Den příjezdu a odjezdu.
Příjezdu proto, že milá Koněv přijela, den odjezdu proto, že jí smečka odjela. A já musím milou Koněva pochválit, že ač to pro psa není zrovna lehká situace, tak ji nese statečně. Určitě se tady vyplatilo to, že se tady před nedávnem Dennyky s Romanem a Koněvem stavili, nechali ji tady tak na půl dne a pak si ji vyzvedli. Zjistila tak, že ji tady nenechají a byla tady s námi, ač nás zná už roky, sama. Ale ne dlouho. Výhodou je, že se ti naši chlupáči tolik v tom čase neorientují. Nicméně hlavní je to, že ví, že přijeli minule a přijedou zas.
Dennyky s Romanem si tady dali kafe a pak pěkně nenásilně odešli. První šel Roman, přeparkovat auto, aby mohl vjet dovnitř kontejner na hlínu. Neb se u nás ten den bagrovalo. A už rovnou i venku zůstal. Já jsem si pak začala s ohaříkama hrát a v tom momentě nenápadně vysmahla i Dennyky. A my si prostě hráli dál. Pamlskovanou a tak trochu „na honěnou“ kolem ostrůvku v kůchni. Takže to malý hádě rezatý prošvihlo moment odjezdu. Pak jsem jim každýmu dala žužliky od paní Matouškový, usalašili se a dali se do žvejkání. Páč to je známá věc, že uklidňuje.
Vzhledem k tomu, že díky bagrování se nemohlo hned ven, tak jsme si uvnitř hráli i dál. Koněv občas zaběhla do verandy kouknout, kde jsou Dennyky s Romanem, ale tam jí to hatil ten bagr, kontejner a čilej ruch, který na zahradě vládl.
Využila jsem pak toho, že v mezičase, kdy byl kontejner s hlínou pryč, mohla jsem vypustit pro tu chvíli ohaře na zahradu. Tak jsem vypustila Rumíčka s Tali a Koněva si nechala ještě vevnitř. Abych se mohla věnovat jen jí. A vzaly jsme to pěkně od podlahy. S klikrem. Jen tak jsme si cvakaly. Když se na mě pěkně dívala, cvakla jsem jí a dostala dobrůtku. Neměla moc čas a prostor na to, zjišťovat, kde jsou páníci a jestli se nevracejí.
A venku pak na zahradě? Měla jsem pro ni přichystáno něco, co ji spolehlivě zabaví. Talíř!! Oujéje, to bylo radosti.
Lítala po zahradě jak šůs. Aby se i hlava zase zapojila, hráli jsme si chvíli fšicí – teda Brtnik ne, to je pravda 😀 – na agility. Prostřídávala jsem činnosti – hraní, cvičení s odpočinkem a momenty, kdy se psům nikdo nevěnoval. A pěkně nám to spolu šlo. Nikdo se kupodivu nehrdlil o nic, že jo Koněve? A respektoval, co k respektování bylo.
Aby si mohla opravdu vyčistit hlavu a aby byla taky chvilku z toho společného prostoru, kde musí pořád přemýšlet, jak co mezi psy funguje, jak to funguje s lidma, a hledat si mezi těma dvěma svoje místo, vytáhla jsem ji ven. Čistě jen čas a prostor pro ni, bez ostatních. Aby si mohla jen jít, čuchat a poznávat. Měla radost a skákala jak blecha. Ale byla hodnější než blecha. I tady ji můžu jen vychválit. Asi se doslechla, že bych ji ráda svěřila tu nástěnku 😀 😀 . Takže šlapala jak hodinky a já mohla občas potrénovat přivolání a pozornost. Supr, i tady nám to spolu pěkně šlapalo. Přivolání na vodítku stoprocentní, stejně jako povel zpět /to jsem pak i zjistila od Dennyky, že používají/ a plus k tomu skvělá reakce na: Ne-ven! v momentě, kdy chtěla zalézt z cesty do porostu. Samostatná chůze na vodítku byla – hlavně při cestě zpět – trošku o tahání, ale tak to, má smůlu to neprojde, to už zjistila. Taky si zašla na návštěvu, protože když jsme šli ven, byla venku babička s Honzou – pravnukem. Tak jsem toho využila a šli jsme pozdravit – bylo to i další rozptýlení pro rezatou makovici. Jako každá vižla miluje lidi, takže měla možnost se nechat mudlat od babičky i od Honzy a když pak vyšla z domu i Olinka, tak to si teprve užila. Celá spokojená pak ťapala domů, zkontrolovala si místo, kde páníčci parkovali a i jsem to záměrně chtěla, aby prostě zjistila, že tu momentálně nejsou a aby si to trochu zpracovala. Když přišla, nahrnuli se k ní ti dva a ona mohla vyprávět a být za důležitou. Procházka splnila svůj účel a já mohla Koněva zase pochválit. Jako ostatně skorem celý den.
Malou výjimkou byla nečekaná scénka s Mousesem. Já jsem poté, co Koněv dorazila, byla překvapená tím, že tentokrát Mousese neřeší. Dřív po něm vždycky vypálila. Byla jsem nachystaná a ve střehu. A ono překvapení, nevšímala si ho. O to větší pak bylo naopak moje překvapení, když pozdě odpoledne, v momentě, kdy ležela na matraci na dvorečku a Mouses se přikohátal, po něm nepěkně vylítla. Zvukově nic hezkýho. A ani ode mne v následující půlvteřině nic hezkýho zvukově nevyšlo. Zařvala jsem a přišpendlila ji k povrchu zemskýmu. Došla jsem si pro ni, dostala pořadovku a mastila na místo ve verandě. Nadávat tady na ostatní můžu jen já a to jen v případě, že je k tomu důvod. Tvářila se jak pokorná Japonka. Aby to při druhým nočním venčení, o které si řekla, předvedla zas. Půlnoc, nepůlnoc, zařvala jsem taky. A usoudila, že musím být ve střehu. Zvláštní je, že pak to ve vteřině bylo úplně na pohodu. Mohl kolem ní projít – bylo vidět, že si ji testuje. Šel pak i na chvíli domů, nechal se zvednout do svýho pelíšku na okně, ale zanedlouho si mňouknul, že chce jít radši ven.
Když už jsem byla vzhůru, přehodnotila jsem svoje rozhodnutí, že první noc budu spát s ohařema v kůchni, neb to zjevně nebylo zapotřebí, a šla jsem se přesunout přes kópelku do postele. Jen jsem spala na jedno ucho, abych zachytila případný ruchy. Ale – žádné se nekonaly a všichni spokojeně spali až do rána. Jo a když mluvím o tom spaní….. takhle to vypadá, když si host přiveze vlastní postel:
Na první den bych řekla, že paráda. I s ohledem na krmení, které proběhlo v klidu a ač mě na to Dennyky připravovala, tak nedošlo na žádný frňání a madmazél Koněf spucla předložený hovězí kousky se zeleninou.
Takže skóre za první den, je sto procent. Uvidíme, jak ráno.
P.S. Jak jsem předpokládala, Tali byla zaprdlá. Snažila jsem se jí vysvětlit, že jí Koněv na krku nezvostane a že vona je ta nejmilovanější holčička v tomdle Domečku. I tak propadla chmurám 😀