Nejen v to lážo-plážo ráno.

Kdy jsem si  užila toho, že po snídani si v klidu můžu sednout k počítadlu a hned, plná dojmů je přehodit „na papír“. Pít kafe a ……. mít čas. To je pro mě takový bohatstvíčko, že to asi  neumím popsat. 

Pak jsem se v klídku nachystala na první z návštěv tohoto víkendu. Protože odpoledne měl s Brtnikem přijet i Ričrd. A já si vymyslela, že nám udělám kotel klobásek a užijeme si grilování v restauraci u Špulky. Už v tý výrobě začínám mít celkem zkušenosti. Vybádala jsem, že to nechce úplně libový maso, že to pak není ono, trocha toho tuku tam zapotřebí je. Maso jsem si den před tím už i předpřipravila večer – prááávě proto, abych to měla druhý den pijánko a klídek. Ochucený jsem to taky měla, takže zbývalo sestavit úhlavního nepřítele 😀 . Gratusa. Povedlo se mi to tentokrát ve všech krocích, které výrobu provází, bez újmy na zdraví mé nervové soustavy a životě Gratusa. 

Umleto, naplněno do střívek a uloženo do lednice. A mohla jsem se vrhnout na focacciu, kdy těsto jsem taky měla prosíravě z předchozího večera už připravený v lednici, kde krásně předkynulo a teď už – během přípravy klobásek – nakynulo do konečný fáze. Mrskla jsem to do porculánovýho pekáče, vyzdobila olivama, snítkama tymiánu a frk s tím do trouby. A sebe jsem frkla na zápraží, ještě na chvíli, než vyrazíme. 

Ohaři, jak jsem psala v dopoledním hlásání, tou dobou kempovali venku a dělali ty venkovský čokle. A na venkovku si ani nevzdechli. Mám takový podezření, že touhle nemocí trpí pouze v případě, kdy jsme doma oba dva. Neb mi vždy Brtnik blahosklonně hlásí, že: „Když Ty tady nejseš, nemaj problém bejt venku.“ Mám tentýž pocit 😀 . 

Chvilku si přišli posedět se mnou oba na lavičku a pak se zas přesunuli do spodních pater. Ostatně za chvíli jsme vyráželi do teréna.  Těšila jsem se jak malý dítě. I když to bylo nic novýho, ale mělo to punc jinakosti. Spousta, spousta času, který jsme měli k dispozici. A tak nebylo kam spěchat. I Tali, jako by to vnímala, tak se nějak extrémně nehnala vpřed. A než jsme vyrazili, hodili jsme přes plot řeč s babičkou. Byla akorát v okně, tak jsem si řekla, že se u ní zastavím na kus řeči, aby jí ten den trošku utekl. Semlely jsme zase kde-co a pak jsem jí zamávala a šup do kopce. 

Páč se šlo ke kostelíčku. A já hodlám trochu potrápit svoje plíce. Dostaly nějak nemocema zabrat, jsou dejchavičný, jak stará sviň, tak jsem se rozhodla, že nic takovýho a budem se tejrat v kopci. A to by bylo, aby nebylo a nerozdejchalo se to. Páč, když musíš, tak musíš :D. Jsou tam fakt dva  „smrtelný“ úseky. No úseky – to slovo evokuje něco dlouhýho. Což teda nejsou. Nejsou vůbec dlouhý, ani ta cesta ke kostelíčku není dlouhá. Ale oba ty kousky cesty stojí za to. Ten první je ještě takovej milosrdnější o něco. O pár stupňů stoupání. Ale ten poslední, závěrečnej, tak ten je výživnej. Ať už dolů, nebo nahoru, stojí to v tom místě za to. Hrozí, že s sebou fláknete. A to i v tom směru nahoru, kde je to nějak tak divně, že se tam pořádně fakt nedá jít 😮 . Musíte jít buď traverzem, nebo šmatlat nohama do „véčka“ aby to zabralo a dostali jste se nahoru. 

