Den zahradničení.

A nejen teda zahradničení, to pozor. Protože než se zahradničilo, čekala na Koněva obr ranní procházka. Dvouhodinovka s Brtnikem. Který jako správný skřivan vstává brzo i o víkendu a lebedí si v té kráse. A já mu to upřímně závidím. Fakt. Protože vím, že ten les a louky jsou v tuhle dobu jiný. Však, když se hecnu, tak to sama vidím. 

Teď jsem se teda nehecla a on mne s laskavostí sobě vlastní nechal spát. A vytáhnul tu bandu ohaří ven. A jak jsem posléze u společný kávy zjistila – bylo to prima. Koněv je prý chytrá jako opice – to víme, to víme a hezky se s ní fungovalo. Vnímala, poslouchala. Byla jsem ráda, že s ní Brtnik občas něco  „pokutil“, neboli ji přivolal, zavolal a nešli jen tak. Když se vrátili, čekala už na ně snídaně, kterou jsem jim vymazlila. Hovězí masíčko a salát z mrkve, salátu a červený řepy. To pro ohaře, pochopitelně. Nám jsem pak udělala zapečený chleba po italsku. Neboli chléb s máslem, utřeným česnekem, nasekanými rajčaty, na to vrstva šunky, mozzarella v kombinaci s  čedarem. A spousta pažitky.  A…….zapéct. Mňam.

To už měli ohařiska svou snídani v sobě a tvářili se na pelíšcích, že oni nic. Oni vůbec nejedli. Když jsme u těch pelíšků. Tak musím Koněva pochválit, že celkem hezky vydrží tam, kde má být – když je teda člověk v dosahu. Jak zmizí, má tendence se dávat do pohybu a musí být vrácena. Ale jinak dobrý, šikovná je, pak už to vezme. My si po snídani dali to kafe a pak už šup ven. Měli jsme oba plno práce. Brtnik tý těžký, protože musel dokopávat růčo odtok z nádrže a já tý zahradnický.

Páč už mi došla trpělivost s venčením zeleniny.

To je furt dovntř, ven, dovnitř , ven…. jak u blbejch na dvorečku. Doslova, páč jsem to vždycky na ten dvoreček vyšoupla. Jak blbá 😀 . Ale zase mi pěkně narostly, ty rajčata a papriky. I radovala jsem se. Ovšem jen do momentu, kdy mi došlo, že manipulace s tak narostlou rostlinou, která už má na sobě plody, nebude nic moc. A nebyla. Už jen proto, že musíte vyhloubit mnohem větší džuznu, když je chcete zasadit, že jo. A taky se s tím velmi špatně manipuluje, když je nechcete poškodit. Jak jsem referovala v diskuzi, při přesunu prvního a největšího rajčete z květníku do záhonu hrozila manželská kolize, neb nebohý Brtnik, který mi obětavě přispěchal na pomoc, nekonal zcela a perfektně dle mých představ 😀 . Chudera. Hodnej a ešče dostane držkovou. Tak jsem ho pak radši odeslala, že to nějak zaonačím radši sama. Pracovala jsem se sazenicema jak s tikajícíma bombama 😀 a postupně je ukládala do nových domovů. 

Mezitím jsem si občas lehce pohrála tu s tímhle, tu s támhletím. A ohaři si našli i společnou zábavu sami. Běhali totiž společně řvát k brance a k plotu. Ve třech se to přece lépe táhne. A Koněv měla hned o zábavu postaráno. Sice se jako trochu ostýchala, ale čítám, že zanedlouho se zapojí do plnejch. A Brtnikovi prdnou nervy 😀 . Páč on nechce, na rozdíl ode mne, aby bylo hlídáno. Vůbec jako. Já mám odlišný názor. Nejen proto, že je to psí přirozenost. Ale i pro určitý pocit bezpečí. Není od věci, když se pes krátce projeví. A tak máme domluvené s ohaříky povolené hlídání. Kdy buď sami do sebe přestanou blafat a nebo jim poděkuju a řeknu, že to stačí, že jsou šikovní. Protože na druhou stranu, logicky nechci obtěžovat sousedy a nechci, aby se to hlídání rozjelo do dimenzí, který se mi nebudou líbit. A že Tali  by to uměla, to jako jo.  Lítat sprinty kolem plotu a řvát jak prokopnutá 😀 . Takže máme tu stopku. Ale zahlídat jim nezakazuju. A tak lítali k brance a plotu ve třech. Fajn, celá smečka, to je dobře.

