Já vím, tohle téma už tu bylo.

Jenže prostě………. pro mě je nevyčerpatelný. Hlavně takhle zjara, na podzim a v zimě. Kdy jsou nejzajímavější. Léto je nudný takový. Volíte trasy, abyste se neupekli a jste rádi za vlídný stín, který stromy poskytují. A jste rádi, že jste rádi. Ta jarní svěžest čerstvých lístků – zvláště u buků, který se zelenají až neskutečně a na jejich zazelenání se vždycky těším, tak ta už je pryč i s tou šťavnatostí a čistotou, která k tomu patří. Léto je takový umudlaný, poslední roky unavený. A taky se člověk víc dívá pod nohy. Ešivá nenajde nějakou houbu, nenasbírá borůvky a tak. Ale v létě prostě ty cesty a cestičky nijak nevynikají.

Zato pak podzim, ten si to vynahradí. Jak se začne listí barvit, je to nádhera. pamatuju si ten úplně první podzim tady. Jak jsem z toho byla paf. Aby taky ne, podívejte. A to jsme jen na cestě starým sadem ke kostelíku.

A nebo paní zima, jak ta ty cestičky vymaluje. To je taky nádhera.

A když se pak ale po dlouhý zimě a předjaří, kdy je všechno ještě zahalený to těch zemitých barev, začnou stromy a všechno probouzet, to je taková nádhera, až mě to vždycky nutí říct – „Panebožetysitakšikovnejpán! Moc pěkně si to udělal!“

No a protože v čase zimním, měl člověk, díky brzké tmě, ty možnosti loncat se právě po těch našich cestičkách nekonečně sem a tam, omezené, tak zjara, jak se to šécko probudí, nemožu s tím přestat.

Žádná z těch cestiček není stejná a já sem ščastlivá, že když se vysápu nahoru ke kostelíčku a počkám, až mě dojdou plíce, který se zdržely někde o kousek níž, tak potom můžu jít támhle a tudydle a nebo tajklenc, či tudyma a křižovat tak prostor, a to klidně i malý, a nebudu se nudit a můžu prožívat „dobrodrůžo“ na malým plácku. On teda není malej, kdepak, ale když budu chtít, můžu se v podstatě motat jak nudle v bandě, od domova se v podstatě až tak moc nevzdálím a furt budu na výletě a furt půjdu po nových cestičkách. 

Miluju naše cestičky a tak jsem vám o nich zase po čase musela napsat.