Křičela jsem do telefénu na Brtnika.

„Nezdržuj mě, nezdržuj mě, teď sem doběhla domů, ztratila jsem se v lese, nevim ešivá stihnu ten autobus, tak na mě nemluv, já Ti pak zavolám!!“ a třískla jsem mu s tím.

Opravdu jsem neměla moc času, abych stihla autobus ve  13:40. Když bylo 13:10, já hledala plíce, byla splavená jak myš, potřebovala dát rychlou sprchu a vyrobit ze sebe člověka, když jedeme na ten výlet do zahradnictví. On jel z práce autem, já z domova autobusem, protože jsem ten den měla volno a sejít jsme se měli ve Slaným. 

Telefén letěl do kšá /abych ho pak ve zmatku hledala/ a já letěla do sprchy. A přitom to měl být tak pohodovej den ale! Zpočátku taky byl, to je pravda. 

Pěkně jsem se vyspala a protože jsem prosíravě den před tím šla do peří relativně brzo, nevstávala jsem úplně na Pražáka. Šla jsem vypustit ohaříky na zahradu a udělat jim snídáníčko. Bohatýrskou snídani jsem jim udělala, ať se taky pomějou. A sobě vyrobila zahradní delikatesu – výbornej chleba s máslem, se solí, pepřem a pažitkou. Nic víc nebylo zapotřebí. Udělala jsem si k tomu heřmánkovej čaj a …………šla si to sníst na dvoreček na lavičku.

Ach bože, to byl lábuš. Klidný ráno, ptáčci vyřvávali, já se líně vyvalovala na lavičce a ukusovala tu dobrotu. Ohaříci vočumovali, jak kdyby oni neměli už před tím plný misky, tak jsem je odkázala do patřičnejch mezí s tím, že jim u misky taky nečumim, co zbyde. Mno, jasně, že zbylo. Aji pro Mousíska, kterej se odněkud přištrachal a bivakoval tam s náma. Byla jsem ščastná jak blecha. Bylo krásně, ale ne vedro. Šla jsem si ještě uvařit kávičku a dál se povalovat po lavici. Bohatá časem a tím vším kolem sebe.

Pak mi cinklo v mozkovně upozornění, že by nebylo od věci koupit si lístky na ten velkovejlet, co mě zanedlouho čeká. Vyrazím si od středy do pátek na sever Moravy. I zapnula jsem počítač a po drátech ladily s Peťou různý varianty. Vybráno, zakoupeno, zaplaceno a………jejda, to je hodin. Mažeme ven, bando ohaří. Ať si to užijeme. 

A přesně tohle jsme udělali. Užili jsme si to. Vzali jsme to nahoru ke kostelíčku svižným tempem, abych dala svejm liknavejm plicím zase trochu do těla. Nahoře jsem zase musela trošáneček počkat, až mě doběhnou, ale tu koncovou část kopce jsem použila k troše té poslušnosti a dali jsme si nejdřív čekáníčko na dálku, než se nám panička dovalí za ohaříkama a pak společný ťapkání až úplně nahoru. 

A na plácku u kostelíčka jsem jim udělala čmuchání. Páč louka díky připravovaný pouti supr posekaná a jak tam byly koleje od traktoru, dělalo mi to skvělý vymezení obdélníkovýho prostoru, kde jsem po obvodu ve stopách po tom traktoru dávala pamlsky. Dokonalej obdélník s dokonalým pravoúhlým lomením.  Tam bude dokonale vidět, jak precizně pracujou. A taky bylo! Naštelovala jsem si každýho na opačnou stranu obdélníka a pak je vypustila. Takže každý začínal někde jinde a já mohla jít a dohazovat pamlsky tak, aby tam furt oba něco měli. Musím je velkopochválit. Opravdu oba poctivě čmuchali a lámali „stopu“ tam, kde měli. A chodili jak v mlejnku pořád dokola, oba soustředěný, vyklidněný a spokojeně šmidlali ocáskama. Rumíček pomalu a rozvážně, Tali vehementně.

Můžu se na to dívat furt a nepřestane mě to fascinovat. Vím, že tohle čmuchání není nic složitýho, ale líbí se mi, jak tím šňupákem pracují a hlavně pak i to, jak jsou poté spokojený. Klidně by tam chodili do soudnýho dne, eneže to by s nich pak už byly sudy, takže: „Ohaříci-fertig a deme!“

Ostatně, měla jsem pro ně připravenou další pracovní zábavičku. V Bukovým chrámu jsem zamířila k jedné z místních jam. Nevím po čem jsou,  jestli bomby z války, nebo co, ale některá místa jsou jimi prošpikovaný. A já je používám. Tahleta, kam jsem šla je asi z těch největších. A taky dole trošku zarostlá, což se mi hodí. Proč? Protože si ohaříky posadím na cestě, dojdu k jámě a mrsknu do ní aportíka, vyšlu za ním ohaříka.

