Dvanáctý až patnáctý den přeskočim, páč co byste asi tak četli, furt dokola, že jo.

Tudíž přišla neděle a poslední to den pobytu Koněva u nás. Byli ráno na veleranní a veledlouhou prochajdu s Brtnikem, který si též Konývku vychvaloval, jak je hodná a spolupracující a následně se ohaři povalovali po zahradě a prudili zde pracující národ včetně Ričrda. Mimochodem k Ričrdovi si Koněv vytvořila vroucí vztah. Bohužel jen jednostranný 😀 😀  A ne, že by jí to vadilo 😀 . Trochu přeháním, Ričrd sice psy fakt nemusí, ale co je u nás doma, má velkou výjimku, takže, když se kolem něj Konývka ovíjela, jak ovíječ skvrnitý /v jejím případku tedy jen rezavý/, tak jí vždycky pomudlal, ovzalo se: „No jo, nojooo.“ A až když byla Koněv hodně moc neodbytná, sdělil jí, že stačilo a má jít otravovat někam jinam. V případech, kdy jsem se ho snažila zachránit, mi bylo sděleno, že se do toho nemám motat, že si to vyříděj sami. Tak jsem se pak nemotala.

Když pak kluci po jedný hodině odjeli, propadla Koněvová deprézi. Sedla u okna ve verandě a kníkala. Evidentně jí nedělalo dobře, že ji zas někdo vopustil. Sdělila jsem jí, že se nemusí ničehož obávat, že já zůstávám a rozhodně ji nevopustim………………. myslíte si, že se to setkalo s nějak velkým nadšením? 😀 Hádáte správně, nikoliv. Nejsem totiž chlap. Na ty je vona vysazená. A teď jí vodjeli rovnou dva 😀 .  Takže já se prej nepočítám. Tak co už. Jen jsem jí řekla, že kdyby věděla to, co vim já, že už si pro ni jedou, byla by hnedle veselejší. A nechala jsem ji truchlit. 

Páč jsem toho měla v plánu ještě stihnout moc. Pobíhala jsem chvíli Domečkem a zahradou a pak jsem si řekla, že na to kašlu. Že je to dneska poslední den a já si místo povinností užiju sice krátkou, ale procházku s Koněvem. Ať se takhle pěkně rozloučíme. A šlo se ven. Trochu jsem nejdřív uspořádala ten cirkus, co se kolem mne motal, jak kdyby tejdny nikde nebyli a šli jsme nejdřív „přepadnout“ babičku, která koukala z okna a ohaři jí ten výhled aspoň trochek oživili.

A pak jsme se šli spokojeně chvíli cárat lesama. Ať ti to ještě pořádně užijeme. A to jsme si teda užili. Poprvé se mi s Koněvem podařilo něco vzdáleně připomínající aport. Sasrak. Páč ona má tohle hozený dost jinak. Nicméně poprvé – a naposledy 🙂 mi aportovací kapsičku, odhozenou kousek od ní do trávy a naplněnou dobrůtkama, přinesla. Ani nad tím nestála a netvářila se, že jako vůbec neví a ani se nesnažila dobývat do kapsičky! Bomba! Udělala mi tak děvčica rezatá velkoradost. A tak jsme si tam  na travnatým plácku trochu hráli a trochu pracovali. Využila jsem toho, že tráva je vysoká a házela do ní maďarský frakci na střídačku balonky. Německá pokulhávající frakce byla z tělovýchovy omluvena a mohla se povalovat vedle a žouželit si spokojeně svýho čakíta. Tak spokojeně , že se u toho vyvalovala i na zádech.

I tady mi Konývka udělala radost. To asi, abych na ni vzpomínala enem v dobrým. Páč suprově respektovala to, že nepoletí za každým balonkem, ale jen za tím, který je určen pro ni. A když i nááááhodou vyrazila, hned se sama opravila! A to je suprdupr. Páč v hodinách předmětu s názvem „Ovládání se“ zpočátku propadala. To jí jako nešlo vůbec u ničeho. A teď? Krása, samotný jí to došlo a to mě potěšilo. Mám ráda, když psovi v hlavě šrotujou myšlenky a rozvíjí se. 

Pak už jsme se museli přestat rozvíjet a stočit to domů, páč se přiblížila hodina, kdy se měl vrátit Brtnik a měli jsme jet do zahradnictví. Když už je ta neděla stavebně narušená. Ohaři se, spokojení, vylítaní a unavení, poskládali doma – Konývka na gauči u dveří do verandy, jak kdyby už šla čekat, až si pro ni teda přijedou, když jsem jí to slíbila 😀 . A my jeli roztočit zase spoustu peněz, páč v zahradnictví je to tak vždycky. Ale co, je čas taky něco zase udělat i na tý zahradě, nejen na Domečku.

Domů jsme dorazili kolem šestý a psala jsem Dennyky, že už jsme doma dřív. Dennyky naopak psala, že bohužel dorazí se zpožděním. Tak jsem šla těm třem zoufalcům, co už mlátili miskama o linku, udělat dlábes. Nějak asi takhle podobně-foto pouze ilustrační, z předchozích dní:

Banda zoufalců si narvala pupky a pak šli spokojeně chrápat. Konývka teď už ne na gauč u dveří, ale rovnou do pelíšku. Roztomilost sama, že jo?

Když se pak už přiblížil čas příjezdu, vzbudila se a poslouchala. Nevím co, protože to ještě nebylo auto na doslech (plus okna opravdu dobře těsní) a teprve za pár momentů přišla sms, že za chvíli tu budou. Jak to věděla, netuším, ale věděla. Využila jsem toho, že je vzhůru a tichým gestem jsem ji vyzvala, že jdeme ven. Nechtěla jsem totiž při našem odchodu, vzhledem k pozdní hodině, vzbudit celej Domeček. Vyťapkala ke dveřím, já ji ve verandě oblíkla postroj – kupodivu napoprvé!! 😀 , popadla její propriety vč. kyblíku téměř netknutých granulí a šly jsme čekat k brance. Už jsem byla vykoupaná, vyzubená, jen hupnout do peří. Ta koza rezatá, asi na rozloučenou, aby na ní hned tak nezapomněl, si neodpustila v tom nočním tichu vylítnout po Mousesovi, který šel zahradou. V tichosti jsem na ni houkla – jo i houknout se dá tiše – tak sklapla a šla k brance. A to už jsem slyšela, jak lesem sjíždí dolů auto.

„Tak ses dočkala, ty  blecho jedna rezatá.“, řekla jsem jí. A když auto zastavilo, vypustila ji, aby šla svou smečku přepadnout a mohli pokračovat v jízdě domů.  Jak proběhlo vítání vám nepopíšu, protože jsem obratem utíkala domů a do peří.

Těch 16 frnklo jako nic. A bylo to fajn.