Já se jen bála, aby pak, rozpumprdlikovaný, nepřílítli fšicí za mnou  a jak mastodonti mi nevlítli do sázení. Naštěstí dobrý. Uhájila jsem životy všech rostlinek.

A stihla to sázení ukončit přesně v době, kdy začalo, jak pravila předpověď, pršet. Nejdřív jen tak lehoučce, malounko, takže jsem stihla všechno pouklízet – vč. svršků, které postupně, dle toho jak stoupala teplota a námaha při kopání, odhazoval Brtnik. Pouklízela jsem i ohaře, kteří všichni tři do jednoho seděli nasáčkovaný před dveřma do Domečku a dělali nebožáky. S uměním dělat nebožáka se, dle mého soudu, ohaři již rodí. A jde jim to výborně 😀 😀 . Tak jsem teda ty nebožáky poutírala a frkla do verandy. A pak jsem se nestačila divit, když jsem šla domů i já.

Máme tam ve verandě ty odkládací a osušovací místa dvě. Ale celkem velký, aby se tam poskládali tři ohaři najednou. Asi ne tak, jak si představuju já. Tvrdí madmazél Fleklatá.  Seděla  s výrazem opět nebožáka, který od těch dveří neodložila, na lavičce pod oknem a každým svým chlupem dávala najevo, že tohle, to už je na  ni moc a zhroutil se jí svět. Musela jsem se smát. Pak jsem jí řekla: „Tak poď,  ty prtko.“, otevřela dveře a nasměrovala jí na psí gauč. Ty dva jsem ještě chvíli nechala kempovat v předsíni. Ať si Tali užije trochu tý výjimečnosti. Však si ji zaslouží, o tom žádná.

Tu jsem posléze k večeru dopřála i Rumíčkovi. Když jsem ho potichounku gesty vyzvala naopak ven a šli jsme se cournout jen spolu. Ať má od toho fraucimóru taky chvilku klid. Zamířila jsem do úvozu pod námi a myslela si, že uděláme takový rychlý okruh mezi loukama. Rumíček taky chtěl dělat okruh, ale na zcela opačnou stranu. Do vesnice. Takže jsme nakonec zamířili teda tam a já ho nechala, ať jdeme jeho tempem a tam, kam chce jít. Ať s čuchá kde chce a jak dlouho chce………..takže jsem v jeden moment stála vrostlá do cesty asi tři hodiny a čekala, až doskenuje, dočte, přepíše. Divím se, že jsme se na to náměstíčko vůbec dostali. No a protože zamířil tam, kam zamířil, nezbylo nám pak, než se po silnici vrátit domů. Tou dobou už zase byly obě dámy venku a tak ho mezi dveřma hned přepadly a mámily z něj novinky z velkýho světa 😀 . Koněv nakonec popadla svůj poklad v podobě frisbíčka, který miluje a trdlovala zahradou a lítala za ním. Vypadalo to, že ji to moc netrápí, že je tady s námi sama. Což je skvělý. Hlavně pro ni. 

Večeři pak vdechla jako první a čučela, ešivá by ešče nášup nebyl. No….nebyl, děvče, nemožu tě vrátit páníkům jako kouli. No a pak šla a sama se uložila na psí gauč, že tam bude mlátit špačky.

No tak hlavně, aby to takhle běželo pořád dál.