Rezavý ohařík nadšeně letí, seběhne do jámy, aktivně vyhledá aportíka a nadšen z dobře vykonané práce letí nahoru, přiběhne, bez říkání předsedne a předá. Výkon na jedničku.

Flekatý ohařík nadšeně letí, seběhne do jámy, aktivně začne šmejdit a zkoumat, co všechno dole je, nadšen z toho co tam je, se začne pást a ani na šestsetsedmdesátý připomenutí se, že má hledat, najít a přinést tak neučiní. Naopak předstírá, že

neví, jak se jmenuje

neví, co má dělat

neví, co je to hledat

neví, co to teda má hledat.

A až zcela profesijounální povel

„KuwaTazynoneserměapoďtedavokamžitěsemnebotěpřetrhnu!!!!!!!!!!!!!!!!!“ ji lehce probere a kohávatým pohybem zcela otrávenýho týnejdžra se dostaví k mé rozlícené maličkosti.

„Sednisitadyaanisenehni!“

„Rumíčku, prosim Tě, buď tak hodnej a dojdi pro to, jo? Děkuju moc.“

A Rumíček běží, seběhne, najde co měla ta koza přinést a přinese. Je zlatej, brouček můj šikovnej. Dostane dobrůtek!

A Flekatice, co sedí vedle a čumí, jak když nadloube volovi, dostane šanci na reparát. 

Znovu hodím aportíka do jámy a znovu ji tam vyšlu. Teď už je to taky na jedničku. „Seš husa, ty kozo jedna pitomá.“ říkám jí v duchu a pak se rozesměju, jak může bejt koza husou, že jo.  😀 . Ale ostatně Tali umí věci, takže proč ne. Nicméně, teď už se opravdu pracuje a hezky. Ke spokojenosti na obou stranách.

No a pak? Pak už neděláme přece vůbec nic. Teda takhle……….aktivista Rumoušek si střihá gymnastické cvičení na pařezech a předvádí jak pěkně umí povel „Zadní“.

Pokud byste z té druhé fotky usoudili, že kadí na pařez, tak ne, nekadí, šteluje si nožičky a tělo. S Tali jsme se k tomuhle nikdy zatím nepropracovaly, tam si vystačím s povelem „Tapičky“, kdy je mi jedno, co za tlapky tam dá, hlavně, že tam něco dá a nepřerazí se u toho.

No a pak už opravdu jen tak pochodujeme lesama

 a já si děsně užívám toho, že je v lese dostatek vody. Takhle jsem ty cesty dlouho nezažila:

Vody habakůk! Jen musím trochu krotit Taliprtku, neb ta se po seznámení se s půdlema, nechala inšpirovat a zatímco já z důvodů leptospirózy nerada vidím psy pít z louží /a taky člověk neví, co tam projíždějící technika zanechala/, půdle s nadšením z těch louží pijí. A Tali když to viděla, přehodnotila dříve naučené a stal se z ní kalužomil. Já to i chápu, je to měkká, přírodní voda, ale……… to přírodní bych v dnešní době dala do „uvožovek“. A taky bohužel vím o psu, který ani přes očkování, tu leptospiru nepřežil. No jo. Už se mezi těma čoklema pohybuju dlouho a tak člověk leccos zažije, vidí, slyší. Nicméně, Tali to vidí jinak  a tak ji musím trošku dozorovat. S větším, či menším úspěchem. Páč když se zamyslím a zakoukám – a že mi to v lese jde víc, než dobře 😀 , tak pokud se neozvu dopředu s varováním, považuje to za svolení a lup do louže, pobrouzdat a dát si do nosu. Sem přece blbá, je horko, a voda k dispozici. 😀

Je nám všem moc dobře a svobodně a netíží  nás nic. Jediný co řešíme jsou rozcestí. Kdy já se zeptám:

„Deme tadykle?“

„Nebo tajdle?!

„Tudyma.“ Rozhodnou ohaříci.

A já je ráda poslechnu a bezstarostně si jdu a kochám se a poslouchám ptáčky a čučim do větví a pohodička prostě.

Do momentu, kdy se proberu a zjistím, že vlastně, kurnik, vůbec nevim: „Gde to sme?“ zeptám se nahlas ohaříků.

„Nevíme a neni to jedno?“

„No neni, neni to sakra jedno, musim stihnout autobus, nevim kde jsem a ….kolik je vlastně hodin? No do……!“ hrkne ve mě jak v pendlovkách.

„Honem,honem, běžíme!“ a snažím se v cestičkách kolem sebe zorientovat a najít tu zpáteční a hlavně, co nejkratší. 

„Krucinál, já jsem přece idiotka!“ Nadávám si, když klušu porostem. Pak se mi konečně podaří se chytit a dostanu se na hlavní cestu, která vede ke kostelíku.

