Snídaně na lavičce na zápraží, kterou mi nestačil zabrat žádnej ohař….

Domácí chleba, na kterej jsem navrstvila notnou dávku nasekaný pažitky a zapekla si to, aby se chuť pažitky spojila se sýrem, hrnek  čaje s borůvkovým listím, sluníčko…… můžu si přát víc? MÁM SVŮJ VOLNEJ DEN!!! SEM BOHATÁ!! 

Ráno jsem vstala po sedmý a šla se nechat přepadnout ohařima. A hned je vykopnout ven, aby se šli rychle před snídaní vyčůrat. A pak jsem si řekla, že skočíme za branku, však máme spoustu času. A pro jistotu jsem zamkla Domeček. To jen, kdybychom šli kousek dál. Pak jsem pro jistotu zamkla i branku………..co kdybychom šli kousek dál………..

Dobře jsem udělala. Protože jsme prostě nakonec přešli silnici. Asi že zajdeme na loučku u hřbitůvku. Nebo ešče na tu druhou?

Mno….. Asi to nemusím rozepisovat dál, že. Asi je vám jasný, že navzdory tomu, že jsem měla jen pantofle, nezůstalo ani u toho. 

Byla z toho dokonalá lážoplážo ranní procházka. Bez vodítka, bez obojků, bos… no, takhle my to vedeme. A jsem ráda, že to takhle můžu vést i s tou pohrkaninou jménem Taliprtka. Že když už na to neplánovaně dojde, nemusím se už děsit, vracet, ale můžeme si to v klidu užít.

Všimla jsem si, že vyjelo ze zatáčky auto. Majitelka těch ščastlivějších koníků právě od nich odjížděla. Byla je přehnat do denního výběhu. Kde je spousta a spousta čerstvý zelený travičky. 

Stála jsem a koukala na ty rozjásaný koně. Jak ščasně letí strání nahoru a vyhazujou  kopyta do všech čtyřech světových stran. Důchodci a pacienti prej! 😀 😀 .Kdepak, kdepak, stádo divokejch mustangů letělo a radovalo se ze života. Pohled, který se nedá zaplatit. Pohled na ščastný a spokojený tvory. Hubu kolem celý hlavy jsem měla, když jsem je tak pozorovala. A ohaříci se mnou drželi basu. K mému překvapení se ani Tali nehnala vpřed, aby zaplula do již značně narostlýho pažitu na louce. Ne, že  by pozorovali to stejný co já, ale prostě si jen tak taky užívali toho línýho rána, pohody, příjemnýho sluníčka a toho, že netrápí nás nic. 

Když jsem se do sytosti vynadívala, pohnuli jsme se konečně dál. Ti dva si pobíhali a já vlastně ani moc nemusela korigovat vzdálenost Tali od cesty, držela se tak sama. Proplouhali jsme se jednou, druhou loukou, Rumíček se občas přišamrdačil pro pohlazení a  Tali asi taky dvakrát sama dobrovolně bez zavolání přišla. Na konci druhý louky už jsem měla šmidra, neb jsem byla limitovaná pantoflema, v kterých jsem si vykračovala. Jo, kdybych měla holinky, vyrazíme ještě dál a ještě dál………. a vrátili bychom se až bůhví kdy. Snídaně nesnídaně. Enemže se mi takhle obutá nechtělo provozovat turistiku. Hlavně proto, že ta tráva už je fakt vysoká. 

Tož jsem zavolala na ohaře, že jdeme domů a papat. Shodně, jak akvabely zasmykovali, otočili to na pětníku a vesele mazali přede mnou domů. A kdyby věděli, jak lůkcůsní snídaně na ně čeká, nečekali by oni na mne a byli by doma dřív, než bych řekla švec. Aji branku by možná vyrazili.

Neb jsem dnes servírovala vařený. Koupila jsem jim kuře a játra. Uvařila to s brambory, mrkví, celerem, petrželí a zelím. A to je prej velká delikateska, velká. Však taky snídaně zmizela, jak kdybych jim na misky ani nenandala 😀 . Divím se, že si fakt ty misky nevzpříčili v krku, jak rychle to oba vdechli. 

A pak jsem si mohla jít udělat lůkcůsní snídani aji já. A to už víte. Dala jsem si to na tác a vzala si to na lavičku. A zavolala muži svému do práce. Abych mu poděkovala za to všechno, co pro mě dělá, že mám takovýhle bohatství krásy kolem sebe. A dala jsem si tu snídani s ním.  A pak jsem cinkla Peťe AP, abychom mohly v klidu hodit řeč, jak se mi teď už dlouho moc nedaří, páč se točím v jednom kole. 

Během hovoru se přištrachal i Mouses, který se s námi původně taky vydal na procházku a pak se někde odpojil a šel si po svých záležitostech. Dotáhnul si myš a na trávě ji spucoval. Pak prej, že si půjde sednout ke mně a podívá se, co jsem měla na talíři já. Tak to jako teda úplně mu nevyšlo, protože nechcete, aby vám nádobí zkoumal někdo, kdo si ešče oblizuje vousky od sežraný myši. Plesknul se mi za záda a já byla spokojená. Tohle, tohle je přesně to, co jsem si vždycky hrozně přála.

Teď když to píšu………. tak ne, už to neplatí, chtěla jsem napsat, že teď, když to píšu, tady u toho otevřenýho okna, do zahrady svítí sluníčko a ptáčci zpívají, je všade úžasný klid a mír. Nejni. Ohaři se rozhodli hlídat a řvou jak prokopnutý.  To bych neslyšela ani krkavce, kdyby mi kroužil a krákal nad hlavou, jakej bordel ti dva dělají. Vostří hlídači to sou, vesnický! Dnes netrpí venkovkou, dnes si hrají  na vesnický čokle! A já jsem za to ráda. Jdu ven, tak zatím nashle.