Tak cvičíme.

Venčit jsme nebyli. Teda já nebyla  s ohařema venčit. Venčil Brtnik . Páč pršelo a já nechci přihazovat pod kotel. Třebas to vybojuju v krátkým čase. A taky víkend před náma, nechce se mi zbytečně být v posteli a přebírat štafetu po Brůtici, že jo Brůtí ? 🙂 . Doufám jen tak bokem, že touhle dobou, až to budete číst, že už Ti bude dobře.

Tož jsem zodpovědně zvostala doma, udělala si vodu s citronem a šla vypustit vysavače a dostala chuť na něco dobrýho. Tak jsem si šla na záhon natrhat z trhacích salátůch, který mi pěkně narostly, taky z pažitky a petržele, sáhla do lednice pro rajčata, okurku a papriku a pustila se do výroby.  Výborně se mi to povidlo. I zadělala jsem si na pizzu. Ať má Brtnik něco k zakousnutí, až se pak svalí konečně na gauči. Neb maká dole ve sklepě – stěrkuje stěny, lepí minerální vatu  atd. 

Ohaři dorazili dom, oschnuli ve verandě a pak rozverně dotančili do kůchně. A bylo jasný, že mi to neprojde jen tak.  Že bych dělala, že tu žádnej pes nejni a šla se svalit s bacilem na gauč.  I tak jsem to zkusila. Ale ty jejich gezichty, to prostě nejde.  Tak jsem vytáhla čmuchací kobereček, uložila je na místa a byli postupně vyzýváni jmenovitě na čmuchání. Vyčmuchával se uzený Eidam na malý kostéčky. Hodně malý. Já vám dám, holoto, nutit mě do práce! Kdepak, budete to vy, kdo bude makat a já? Já se jen budu dívat, heč 😛 .

A mně se na to vždycky tak hezky dívá. Mimo jiné ale i na to, jak Tali dokáže ukázněně sedět a čekat, až na ni přijde řada. Žádný hysterický výstupy, jako kdysi, když jsem s tímhle a s rébusy začínala, aby se naučila vyklidnit a klidně pracovat. Žádný ječení, poposedávání a poskakovaní zadnicí po místě odložení, jak poklice na hrnci s vařící vodou. Nic. Hezky sedí a čeká, až na ni přijde řada. Ráda chválím a odměňuju, takže je jasný,  že i když už je velká holka a umí to, tak stejně ta odměna přišla.  Neodměňte toho tvora, který celým svým tělem říká: „Dívej, dívej, jak mi to de!“ A šlo. I to čmuchání potom.  A to zas dostal odměnu i Rumíček, můj trpělivej brouček. Tak si dali mentální rozcvičku, aby jim to pak líp šlapalo v tý mozkovně a šlo se na to.

Pro začátek jsme si dali rozhovor na téma: Jak bylo venku. Oba se následně dost rozpovídali, začali se překřikovat a pak už na mě řvali voba a já řvala na ně a dělala taky hrozný zvuky, jako voni……..Domeček se po delší době otřásal v základech a oni se bavili, že můžou řvát. Pak sem jim řekla, že už dost a že sou magoři.

Ze sklepa se ozval záhrobní hlas: „Magor je tady jen jeden! Neřvěte tak!!!“ 😀 Rázem jsem si připadala jak manželka nemluvného správce Francina, když vylezla se strýcem Pepinem na komín  v Postřižinách.

Na komín jsme teda nelezli. Páč já bych to stopro nedala 😀 😀 .  A šli se věnovat tišší intelektuální činnosti. Někdo z nich vytáhnul  z hračkárny malýho piskacího sobíka, kterýho jsme podědili.  Hnedle mi svitlo, co můžeme dělat! Budeme troubit. To se hodí hračka, vydávající zvuky, na zem a dotyční cvičenci se mají trefit tlapou a zatroubit. Rumouš teda ponejprv pojal nápad, že budem hrát fotbal, nicméně posléze pochopil, že fotbal tetkon ne a skákal nadšeně předníma nohama na nebohýho soba a „troubil“. Tali je s tímhle v začátcích a tak na něj troubila čumáčkem. To ale nevadí, důležitý je, že troubí. 

Dveře do sklepa se tiše zavřely.  Pro Brtnika asi nebylo nejdůležitější, že se troubí 😀 😀 Ještě chvíli jsme trénovali na „Hlásný trouby ze břicha“ a pak došlo na tělocvičnu. Ohaři museli na povel rotovat kolem kuchyňského ostrůvku a to ve směru, který jsem jim nařídila a neustále měnila. Lítali tam dokola jak v takových těch proudových bazénech. Rumouš pak začal kvokat, protože mu tam Tali překážela a on nemohl proudit dostatečně dle svých představ 😀 .

Abychom to zase prostřídali, dali jsme si protahovačky v podobě otoček, poklon a přidala jsem neprotahovací, zato zklidňovací zastřelení obou cvičenců. A tu se ukázalo, že pro některé jedinkyně to byl těžký, těžký oříšek.  Nechtělo se jim cípnout, prej stačí lehni. Jedinkyněma se nechal inspirovat i jedinec a tvrdil, že taky stačí. Důslednost musí bejt, takže sem jim krutopřísně nakázala: „Koukejte cípnout pořádně!“ . S hubou plnou keců a vzdycháním, jak kdyby skutečně byli na smrtelným loži se teda nakonec svalili na bok a poulili oči. Když jsem je z cviku uvolnila a pochválila, dupali po kůchni jak dva mastodonti. Až jsem si říkala, kdy se otevřou dveře a ze záhrobí se ozve zoufalé: „TICHOOOOOOOOOOO VY MAGOŘI“

Naštěstí už tentokrát nic. A tak jsme mohli procvičovat chůzi u nohy v podmínkách bytových, otočky a chůzi pozpátku. Jo a taky ťukni vlastně. Ale to jsem cvičila na okně, resp. na okenním parapetu. Kam se uklidil Mouses, neb to na něj byla moc divočina, to, co tam probíhalo a čučel na nás. Aby neležel ladem, cvičil ťukání a ohaři při tom čekání. Takže zase vlastně takovej cirkus Humberto.

Ale dobrej Humberto, dobrej. Šlo nám to. A já jsem tak unavila ty dva ohaří cvičence, že se pak šli spokojeně svalit. Rumouš na gaučík a Tali na pelíšek. Mouses se nehnul nikam. A byl tak línej, že mu byla ukradená i Kikina, která za oknem lomcovala s krmítkem. 😀

No a já šla dělat konečně tu pizzu. Brtnik akurát procházel kolem a pravil. Co to zas vaříš? Ty furt vaříš, budeš vařit i na smrtelný posteli . 😀 No, asi má pravdu, ale když já mám pak radost, že mu chutná a má něco, co ho potěší, po tý dřině.