Sem si říkala, když jsem tak trochu vyřízená dorazila s ohaříkama domů z odpolední procházky.

Stejně jako minule, když jsem taky měla volno a pak se ztratila a řítila se lesem, tak i dneska jsem měla volno a za sebou velmi příjemně strávený dopoledne, kdy jsem se střídavě flákala a střídavě doma mávala hadrama. A ráno k snídani jsme si s ohaříkama zašli „do cukrárny“. Neboli na třešně. Je teď jejich čas a my si ho – hlavně s Taliprtkou – užíváme tzv. do plnejch. Jak doma na zahradě, kde je obří třešeň chrupka, tak za zahradou, kdy remízky lemují buď plané třešně a nebo i vyloženě nějaké odrůdy. 

Při venčení furt někde postávám a češu si. I jim. Páč i Rumíček se dal na slaďounký třešně. A Tali je jimi úplně posedlá, snaží se česat si sama a dost často u toho vypadá jak gazela v buši a lomcuje větvema.

A někdy taky sama sebou. To když se jí utržená šťopka zasekne mezi zubama a ona nemůže jednak polknou třešeň, která ji dráždí v krku a ani se zbavit oné šťopky a zmítá se u toho jak když má záchvat padoucnice. Je to ale holka šikovná, vyřešila si to sama.

A hned vzápětí zhltla hrst mnou natrhaných černých slaďounkých třešniček. To je lábuš. A mně teď stačí volat „TalinkoÓ, ceš třešničky?“ a letí ke mně flekatý pendolíno se zářícíma očima, který řikaj – co řikaj! , který křičej „Cy, cy šécky třešně cy!“ 😀 To by asi páni myslivci, od kterých jsme ji vytáhli, čučeli 😀 .

No nic, užili jsme si nestandardní snídání a pak se vrátili dom, na to standardní. Já si po snídani uvařila kafe s Brtnikem na dálku a pak se věnovala tomu flákání a uklízení. A furt meldovala, kdy vyrazit na procházku do lesa, když mají přijít ty bouřky. Ráno u nás bouřilo, když jsem se ještě povalovala v posteli. Však jsem taky vykoukla z okna, viděla ty provazy z nebe a hromování a usoudila, že teď žádnýho ohaře ven nedostanu, mohu se tudíž dál zodpovědně věnovat povalování se.

No, ale jak teď odpoledne. Prozkoumala jsem itronéta a usoudila, že fčil. Deme. Tali začla skákat dva metry do vejšky a Rumoušek se jal na trávníku stavět na hlavu – doslova, on to umí, když se ho zeptáte, jak se staví na hlavu 🙂 . Jo, jak kdyby venku sto let zas nebyli.

Jako první nás čekal výstup ke kostelíčku. A v trochu svižnějším tempu, aby se plíce pořádně probraly. Mno, kdybych věděla, co na nás čeká, asi bych je tak neprobírala a nechala je prozatím odpočívat 😀 😀

Ohaříkům jsem k jejich velký radosti vzala novinku. Sehnala jsem totiž úžasnost – chlupatýho, PLNÍCÍHO, dummíka. To se to bude aportýrovat, říkala jsem si, když jsem ho objednávala. Oba tyhle chlupatý dummíky milujou. No a taky, že jo. I když to na začátku procházky vypadalo, že nebude co aportýrovat. Páč Ti dva se mohli přetrhnout, aby mi to vyrvali, ukradli a zmizeli s tím. Takže mi lomcovali na střídačku ledvinkou, ke který jsem si to připásala. 

„No tak to zapomeňte, frajeři jako, todle je práce, žádný srandy se nechystaj.“, odkázala jsem je do patřičných mezí a vyrazila. S dvěma poskakujícíma tajtrdíkama po boku. „Von vás ten humor přejde, smradi, počkejte!“ , slibovala jsem jim, zatímco jsem se sápala krpálem ke kostelíčku. A hned jak jsme zapluli do lesa, jsme se do toho obuli. Baví mě to hodně a jsem ráda, že to stejně baví i je. Tali tak moc, že má velmi neprofesijounální projevy. Ale to jsem u ní dávno přestala řešit, že bychom se stabilně – ne, že by to neuměla vůbec, to zasejc ne – dopracovali ke krásnýmu aportu, bez těch hovádin, co provozuje kolem. Ale Rumoušek mi to vynahradí víc, než dostatečně. Má tak krásnej, krásnej aport. Až mu ho závidim 😀 😀 😀 .

Mě hrozně baví něco s těma psama cestou kutit, hrát si a nebo pracovat. Je to takový živější to procházení. A ne zase ale, že bychom neuměli jít jen tak. Však víte, že kolikrát furt jen čučim. Ale nejen čučením, ale i zábavou a prací živ jest ohař a jeho pán. Pani teda, páč pán ten jen chodí, ten nedělá nic. Zrovinka včera jsem pánovi řikala, cestou autem na chalupu, že by někdy mohl ohaříkům udělat radost a vzít jim na venčení toho oblíbenýho dummíka. Zadumal se (asi aby se držel tématu 😀 ) a pak pravil: „Bych to nejspíš někde asi nechal.“ Což je pravda a pak by musel poslouchat moje remcání, že mi ztratil tak úžasnou věc. Hm a nehledě na to, že by se mu po prvním aportu s Tali ten dummík stejně dost ekloval, jak vona ho voslizne. A tak jsem toto téma opustila a dál nerozvíjela. Však si to užijou se mnou.