„Dělějtééé makámeeee, makáme, tempo, tempo!“ zrychlím jako fakt hodně a snažím se tělu připomenout svou dávnou kariéru závodní běžkyně. A fakt makám. Tali je nadšená a letí jako blásen. Otáčí se, tlemí se a běží, Rumíček se mi umístí před nohy a drží tempo se mnou. Blbý je, že jak si mě kontroluje, tak se občas motá a vyhazuje mě z vražednýho tempa. Hm, to si asi plíce nepředstavovaly, že jim dneska dám takhle do těla. Nevadí. Hlavně, že fakt letíme a já se vnitřně raduju, že to jde-plíce, neplíce. Drtim je hodně. Škoda, že jsem si nemohla měřit čas. Za kostelíčkem nás čeká sešup dolů a já si tentokrát dovolím trošku zpomalit. Bude to tak v tomhle místě bezpečnější.  Dupu nohama do stran tzv. na střídačku a modlím se, abych se tam nepřerazila. Nepřeraziláá, nepřeraziláá. Sice jsem blízka úmrtí, ale mám uvnitř fakt radost, že mi to ještě takhle maká.  Jo a to mám ještě v ruce větev. Byla taková vhodná, tak jsem si ji nějak nechala a běžela s ní. Vlastně coby ne, však jsem svýho času běhávala se štafetovým kolíkem 😀 . Ten jsem teď neměla teda komu předat, ale po doběhnutí domů jsem s ním mrskla do hromady dřeva nanošenýho z lesa a letěla do Domečku. 

Pohled na hodiny v kuchyni mě vyděsil, ty jo tak málo času! Do toho ještě ten telefén od Brtnika. No ale! Nejsem žádný máslo dvojka za vosmičku a stihla jsem to. Jen teda vlasy už jsem si neumyla a udělala po vyfoukání na makovici takový sponkový šméčko. Letmej pohled do zrcadla mě nevyděsil a pro jistotu jsem to víc nezkoumala. 😀 Někdy je lepší nevědět. Ohaříky, kteří se mezitím chladili ve verandě jsem šupla na pelíšky, dala jim ještě misku čerstvý vody a šla vypadnout na ten autobus. Abych se hned vrátila pro ten odhozenej telefén a hledala ho a abych poté, co najdu telefén, šla hledat nějaký drobný na autobus, abych si měla za co koupit jízdenku. 

Dolů do vesnice jsem sjela jak fretka a ščastná doběhla na zastávku s předstihem. jak jsem se tak potulovala u zastávky, zjistila jsem, že Koněf za dobu pobytu u nás, v tomto kraji evidentně zdomácněl 😀 😀 

Aby to ten den bylo komplet, tak ani cestování samotný nebylo bez komplikací. Protože – přijel autobus s číslem nějakým a – musím předeslat, že tady u nás přišli s takovou vychytávčičkou, jak udržet cestující ve střehu. Přijede vám někdy autobus, bude mít číslo třeba 928. Zastaví a během chvíle změní to číslo a destinaci a stane se z něj třeba 926. Prostě číslo velmi podobný tomu původnímu, ale už nastupujete do jinýho autobusa. Teda takhle, relativně jinýho, von je furt ten stejnej, jen prostě jede do jiný cílovky, než s jakou přijel. No a mně se stalo, že při odjezdu autobusu, kterýmu jsem já  mávla, že já s ním nejedu, se mi zdálo, že se to číslo změnilo! Na to, kterým jsem měla já naopak odjet. Začala jsem hulákat a honit ten autobus, kterej zastavil a já jsem hodnýmu panu řidiči, kterej mi teda zastavil, vysvětlovala, že asi chci jet s ním, když změnil to číslo a že……. Ne, prej nic nezměnil. Přesvědčovala jsem ho, že změnil 😀 😀 , šla se podívat ven …. abych mu dala za pravdu. Nezměnil, jen jak se změnil úhel, když se dal do pohybu,  tak se na chvíli z šestky jakoby stala pětka. Omluvila jsem se mu a poděkovala. 

A vrátila se zpátky na zastávku. Abych………. viděla svůj autobus přijíždět z protisměru 😮 😮 a pokračovat plynule dál 😮 . Zase jsem křičela a zase jsem utikala (může mi někdo říct, proč sem se sakra před pár minutama celá vysprchovala?????), abych ho zastavila. Pan řidič mi gestem ukázal, že se jen támhle otočí a přijede.

„To je ta blbá vobjížďka, že takhle blbě přijíždíme.“ Osvětlil mi, když zastavil a já nastoupila s výrazem vyděšenýho idiota. Abych mu to vysvětlila, převyprávěla jsem mu anabázi s jeho kolegou a oba jsme pak řvali smíchy. No prostě, když se daří, tak se daří. Měla jsem zkrátka to cestování takový živější. Hlavně, že jsem to přes to šécko stihla, dojela, kam měla a mohli jsme si užít nákupy v zahradnictví. Jako bychom toho sázení už neměli dost 😀 .