Ano.

Neb já je propašuju úplně fšade 😀 .

Měli jsme tu výročí založení Sboru dobrovolných hasičů. (Mimochodem, celkem mě mrzí, že prozatím nemám prostor se k hasičům připojit, ale jednou na to třeba dojde) . No a k takovýmu výročí patřej pochopitelně pořádný oslavy. 

Začalo se už dopoledne po devátý hodině, leč my jsme měli stavební úkony, takže dopolední a odpolední oslavy jako takový, kde probíhal celkem zajímavej program (ukázka zásahu při havárii auta, hašení a tak), jsme si museli odpustit.

Co jsme si ovšem neodpustili byla večerní návštěva diskošky!!! Jo, čtete dobře. Vytáhla sem Brtnika do společnosti. Sem dobrá. Trochu se mi cestou cukal, když v úvoze, cestou do vesnice, slyšel hlasitou hudbu, leč nedala jsem jinak a dovlekla ho tam. Hele a dobře jsem udělala, byl z toho tak suprovej večer, že to jsme nečekali zase ani jeden. Ostatně jako pokaždý, když jdeme někam jen  na chvilku.

Dobrý bylo, že tady točili našeho oblíbenýho Bakaláře, to byl u Brtnika bod k dobru a tak jsme se s jedním natočeným uplacírovali u studně. Sice nás holky sousedky lákaly k nim pod stan ke stolu, ale pro začátek bylo strategičtější, že jsme jen my dva byli takhle stranou. Vim, co dělám. Na zapojení do společnosti času dost.

Momentálně nám zábavu obstarával hlouček malejch špuntů, který pařili pod pódiem. Bylo skvělý je pozorovat, jak to jedou, jak ten rytmus v sobě mají a jak si to užívaj. A je jim jedno, co si kdo myslí. Prostě pařej a je to. Jak jednoduchý, že jo?

No, v duchu jsem si říkala, jak s Olinkou, která taky měla přijít, dostojíme tomu, že jsme se dohodly, že právě taky budem pařit. Hm… asi budem trochu vyčuhovat. Jestli se odvážíme. Ale … času taky dost.

Za chvíli dorazili i Olinka s Honzou a šli jsme si pak všichni sednout ke stolu k holkám sousedkám. Mezitím kolem nás proběhl starosta, pozdravil a zase zmizel, potkali jsme se s naším projektantem. Pozdravili jsme se s pánem, u kterého jsme kupovali střešní krytinu a jezdíme k němu pro latě, s hasičema a jejich ženama. Povídalo se a bylo fajn, zábava se skvěle rozjela.

A pak to přišlo.

Je o mě známo, že česká hudbení scéna mě moc nebere. Buď mě rušej plytký kecy v textech a nebo hudba, která nezapadá do mýho vkusu. Ovšem! Čest některým výjimkám. A k nim patří od Olgy Lounový Jsem optimista. Tam si to sedlo dokonale. A kdykoliv tu písničku slyšim, už se vrtim – což je jasná známka toho, že mjůzik to je výborná. A takže! Jak padly první tóny týdle písničky, mávla jsem na Olinku, že deme. A vyrazila! Jako správnej optimista 🙂 .

Ta svoboda pohybu!  Rozjela jsem to a Olinka taky a pak přišly aji holky sousedky…. muže jsme nechaly v družný zábavě u píva a jely to ve velkým. Jak divoženky 😀 😀 . Hele bomba to byla. Pak se tam objevila i paní počmistrová a další lidijové. A já si to tak užívala. Řádily jsme jak … no jak celý peklo. A já se usmívám zasejc, když si na to vzpomenu. 

Posléze jsem naznala, že by nebylo od věci hodit trochu ramštajní kuldůry. I vydala jsem se odvážně na pódium za dýdžejem 😀 . A nemusela ani mluvit. Stačilo si popotáhnout za lem sukýnky, kde se skví ramštajní pečeť a zašmidlat ručičkama. Enemže – že prej nemože, že je to  moc tvrdý.  E???????????????? Moc tvrdý? Že je má taky rád, ale jsou moc tvrdý. E-he? Ramštajni? No nevim teda.  Pustila jsem se do vyjednávání a dosáhla kýžené dohody. Pustí je, ale až po půlnoci. 

„HURÁÁÁÁÁÁ! Budou štajni!!“, hulákala jsem ve stanu k pobavení ostatních. Dala jsem si taneční pauzu, abych taky pobyla v pánský společnosti a dala si vynikající klobásku a pivíčko. Bylo nutno zabránit dehydrataci a do sladký limošky se mi nechtělo. Po nějaké době se k nám přidal i pan starosta a poté, co jsem ho informovala o svém hudebním úspěchu, kterej přijde po půlnoci prohlásil, že dem přemluvit dýdžeje, aby to pustil hned a tetkon. Nevyšlo to, byl neoblomnej, ale já to chápu, má svůj playlist a podle toho jede. Však do půlnoci vydržim. Aby mi to rychlejš utíklo, vrátila jsem se na parket mezi tanečníky. Olinka pařila s partičkou kámošů svýho syna, my se do toho obuly s počmistrovou. Tady já mám trochu handicáp,  neb ona je učitelka tance, takže sem dělala enem křoví.

A bouchla půlnoc! A  z pódia, kde se nacházel i starosta, se ozvalo – a teď zahrajeme něco pro paní Kolečkovou! A už to bylo. Rána jak z děla a Dů hast. Nejni to – pro svou komercializaci – moje úplná nejtopofka, ale zaplať nadbůch za to. A to byste koukali ale, jak to naše vesnice rozbalila ve velkým na Ramštajny. Mohli jsme soutěžit v soutěži s názvem Trsá celá vesnice 😀 😀 .  A když řikám celá, tak teda myslim fakt celá.

VČETNĚ BRTNIKA!! Tý wado! To byl nářez. Pařili sme jak na koncíku a fšicí kolem nás. Tolikatě enerží kolem! Stopro bychom roztočili életrárenskou turbnímu, kdyby nás šecky napojili 😀 😀 . Byla to prda vesmírná! A se zase směju, když si na to vzpomenu. K mé spokojenosti, jsme se s Brtnikem v tanečním kole ešče zdrželi a jeli jsme tam taneční Palp Fikšn. Strejda Travolta by z nás měl radost 😀 😀 . 

Skvělej večer mezi sousedama to byl. A to je hodně, hodně moc. Já jsem si to užila, jak už dlouho nic. A Brtnik taky. Za což jsem ráda úplně nejvíc. Páč na chvíli mohl opustit starostě pracovní a stavební a jen tak být a řádit. Což je zapotřebí pořád, no ne?