Já jsem v diskuzi slíbila napsat, jak to bylo s Rumouškem.

Kterej mi málem přivodil žinfárkt. Protože prostě ano, je mu jedenáct a já se o něj vnitřně začala hrozně bát. Jo vím, není to dobrej nápad a taky jsem si krutopřísně nakázala, že se budu chovat, jako dospělá pani……. ale, že jo.

Takže přijdeme domů, vyvalí se lavina šílenejch fleků a … nic. Jo, jasně, víme, že už špatně slyší, ale že by nešel ani se zpožděním? Vlítnu do Domečku a přijde infakrt. 

Ve vnitřní předsíni několikrát nazvraceno v podivné barvě, v rohu, aby to nebylo moc vidět (stejně jako Bubi, má snahu tyhle věci uklízet) chomáč trávy………..Rumíček leží a vypadá příšerně. A ve mně se zastavil stroj.  „Rumoušku, broučku, copak je?“ klekla jsem si k němu na zem. Trochu se klepal a odmítal se zvednout. Asi si umíte představit, jak člověk tak je. 

Zahnala jsem paniku do kouta a vyzvala Rumíčka, že půjdeme ven, že se musí vyčůrat a projít se, že mu to udělá dobře…. že….. Přemlouvala jsem ho dlouho, nakonec se neochotně zvedl. 

Na tři nožičky.

„Ježišmarja, co se to děje??“ vypadlo ze mě. „Doprčic, tohle ne, tohle ne, to musíme nějak rozchodit, vyřešit.“ Vyvedla jsem trojnožku ven. Trojnožka se pohybovala velmi neochotně a kolem rotovalo flekaté hovado. „Tali teď ne, teď ne, ustup.“ Kupodivu na to reagovala. Soustředila jsem se na trojnožku, která zalezla pod lísku a tam se uložila. Musím říct, že pohled na zvíře, kterýmu není takhle dobře a zaleze si pod hustý keř, to vám udělá vyloženě dobře na duši. 

„Dopr…., to ne!“  Vyšťárat hluchého psa, kterému není dobře a nechce vylézt je celkej šichta, ale povedlo se to.  Nechal se přemluvit, že půjdeme na chvilinku ven, jen za branku, aby se vyvenčil a pak půjdeme zase pěkně zpátky, bude moct odpočívat…… Trojnožka se tedy útrpně vydala neochotně se mnou za branku, kde se aspoň vypustila. Fleky naopak za branku vypálily víc, než ochotně a tam rajtovaly, jak divý. Nicméně se pak i ochotně vrátily s  námi zpátky na zahradu bez odmlouvání, neb vnímaly, že jaksi je něco jinak. 

Při průchodu brankou jsem si všimla, že na té bezvládně visící nožce, kterou nesl Rumíček ve vzduchu, má něco mezi prstíky. Zastavila jsem ho a objevila …..napité klíště! Ano, tento nechutný tvor přisátý v meziprstí způsobil, že mi ochrnul pes. Částečně se mi velmi ulevilo /to částěčně proto, že jsem si vědoma chorob, který tihle zmetci nesou/ a povolala jsem operatéra Brtnika, který tyto nebezpečné operace zvládá s lehkostí a na výbornou. Tak se stalo i tentokrát. 

Leč noha, evidentně léty sužovaná problémem 😀 , se nezotavila a zvostala ve vzduchu. 😀 Aspoň, že mně se teda ulevilo. Půlka problému se vyřešila, teď ještě tu druhou. Dobrý teda bylo, že pacient již nezalézal pod keře a po nějaké chvíli i byl ochoten se jít projít. Aby se vyvenčil úplně. 

A já furt říkám, že se spousta věcí dá rozchodit.  I zde se pohyb ukázal býti léčivým.  Jak se tělo rozpohybovalo, rozpohybovaly se i střeva a Rumouš začal bobkovat. Potěšující bylo, že to bylo v tuhé formě. Možná i trošku moc tuhé. A to nejspíš bylo tím problémem, který vyvolal zvracení, kdy příčinou bylo nejspíš?? – odhaduji, poté, co jsem se zamyslela – větší množství nadrobno nasekané zeleniny k večeři i snídani. Zpravidla k snídani dostávají jen maso. Vzhledem k tomu, že i Tali ze sebe vydávala to nejlepší 😀 , si myslím, že jsem byla na správné stopě. S každým odložením nákladu – byly ty odložení tři – se pacientovi dělalo lépe a lépe a vracel se do něj život. Jen ta nožička, jen ta nožička, ta pořád byla umřelá. 

Zajímavé ovšem bylo, že pokud se oživený pacient pustil do bádání myšoďurek, neb jsem k mé velké radosti objevila jednu již posekanou louku, tak se stal sasrak a noha byla nejen plně stojná, ale taky pohyblivá, neb bylo nutno kolem ďurky rotovat a posléze se posouvat od ďurky k ďurce. A, ač byl donedávna pacient zřejmě na hranici mezi životem a smrtí, tak nyní se k mé velké úlevě vzdaloval a vzdaloval.

A mně se tím pádem vzdaloval a vzdaloval ten infarkt a i já se vracela mezi živé. 😀 Když pak nakonec pacoš zvesela seběhl loukou dolů, ulevilo se mi docela. Stála jsem tam a usmívala se zase jak blbeček, ščastná, že tomu mýmu rampepurdíkovi už zase otrnulo a rejdí si prostorem. Stála jsem tam dlouho. Byla to jedna z těch nejstatičtějších procházek. Jen jsem mlčela, nechtěla po nich nic a byla jsem ráda, že jsem ráda. Že jsme fšicí rádi. Děkuju Ti psí bože Sirie, že to byla takováhle lapálie.