Tak jsem si po sto letech – skorem tak moc nekecám – vyrazila zasejc do dálav.

Za Peťou. Pěkně ve středu po práci, kdy jsem v kanclu buchla dveřima, nahodila batoha a mastila na vlak. Lístek na cestu tam – Prndolínem a zpátky jsem si koupila s předstihem a s dostatečným předstihem jsem i vyrazila na ten Hlavák. Páč letní provoz, matička rozkopaná, tak ať nejsem ve štrézu. Když už nejsem tak moc zvyklá cestovat jinak, než autem. 

Klaplo to, na nádraží jsem byla včas. Víc, než včas. Hodně moc včas. A tak mi to čekání tam moc neubíhalo. A nepomáhalo tomu ani to, že na ceduli ne a ne vypsat nástupiště, na který se mám dostaviti. A tak jsem si krátila čas klábosením s Peťou. Pak to tam nakonec švihli, ale tak nějak natěsnačku. Tož jsem chvátala. Nařítila jsem se na perón a tam, stejně jako další dva cestující, propadla na chvíli pochybnostem, protože na tabuli bylo 3S jako sever, ale na nástupišti bylo Süd, což je úplně jinak, že jo. Tak jsme se tam tak sami sebe ptali, jak to bylo myšleno, neb to eSko na nástupišti bylo značeno jako vlak do Budapešti. A já nechtěla skončit na Keleti-Pu, což je Keletiho nádraží. Pak se přihrnulo Prndolíno a my měli jinčí starosti, než Keleti-Pu a šli si, po rozloučení se,  hledat svoje vagonky. Ten můj byl na zcela opačným konci, než jsem stála. A tak jsem si zase zaklusala.

A ščastně pak upadla na svoje sedátko. Samostatný sedátko. Luxus! Luxus, který jsem nehodlala vyměnit ani poté, co se do vagonu dostavila rodinka cestující se třemi malými dětmi. Upřímně. Po této jízdě jsem dospěla k názoru, že cestovat s dětmi by měli pouze ti rodiče, kteří doloží atest způsobilosti vychovat dítě.  Protože ty čtyři hodiny v jejich společnosti byly malý peklíčko. Tento názor jsem nesdílela pouze já, ale též okolosedící. Z toho dva relativně mladší mužský. Jeden z nich to v průběhu času komentoval tím, že prohlásil: “ Tohle je vagon hrůzy, teď už chybí jen, abychom před Ostravou vykolejili!“  😀 . Na to jeho spolucestující kontroval větou: „Proboha, buď zticha, víš, že seš KalamityDžejn!“ Touto vlastností oplývám taktéž – co řeknu se dost často taky stane. Jako, že se s kamarády a psy brodíte sněhem z dědiny do druhý dědiny, těšíte se, jak si v hospodě dáte pečený koleno a  já blbec pronesu: „No hlavně, aby neměli zavřeno!“ Neměli úplně zavřeno, měli tam  svatbu 😀 . A takových situací mám na svým kontě vícero. Někteří mě proto nemají rádi 😀 😀 😀 . Tehdy mi to teda vyčítali dost a to se nedivím. Bez odměny se závějema brodit zasejc zpátky. Aji do kopce. No nic. Tak nám nezbývalo, než se modlit, aby KalamityDžejn neměl pravdu. I tak stačilo to peklo  v dětském kolektivu.  Rodiče byli velmi odolní, nevadilo ani to, že volně poletující dítě s dudlíkem si nakonec dalo takovou hybu do makovice, že jsme všichni vykoukli ze svých míst do uličky. jen díky tý petardě. Asi jim přijde, že těch dětí mají dostatek. Řev byl taky dostatečný. 

A aby toho nebylo málo mohla jsem si zpívat parodii na jakousi pradávnou píseň z dob komundírů s názvem Na horách (ani nevím,kdo to pěl). Jen u mě to bylo: „Na cestách, na cestách, to je príma a to klíma na cestách, na cestách“. Páč klíma teda nešla. A vzhledem k tomu, že to byl nejteplejší den toho týdne, kdy si teploměr fakt zašplhal, tak to bylo výživný.

Ale! Přežila jsem. A jako bonus – aspoň jednu zastávku – tedy z Otravy do Bohumína jsem jela bez rodinného cirkusu. To ticho!

A na nádraží na mě už čekala Peťa a Dante!

Danteho je kus. Žádný trpaslíček to není. A hnedle jsme se skámošili. Nechala jsem se dobrovolně zahlodnout a to mu udělalo radost. Přivítat někoho tím, že mu ukousnu ruku, je dle jeho názoru ten nejlepší vítací rituál. Ale já jsem zvyklá. Šak Bubinka mě kdysi zaškolila, jak má správný uvítání vypadat. Dodneška mám na zápěstí jednu malinkatou jizvičku, jako památku na ni. A Tali občas taky zahlodává. Takže na mě si nepřišel a rovnou jsem mu ruku nabídla. Což ho uchvátilo natolik, že mě v podstatě ohlodával po celý pobyt a dával si záležet. Tím pádem domů jsem odjížděla, jak když mě celou dobu Peťa držela v okovech a já se z nich marně snažila vymanit 😀 😀 😀 

Cestu k Petě už jsem si po tý době předlouhý nepamatovala, ale domeček jsem poznala. A tam na mě čekal zbytek smečky. Jana, Peti maminka a Charlie. Čárlí je………………přesný opak Danteho. Mrnítko je to, mrnítko! On si to o sobě ale rozhodně nemyslí, to zase pozor. Je neúplatný 😀 . Teda takhle. Po nějakou dobu je neúplatný. Měl mě v merku a pěkně zvostra 😀 .

Ostatně pozor, von to je pěkně vostrej hošíček, koukněte 😀 😀 

Rozhodně jsou s Dantem fajn parťáci.

Smyla jsem ze sebe prach, špínu, pot a zážitky z vlaku a stala se úplně novým člověkem.  Dala jsem si výborný Petiny lasagne a…………. no jistě. A prosečko. Dovolená začínala.,