Kdy se toho stihlo hrozně moc zažít, prožít.

Takhle to mám ráda, když jsou ty dny naplněný až po okraj. 

Sobotěnka byla naplněná po okraj hlavně sluníčkem. Pálilo jak sviň. A já zrovna řádila v záhonu a usazovala tam nově příchozí květenu. A taky bojovala s hnusným svlačcem. Vyhlásila jsem mu totální válku. Ale von mně evidentně taky. Mám tím pádem dost hoňky ho likvidovat, šmejda. Nechápu, že dokáže tak rychle narůstat. A v některých místech záhonu v neskutečným množství. To ho tam snad někdo po nocích sází, nebo nevim. 😀 . Ale já se nedám, budu ho ničit a budu ho ničit až do konce věkůch 😀 .

Ono mi ani stejně nic jinýho nezbývalo, než zapadnout do záhona. Páč Brtnik sekal zdi – nejdřív venku do zdi domu – to už v pátek. A já si při tom hrála na zasahující hasiče. Teda čku, hasičku. Páč, jak to brousil tu drážku, kterou bude vysekávat, tak to šíleně prášilo. A já  nechtěla, aby to doprášilo až k sousedům, kteří měli otevřená okna. Takže jsem kropila oblaka prachu hadicí, aby to spadlo ještě u nás. Připadala jsem si náramně důležitě. 😀 . 

Netrvalo dlouho a zjistil to Rumíček, princ Vodomil. A jal se žádostivě hopikat koukolem, abych mu taky trochu tý vodičky půjčila. Tak jsem v mezičase, kdy se nebrousilo, kropila nadšenýho Rumajzla, kterej poletoval pod starým vořechem, jak……….. jak nějakej šílenej vořech 😀 😀 . Skákal a chytal proud vody a byl ščastliv. Tali nebyla  ščastliva, páč vodu v této formě rozhodně neoblibuje, takže se běžela zaparkovat do rohu do dvorku, kam voda nemířila.

V pátek tedy působil Brtnik venku a v sobotu uvnitř. Vzhledem k tomu, že při vysekávání zdi je značně kouřmo a bordelózně, bylo logický, že buď budu s ohařema celej den uvnitř, uvařím, uklidím… no a nebo budeme venku, neb dveře z verandy budou zataraseny, opatřeny mokrou dekou, aby  se tak zabránilo průniku prachu a nebude jak, se dostat dovnitř.  Nechtělo se mi ani mávat hadrama, ani šmrdlat vařečkou v kaserólu a tak jsme zvostali venku.  A ke slovu přišla lopatka, kyblík a šup s hubou do záhonu. To někdy doslova, když se Rumouš moc rozpumprdlikoval a šel mi dělat společnost s tím, že se přitulí 😀

Vjédro bylo jak v tropech a i stejně pálilo sluníčko. Brtnik zase trpěl v prachu bouraného zdiva a tak čas od času došlo ke schůzce v restauraci u Špulky. Na sklenici chlazeného píva. Které ochladí a taky spláchne ten prach. 

Já jsem stihla zasázet téměř vše, co  na zasázení čekalo a Brtnik vymlátit všechno co potřeboval. Mohlo se jít uklízet, poté se spokojeně zřítit na gauč v jídelně a následně se přesunout do peří. Já pěkně až do devíti. Tím pádem jsem spala celých jedenáct hodin!! Takovej luxus! To se mi to vstávalo do prosluněný neděle.

Za tenhle den si můžu napsat min. tři dobrý skutky. Tím prvním bylo, že jsem přemluvila pana stavitele, aby si pro dnešek dopřál aspoň trošku oddychu s tím, že skočíme společně na Trojickou pouť, která probíhala nahoře u kostelíčka. Nechtělo se mu, protože práce….. ale já si myslím, že nejen prací živ je člověk a tak jsem to navlíkla na nebohou Taliprtku. Že by mi bylo líto, kdyby šel jen moudrý pán, pan Rumíček. Neb jsem chtěla, aby i oni měli něco málo z kuldůry a civilizace, když jsme pořád v lesích. To víte, že bych ji vzala i tak, ale přeci jen, jeden člověk-jeden pes je v rumrajchu lidí a jídla přeci jen jednodušší. Zvlásť, když jeden z těch psů je jedinec, kterej je schopnej vdechnout celej stánek s obžerstvením 😀 . Však tam skočíme jen na chvilinku, dáme si buřtika, pivíčko a půjdem zase dom.

A jsou halt věci, který se plánujou špatně 😀 😀 . Vysápali jsme se – jako jedni z mála, většina lidí se tam dopravila na 4 kolech – kopcem nahoru.  A po složení dobrovolného příspěvku pro ty, kteří to celý organizovali  (musím říct, že náš dobrovolný příspěvek výběrčí evidentně příjemně zaskočil a tak si melduju, že je to smutný, jestliže ostatní jejich snahu ocenili tak málo, páč hasiči tam kupř. museli i nocovat, aby hlídali již připravené zázemí) a poté, co jsem se dočkala značně opozdivších se plic, který se cáraly kdesi za mnou, jsme se vrhli do víru dění. Někteří doslova. Tali, když zblejskla stánek s buřtikama, měla tendenci se vzepnout jak mustang, zaržát a vyrazit na zteč. 😀 Kecám. No ale ne až tak moc, excitovaná pochopitelně byla. A proto jsem ji pro klid v rodině měla v rukou já. Rumoušek si capal s Brtnikem, aby ten byl v klidu a mohl konverzovat. 