A tam………. tam na loučce……..vypustili plíce 😀 . Můžete ovšem předstírat kochání spojené s tím, že psi si pěkně počichají na okrajích paloučku, kde psi z chatek zanechávají své vzkazy. Rozhodla jsem se, že to bude dneska jejich procházka se vším všudy. Že půjdeme opravdu tam, kam oni budou chtít.

Hm. Pokud někdo někdy někde odněkud sleduje lidi dle pohybu jejich teleféna, tak u mě v ten den by dospěl k názoru, že jsem narvaná jak námořník a potácím se prostorem, aniž bych věděla, co činím 😀 😀 😀 My jsme v podstatě nedošli nijak daleko. Zato jsme toho nachodili!!! 😀

Ohařiska pochopitelně asi 600x tolik. 

Bylo moc fajn, jak je tady obvyklý. Abych taky přispěla něčím do mlýna, popadla jsem sem tam nějaký špalíček dřeva, chvíli si ho žmoulala v ruce a pak ho někde vedle cesty položila mezi jiný špalíčky, klacíčky a vyzvala je jednoho po druhém, aby šli hledat. Bavilo nás to moc. Ohaře proto, že měli po dlouhý době oblíbenou zábavu a mě proto, že se na ně moc ráda dívám, když pracují.  A taky se ráda dívám na to, že i Taliprtku to baví. Dělat bombaře venku. 

Je vtipný, když nechám volbu, kam půjdeme, čistě na nich,  tak zpočátku ještě kontrolují, co já na to. Jako třeba na křižovatce, kdy jedna z cest vede k oblíbeným vlčím stráním. Koukli a já nic. A čekala jsem, co vyberou. Vybrali cestu vedle, nikoliv nad vlčí stráně. A pak už se opravdu rozhodovali jen oni. A já si šla, bezstarostně, že se nemusím o nic starat. V době, kdy jsem si tak myslela, že už by mohli být kluci na cestě domů, jsem cinkla Brtnikovi a zjistila, že ještě nic. Dostala jsem tak spoustu dalšího času k svobodnýmu loncání lesem.  Já si tady uprostřed lesa často vybavím tu svou potřebu, když jsme vždycky kolem nějakýho lesa jeli, zastavit a jít se tam procházet. A teď??? TEĎ TO MOŽU DĚLAT KAŽDIČKEJ DEN! No není to krása? Je. Dva vysmátí ohaři kolem mně a všade stromy. Hlavně ty listnatý.

Rumíček si pak řekl o svou pravidelnou chvíli gymnatiky a tak jsem rovnou zapojila i Taliprtku, aby si nepřipadala nevyužitá. A uvědomila si, že teď vlastně jsme hrozný ostudy, že vlastně moc nic necvičíme zase. Že na to tak jako dost kašleme.

No tak ale řekněte sami. Chtělo by se vám tady dělat nějaký sedni, lehni k  noze?

No. Tak to vidíte!  😀

Prošmejdili jsme ještě pár míst, kam moc nechodíme a pak už jsme to nabrali směr domů. To jsem tedy už určila já, že se jde domů. Jinak bychom tam asi nedorazili. Cestou jsem popadla dvě větve, abych dostála naší zdejší pověsti, kdy se lidé orientují podle toho, že „Jo, to sou ti se dvěma velkejma psama, co dou dycky z lesa s nějakým  dřevem v ruce nebo na rameni!“ jak mě informovala ondynoj  paní při odečtu vody. Říkala, že si furt nemohla vybavit, ke komu to jméno patří a pak jí to došlo… To sou ti se dvěma velkejma psama…. . No tak jo, to jsme přesně my. Takže jsem zase z lesa vyvláčela dvě větve, abych se pak, až na to dojde, nenudila a měla co pílit. 

Pro teď jsem měla hotovo, nemusela jsem nic, páč kluci přivezli špekáčky a pití a tak jsme se hromadně fšichni, včetně Mousese ubytovali u Špulky, zapálili oheň v  Brtnikově novém ohništi, špuntli si pivíčko a prosecco a víkend mohl začít. Krása, ne?