Sem si konečně došla pro  to tetanový pigáro.

Abych zjistila, že to je víc jak dvacet let, co jsem na něm byla posledně. Trochek jsem to asi prokoučkovala a proto si dojdu za pár neděl pro opáčko.

Pro teď mi byl doporučen tři dny klidovej režim. S ohařema…….a se stavbou. Dobře, stavba si počká, ohaři ne. Tak jsem si musela vymyslet nějakej náhradní plán. Do noty mi hrálo i to, že bylo vjédro a taky, že posekali část luk.

Takže fajn, budeme se placatit při zemi, po loukách a dole pod kostelíčkem. Ohaři nic nenamítali a tak jsme si to placatění užívali. Chvíli jsme si jen tak šli, chvíli jsme si hráli na slepice a chvíli na stopaře. 

Ovšem! Když jsme došli magistrálou až k Betám- což jsou tři takový malý loučky nad sebou. Hráli jsme si dokonce i ………..na ohaře.

Páč na tý prostřední, když jsme tam sešli, tak koukám: „TjoO? Copak to máme támhle? Zajíc! Po tak dlouhý době zase zajíc. A s ním ještě jeden. Suprdupr příležitost, to se musí využít.Ohaři o nich ještě neměli páru, protože  zajíci byli za terénní vlnou a mohla jsem je vidět jen já. A taky voni mě. Což se stalo. A tak se oba hnedle zplacatili a dělali, že tam nejsou.

Enemže na mě si nepřijdou, že jo.  Teď jen, aby spolupracovali, co nejdýl a vydrželi ležet. Ale co, i kdyby ne, prosvištíme si poslušnost na teplý stopě. Protože Tali byla ten den taková řekněme…. po dlouhý, hodně dlouhý době, ne úplně na příjmu, pojistila jsem si ji. Hlavně proto, abychom v klidu a především úplným tichu, mohli dojít co nejdál a já ji nemusela povelovat. Rumíčka nemusím, ten moc dobře ví, co má dělat a netřeba mu to připomínat. Taky se podle toho zařídil. A já se mohla soustředit hlavně na madáme flekatou. Byla jsem za tuhle příležitost vděčná. Páč zajíce tu moc často nepotkáme. A už dlouho jsme neměli takovouhle možnost. 

Takže jdeme na to, bando ohaří. Lov započal! 😀

A pomalu, pomalu jsme postupovali vpřed. A pěkně pospolu. Zastavovali se, čekali, postupovali. Bylo vidět, že Tali má pnutíčko, ale i přes to, k mojí velký radosti, vnímala mou maličkost. Pak už to jeden ze zajíců nevydržel a při našenm dalším kroku odběhl. A Tali ne, Tali ne. Nemusela jsem nic. Jen tiše oba pochválit a pomalu postupovat dál, k tomu zbývajícímu kousku. Tomu pak taky došla trpělivost, zvednul se a odhopkal do remízku před námi. 

A my si mohli dát další fázi cvičení.  Protože pochopitelně oba ohaře zajímalo místo, kde předtím zajíci leželi a já to i používám, jako formu odměny, že si po poslechnutí můžou to tzv. lože proskenovat, prostudovat, pročmuchat. A taky u toho trošku ale poslouchat. Především Tali, u ní chci, aby se dokázala vypnout a soustředit se taky na to, že se po ní něco chce. Nejen příchod k mé maličkosti, ale taky nějaká ta trocha cvičení.  Šikovná byla, šikovná. Na to jak se chovala na začátku té samotné procházky to byla otočka o stoosmdesátku. Měla jsem radost. 

Pak jsme louku opustili, zašli do starýho sadu a tam jsem milou cvičenkyni pustila, aby si mohla upustit páru, dělat co chce a prostě jen tak být bez mojí maličkosti a citýrováního.

Taky si to ale zasloužila. I na ní bylo vidět, že má z toho radost, že je na sebe pyšná a je si vědomá toho, že se jí to povedlo a že byla výborná. Prostě ohař. A to mě vždycky u ní potěší dvojnásob, protože to není jen tak. A stejně tak mě vždycky potěší ten fakt, že Rumíček mi dělá podporu a můžu se na něj spolehnout, neřešit, co dělá-nedělá, protože vím, že maká tak jak má, naprosto samostatně a zodpovědně. Dost dobrý to bylo. To jsem se zas ohařsky nasosala. 

No a aby se na mě tetanus nenaštval, šli jsme pak za chvíli domů a oba tam dostali za odměnu žouželení a povalovali se na pažitu pod ořechem.