“.

Hm,…..kupé…. Nebyla jsem při nákupu lístků z kupé nadšená, radši bych bývala byla jela Prndolínem a měla sedačku jen sama pro sebe………….hehehe, jak jsem pak, ale byla ráda, že jsem tím Prndolínem nakonec nejela. Protožem jak jsem zjistila vzápětí v Ostravě, milý Prndolíno totiž ten den nejelo vůbec . Protože ta závada byla tak rozsáhlá, že prostě vůbec do Ostravy nedorazilo. Takže logicky nemohlo jet ani zpátky a tím pádem cestující, kteří s ním měli jet rozstrkávali tak porůznu po jiných vlacích.  Proč? To už jsme tou dobou věděli všichni. Protože v došlo k rozsáhlýmu výpadku proudu a nefungovala značná část republiky.  Jak teda bylo dobře, že jsem se  ještě v Prahé rozhodla, že pojedu tím pozdějším vlakem, kde teda byly jen kupé. Sice jsem neměla samostatný sezení, ale jela jsem.

A v moc příjemný společnosti. Osud svedl do jednoho kupé jen čistě dámskou společnost a já můžu být pyšná na to, že se nám z cesty stal příjemný mejdan. Páč, když přišel steward s občerstvením, požádala jsem ho o vodu a kávičku a pak mě napadlo se zeptat, zda nemá v nabídce třeba prosecco, když už ta cesta vypadá tak dramaticky, tak proč si to trochu nevylepšit. Hm. Můj nápad zaujal též ostatní a tak měl pan steward o zábavu postaráno, páč šel hledat do bufáče, ešivá má ešče pro ostatní. No jo, měl.

A tak jsme cestovaly v družné zábavě. Přes kde co možného jsme se dostaly až k fungování dnešní společnosti a já zmínila onen slavný pokus s myšmi, kdy ovšem nejsem schopná si zapamatovat jméno jeho autora. „Calhoun.“, pravila dáma v pravém protilehlém koutě. A dodala: „Já jsem totiž profesorka biologie.“ Následně se ozvala proti ní sedící paní – její matka – s tím, že ona je bývalá učitelka v mateřské škole. Obě ze Slovenska. Po chvilince špitla v rámci rozhovoru paní vedle mě, že ona je zase bývalá profesorka českého jazyka. Pohlédla jsem na proti mě sedící dámu a pronesla vážným a přísným hlasem: „Tak ale kurnik, ešivá Vy řeknete, že ste profesorka matiky, vystupuju vokýnkem!“ 😀 😀 Zařvaly jsme smíchy a paní pravila, že můžu být v klidu, je bankovní úřednice. 

Bylo to moc příjemný cestování  – i ve srovnání s tou cestou do Bohumína . Takový ve starým duchu, kdy se prostě lidi občas dali během cesty do řeči. To ostatně ocenila i ona bývalá učitelka v mateřské škole, když při vystupování poděkovala, že jsme si tak hezky poklábosily, že to nebylo o tom, že „Iba fšeci čučí do mobilů a frk, frk, listujů a nič.“ Je to fakt, takhle cesta ubíhala mnohem rychleji a příjemněji. Poslední zastávku už jsem v kupé byla sama a těšila se, až vystoupím na Hlaváku a zamířím domů.

Musím říct, že takhle narvanej Hlavák jsem nikdy nezažila, a že jsem svýho času vlakem cestovala hodně. Vzhledem k výpadku proudu mělo zpoždění úplně všechno a lidí neskutečný množství. Prokličkovala jsem halou a mastila na tramvaj. Ta mi kupodivu jela hned a tak jsem v Řepích, kde už na mě čekal Brtnik, byla obratem. A pak už šup domů za ohařema, který mě doma rozespale uvítali, páč  měli tou dobou půlnoc – i když do ní ještě bylo celkem daleko. 

Byla jsem ráda, že jsem doma, ale byl to moc fajn výlet – díky Peťo.

A na rozloučenou – jedna bohumínská momentka:

Takhle prosluněný ty dny tam byly.