Takže jsme se tak pěkně propracovávali – doslova v tomhle případku – lesem, a bylo nám fajn. Úplně jsem zapomněla na to, že třeba nějaká buřina…… 

Leč buřina nezapomněla, kde se má podle předpovědi v odpoledních hodinách vyskytovat, jen se ještě nenaučila hodiny a přišla s hodinovým předstihem, kdy já jsem si myslela, že tou dobou už budeme doma. Ouha, ouha. Nebyli. První zabublání jsem ještě mohla považovat za letadlo, ale pak už nebylo pochyb. Buřina se blíží. A my byli zrovna úplně nahoře a před námi značná část toho kopce, co není kopec, ale prostě ke kostelíku, kde už je sešup a cesta domů, to bylo celkem daleko ještě.

Vlastně úplně stejná vzdálenost, jako minule, když jsem honila ten autobus. Jen teď honila buřina mě. Zavelela jsem, makáme, běžíme, honem, honem a vypálila Fpřéééd, jak Bubina. Jen zase s větví v ruce. Asi sem neandrtálec, že furt třímám nějakej kyj, nebo co. 😀 😀 /pamatujete obrázky od pana Buriana, že jo/. Větve se už asi staly mojí součástí, takže jsem si vlastně neuvědomovala, že zas letím s větví. Jako magor. Možná nějaká vnitřní jistota, nebo co? Že bych jako blesk kyjem umlátila? 😀

Nevypadalo to, že bych měla nějakou šanci. Bouření se přibližovalo a zesilovalo…. a my zrychlovali a zrychlovali. Nožénky mi kmitaly, seč jim síla stačila, Tali se radovala, že letíme, Rumíček se mi  semo-tamo zdatně zase motal pod nohy a vyhazoval mě z rytmu a já s každým bouchnutím propadala větší a větší panice.

Přesně v momentě, kdy jsme vybíhali z lesa na louku u kostelíčka – tak přišla prda vesmírná! Následoval smyk – můj, zoufalé zvolání: „Zpátky zpátky, honem dělejte, za mnou!“ – taky moje  a údiv, co to tady provozujeme – ohaříkůch. „Pomoc, pomoc, co já budu robit, zabije nás to tady, umřeme, umřeme!“ rajtovala mi v mozkovně panika. Tý propadnu v bouřce vždycky, protože jsem kdysi dávno – ač jsem do té doby s bouřkou problémy neměla, ba naopak – zažila buřinu v blízkosti vysokýho vedení. Popisovat to nebudu, byl to hnus a od tý doby to mám s bouřkou, tak jak to mám. Snažím se s tím sice něco dělat, ale moc úspěchů zatím nevedu.

Takže hrůza, panika, děs. A další prda vesmírná. „Co budu dělat sakra, mám odpovědnost tady za ty dva, co budu……..?“ ptala jsem se v tý panice sama sebe. „No, co budeš, nic, řekni si o pomoc, jsou tady chatičky, ne? Třeba tam někdo bude? A nebo se aspoň k tý chatičce přitulíte. “  „Ajo! Letíme, poďte honem, ho-nem, dělejte!“  

Dolítli jsme po cestě kus zpátky k chatičkám pod ní a seběhli tam. Cvakla jsem si ohaře na vodítko a volala? „Haloooo, halooo, je tady někdo, prosím? Je tu někdo prosím? Já se hrozně bojim! Pomůže mi někdo? “  a tak jako podobně 😀 .

A doufala jsem, že ty otevřený dveře od jedné ze dvou chatek znamenají, že tam  někdo je a že ten někdo vyjde ven a dovolí nám se schovat. Čert vem déšť, ten mi neva, klidně promoknu, ale ta buřina, ta buřina! Chvíli jsem tam takhle zoufale provolávala své prosby o pomoc, až byly vyslyšeny a z chatičky vyšel na zápraží starší pán.

Omluvila jsem se mu, že ho takhle přepadám, ale že nemám jinou možnost, páč jsem prostě v panice a šíleně se bojím. Pravil, že jestli jsou psi vychovaní a hodní, můžeme dál. Nechtěla jsem obtěžovat nad nejnutnější míru a poděkovala s tím, že mi bude stačit, když budeme moci být na verandě. Donesl ohaříkům vodu a ti se do ní vděčně pustili, páč ulítaný jsme byli dost.  Já jsem dejchala jak čtyři a když jsem se konečně vydýchala, mohli jsme se dát do řeči. Kdyby to nebylo pod hrozbou bouřky, byl by to moc milej hovor. A vlastně byl! Jaký mohl bejt, byl. Povídali jsme si tam o lecčems, až jsme došli k tomu, že loni v listopadu tady zachránil vyhozenou a zbitou kočenku. Asi si toho od lidí dost vytrpěla, takže mu to trochu trvalo, než se s ní skámošil, ale teď už je adoptovanej. Jen říkal, že neví, co bude dělat, když přijde s koťatama. A to jsem zase věděla já. Koťatům najdeme domov před internet/útulky a kočence zařídím já kastraci. Kde mě najde, jsem mu řekla a tak se uvidí. 

Prozatím se vidělo, že buřina slábne a tak jsem prohlásila, že když do deseti minut nebouchne, tak mažeme domů. A nebouchlo. I tak jsem měla obavy, aby náhodou…. nikdá člověk neví…. no nic, prostě magor, já to vím. Ale jsem srdnatá, tak jsem šla. Velmi rychle, věřte mi, velmi rychle a přes louku huž jsme zasejc letěli. 

Domů jsme přilítli celý říčný a až do druhýho dne o ohařích nikdo nevěděl. Není se co divit, nejdřív jsem jim dala do těla a mozkovny prací, a pak jsem je uštvala 😀