Hned na začátek jsme potkali Olinku a celou rodinu, tak jsme se zapíchli na místě a zakecali se. Pak šli mužský pro to pívo a my se přesunuli do stínu. Bylo nám ho všem potřeba. Když se vrátil Brtnik, vyrazila jsem naopak já, zaopatřit pití ohaříkům. A taky………..zasloužené obžerstvení. Toho buřtika. Respektive obří klobásu. Když jsem osvětlila, pro koho klobása je, vybrali tu největší 😀 . Radost ohaří neznala mezí. A to ani zvukových.

Páč klobása byla čerstvě sundaná z grilu, takže horká jak sviň. Eh, sviň asi těžko bude  horká, že jo. 😀 . Zkrátka nedalo se to hned jíst. A já jsem udělala tu začátečnickou chybu, že jsem větou – „Musíte počkat, je to horký.“ , dala, jak blbec, echo ohařům, že tohle se jich fakt týkat bude. Vůně nesmírná, to lomcovalo i mýma chuťovýma buňkama. Natož těma ohaříma. A to tak, že to u Flekatice lomcovalo nejen celým tělem, které bylo smýkáno pažitem 😀 a vykopáváno do vzduchu, aby tam dělalo přemtey. Ale taky hlasivkama. Tali nejni ani trochu blbá, jak o ní furt tvrdím, to víme. Takže sáhla po těžkým kalibru a začala hned hovořit. Ví, že tohle je u mně oblíbenej trik. Nejdřív jen tak brumendo, leč když to neneslo kýžených výsledků, notně přidala na decibelech a pak už řvala jak hladová jordánská kráva. 😀 

Což, přes hlasitost hudby a zpěvu zoufalého zpěváka, jenž též zesiloval na decibelech,  poutalo značnou pozornost. A celý ten její výstup bavil lidi, kteří se jí smáli a to zase posilovalo její projev………………. Asi takhle, vážení.. Ještě, že ten můj Rumíček zlatej má rozum a způsobně seděl a lomocovalo to s ním v tichosti. Vzhledem k tomu, že hrozilo, že zpěvák za klávesama vzdá svou snahu dozpívat nějaký ten song, riskla jsem to, že klobása ještě není vychlazená a každýmu kousek ulomila. Přála bych vám vidět ty oči, ten gastronomický rauš, který v nich probíhal. Že tu skvělou chuť klobásy ocenil Rumíček,  je pro mě snadno pochopitelné, neb jako správnej gurmán si ji vychutnával. Jak mohla totéž zjistit Tali, která svůj kousek vdechla, to netuším. Každopádně jsme svým výstupem doplnili zdejší atrakce v podání střelnice, malýho řetízkáče a kolotoče. 

Zanedlouho se k nám připojil i náš starosta. A tady to bylo ten den podruhý, kdy došlo na dobré skutky. Neb, jako každý starosta  měl a má starostí habakůk a reakce lidí bývají někdy – řekněme taktně – zatěžující nervovou soustavu 😀 . A my jsme pro ten den poskytli možnost se z toho trochu vypovídat. Páč sice jsme se už pěkně zapojili – a to zas udělal radost pan starosta mně, když pravil, že my jediný přistěhovaný jsme normální  😀 – ale přeci jen, nejsme úplně v centru dění a tak podle staré dobré psychologické pravdy, že cizím lidem se to líp svěřuje, se nám prostě vypovídal.  

Tím pádem jsme se tam zdrželi o trochu dýl, než na to jedno pivo. Ovšem ohaři na tom vydělali. K jejich nezměrné radosti k nám přišla sousedka Pavla, která ve stánku obstarávala s hasičema prodej obžerstvení, s tím, že jim jedna klobása hópla na zem a jesli ohaři můžou. „JOMŮŽOUMŮŽOUMŮŽOUCOKOLIVVJAKYMKOLIVMNOŽSTVÍHRŇTETOSÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉM“ hulákala jí Tali v ústrety. Rozhodla se, že když doteď hovořil hlavně pan starosta, nastal čas, aby taky dostala prostor 😀 😀  Člověk by až řek, že je nekrmíme. Jedno flekaté vdechnutí a půlka klobásy byla fuč. A nastalo čirý, flekatý zoufalství, protože Rumíček si svou půlku labužnicky vychutnával 😀 . Někdy mám až pocit, že jí to dělá naschvál 😀 . Pak se oba spokojeně konečně svalili do pažitu a nastala chvíle klidu a míru.

Ještě chvíli jsme se věnovali společenským záležitostem a pak už se rozhodli vrátit domů. A k mojí velký radosti pan stavitel nepospíchal, takže jsme to nevzali nejkratší cestou a nespadli s kopce zpátky domů, ale zapluli jsme do lesa a zamířili k mé radosti do bukovýho chrámu.  Byl tu klid a chládek. Naprostý protiklad. Moc příjemný procházení z toho bylo.

A když jsme docházeli domů, došlo na ten třetí dobrej skutek. Do třetice všeho dobrýho. V okně jsem zahlídla babičku, tak jsem k ní zaběhla a slíbila ji, že až si doma dáme kafe s Brtnikem, přinesu jí taky kafe a stavím se na pokec. Měla radost. A ještě větší potom, když jsem jí povídala o pouti, co se tam dělo, kdo tam byl, co tam hráli…. a tak. Měla tak čerstvý informace z první ruky.  Jak jsme tak kecaly přes okno, uvědomila jsem si, jak mě najednou pálí ramena. A když jsem na ně koukla, bylo jasný proč. Rudý, rudý jak ruská vlajka. Sluníčko se vyřádilo. Tak jsem se musela rozloučit a mazat domů a do stínu hlavně. Druhej den jsem teda vzpomínala. A ještě teď mě to svědí, že se drbu, jak zablešenec 🙂 . Ale co, stálo to za to.