Proběhla v neděli odpoledne.

Už dlouho jsme si to slibovaly. Že se Zuzucha přijede podívat po dlouhý době na Rumíčka s Taliprtkou do Domečku. Pravda, Zuzucha Rumíčka viděla na loňský autogramiádě, ale Taliprtku ne-e. Protože jinak jsme se viděli – to i s Brtnikem -naposledy před lety – doslova – když jsme ještě bydleli v Prahé.

Se Zuzuchou přijela i Bára, její dcera, s kterou jsme se shodou okolností kdysi seznámili na naší dovče v Novohradkách. Rumíček se do Báry tehdy zamiloval a posedával ji na klíně, kdykoliv to bylo možný 😀 . Tohle sice není přímo Bára, ale přesně takhle jí furt sedával na klíně a pucoval jí obličej 😀 

A teď si to po letech mohl dopřát zase. Jen si musel trošáneček počkat. Protože jsem si pro počátek dovolila návštěvu uzmout pro sebe. Abychom si mohli v klidu sednout a dát si kafe a báječný vafle, který s sebou Zuzucha přivezla. A o který jevila enormní zájem madam jménem Taliprdnice Nenažraná.

I proto jsem si hned proviant převzala mezi brankou. Protože mi bylo jasný, co Tali zkusí a u mně je jistota, že sice naznačí, protože to se opanovat nedokáže, to její nerovová soustavička, přes usilovnou práci ani za ty léta nezvládá, ale dál si to pak nedovolí. Zato u návštěvy …… . A byly tak výborný ty vafle a to šécko, co k tomu Zuzucha přivezla, že jsem už dlouho nic tak dobrýho nejedla. S rybízovou marmeládičkou a tvarohovou zálivkou – dokonalost a lehkost sama. Aby ohaři tak netrpěli, dala jsem jim ven žužliky, ať mají taky svou zábavu. Však se nás dočkají.

A dočkali. Dočkali, ponejprv hlavně dárků, protože Zuzucha hodná, na ně pamatovala a přivezla jim, stejně jako mně, dárečky. Ten můj (krásná lucerna  a svíčky v barvě našich oken-děkuji ještě jednou Zuzucho), tedy vydržel rozhodně déle, než jen po dobu návštěvy. Páč já, já si teda dárky rozhodně nevoslintávám a necupuju. A  nežeru 😀 . Jako ti dva. Neb ano, Rumouš se nechává strhnout a podlehne flekaté inspiraci. Nejdřív si sice nějakou dobu hraje tak, jak to dělával roky – tedy, že si lehne na zádíčka, popadne plyšáka, v tomto případku krysu, a mudlá si ji nad hlavou. Pak ale propadne hryzcování a stejně jako Tali se jme ukusovat nožičky, ocásek, ouška…… a bohužel, někdy má i tendenci to posvačit. 😮 Jako malýmu a mladýmu mu vydržely hračky do alelujá. Pak přišla Taliprtka a začala konzumovat, takže hračky postupně mizely a pak došlo i k tomu, že prostě byly jen na příděl pod dozorem, protože nechcete skončit se psem na operaci. A Rumíček pořád byl tím, komu hračky vydržely. Teď na starší kolínka tomu nějak taky přišel na chuť.

Po kávičce a povídání o všem možném jsme vyrazili ven. Kam jinam, než ke kostelíčku, že jo.  A vzali jsme to tou pohodovější trasou, nechtělo se mi zabít si tak vzácnou návštěvu 😀 . Díky tomu se dalo i při chůzi povídat, páč to by, kdybychom šli napřímo, moc nešlo. Jsou tam na téle trase dva úseky, hlavně ten poslední, který berou dech.  A to doslova. A ještě dřív, než člověk vyleze na loučku s kostelíkem. Je to obojí krátký úsek, ale dá plícím a nohám dost zabrat. Takhle jsme šli lážoplážo úvozovou cestou směr prostředek Bukovýho chrámu. A! Vydělal na tom i Rumíček, protože než jsme se do úvozu vydali, měl možnost si na svým plácku párkrát pustit balonek. Tali mu v jednu chvíli balonek čórla a šla si ho opodál důležitě požvykovat, jak stračena trávu, tak já musela vytasit další.  Pro Rumíčka lepší – žužlopichlobalonek. Ten jsem prve nevytáhla, protože jsem si říkala, že už je tak sežvejkanej a slisovanej, že s kopečka nepoběží. Ale běhal a tak byl Rumoušek spokojen. 

A my taky.  Šli jsme si tak pěkně lesem a já občas s Bárou, která pamatuje Tali v těžkým začátku, kdy jsme s ní do Novohradek tehdy přijeli v syrovým stavu, podebatovala na téma rozdíl tenkrát a dnes. Kdy  dneska už se s Tali můžu bavit, jako s normálním psem, nemusím ji furt povelovat, můžu se jí zeptat, jestli mě jako neslyší, co jsem říkala a ona na to reaguje, nebo jí můžu prostě v řeči něco říct, jako normálnímu psu, že třeba „Hele tam nechoď, pudeme tudy.“ nebo něco takovýho a ona, že jo, že teda deme tudy.  A já z toho pořád a pořád po těch letech mám velkou radost a chlubím se s ní, že už nejni nemožná, že to snad nejni ani možná! 😀 

A tak jsme se tak pěkně loncali tím lesem, pochlubila jsem se i tím velikým, nejspíš čapím hnízdem, semlelo se spousta věcí a čas příjemně plynul. Udělali jsme takový okruh a pak zamířili na loučku u kostelíčka. A tam, stejně jako poté doma na zahradě, měl možnost Rumíček si dosytosti užít toho, že může po Báře lézt jako papoušek 😀 .

No, ale užíval si nejen Rumíček. Páč, když jsme se pak spustili krpálem dolů zpátky k nám a dali si na zahradě v restauraci  U Špulky ještě další várku vaflí, kávy a prosecca, doštrachal se taky Mouses. A měl svého animátora. Igiho, který byl tak hodný, že k nám Zuzuchu  a Báru přivezl. A který teď popadnul stéblo trávy, nebo větývku a dlouho, předlouho si s Mousesem hrál. Tím pádem z něj udělal Blažeje. A z nebohý Báry, která se usalašila na zemi, aby to měl Rumíček jednodušší, si udělali oba kluci oběžnou dráhu. Kdy jsem místy měla o Báru strach, protože když se Mouses rozdivočí, je nebezpečnej 😀

Bylo to tak moc milý setkání, taková pohodička, že se to až nechtělo končit. Aspoň teda mně určitě ne. Enemže byla neděle, takže jsme měli smolikof. Ale třebas se zase zadaří a na setkání zase dojde.

Díky moc Zuzucho, Báro a Igi, že jste se stavili.