Strakatou.

A teď výjimečně nemám na mysli Taliprtku 😀 . Páč to ani technicky nejni možný. Ponivadž on to byl kozel. Sráčík mu říkala panička:D .

Já jsem přišla dom celá vyždímaná, jak kdyby se mnou podlahu vytírali. V práci jsem jela jak bagr, hrnula jsem to před sebou a jak jsem sedla do auta, po chvíli jsem se vypnula. Ani jsem nebyla nějaká rozjásaná, z toho, že vyrazím ven. A spoléhala ale na to, že jak ven půjdu, udělá mi to dobře, jako vždycky.  A taky jo, taky jo. Funguje to.

Louky už začínají být poměrně vysoký. Tedy tráva na nich. A tak si hodně držím ohaříky u sebe a nedávám Tali moc prostoru zkoumat. Aby neměla moc možností narazit na nějaký ty, v trávě, ubytovaný mláďata. 

K mojí velký radosti měla dneska super den a tak se s ochotou naladila na společnou zábavu. A hlavně to, že se jde  víc natěsnačku pohromadě a ke zkoumání má omezený akční rádius. Zábavu obstaraly nejdřív balonky, kdy rozjásaně poletovala pažitem jak motejl Emanuel a já je pomalu nestíhala střídat. A potom trocha nějakýho cvičeníčka, kdy zase byla ochota sama a já si to moc pěkně užívala. Tohle mě fakt vždycky udělá radost, když se s ní dá takhle příjemně pracovat. A taky to, že tedy jsme fakt bez připomínání šli tak nějak hromadně pospolu. A došli k místu, kde přes zimu bývaly kozenky a kde je to teď krásně zeleně narostlé a taky křoviska upravený. Už to asi čeká, až je tam majitelka převede zpátky.

Teď jsou kozenky, coby uklízecí četa, v prostoru starýho sadu, který je nad prudkou loukou. Na louce jsme se chvíli ubytovali a zrovna, když jsme byli uprostřed práce, zazvonil mi telefén. Já moc při venčení netelefénuju. Jsou výjimky, kdy to udělám a kde to udělám. Jsou to momenty, kdy takzvaně pasu ohaře. Neboli oni se tak nějak loncají kolem mně, zkoumají myše a pasou se na trávě, vegetíme si a je přehledno . Teď to teda tak nebylo, ale byl to důležitej telefonát, neb mi volal nejmladší hošíček. Táda má totiž narozeniny ve stejný den jako Brtnik. A taky má ty kulatý výročí stejně jako on. A pro tentokrát se nám nedařilo se propojit, abych mu pogrtulovala včas. Neb i on má stejný telefonický syndrom jako my. Neboli telefon rozhodně není jeho prioritou  😀 . Tak jsem to honem vzala a rovnou ho upozornila, že za á musí počkat, až dokončím přivolání a vychválím Taliprtku, která se ke mně  rozjásaně řítila a za bé, že to nebude na dlouho, protože jsem právě s ohařema venku a není moc prostoru pro telefénování. 

No a nakonec to nebylo ohaří venčení, co nám do hovoru hodilo vídle. Bylo to moje zvolání: „Tvl, koza venku, utekla koza, čau, du volat majitelce a honit kozu!“ 😀 Ohaříci z mého excitovanýho zvolání okamžitě zjistili, že se něco děje a byli v pozoru. Já taky, aby náhodou nešli do nějaký samostatný akce. I když koza byla daleko.

Tedy kozel, jak jsem zjistila následně z telefonátu s majitelkou. Ta ono uprchlíka nazvala právě sráčíkem, kterej furt prchá, páč vždycky najde někde místo, kudy to půjde a jde si „na lepší“ . Chytrej na to, aby vzal kramle je dost – však je to taky koza, to nejsou rozhodně tupá zvířata. Ale aby si zase našel cestu zpátky, tak na to už takovej Ajnštajn teda nejni.  Navrhla jsem majitelce, že se pokusíme mu nadejít a zahradit mu cestu. 

Na to jsme, jak se ukázalo, ale byli bohužel příliš daleko. Byli jsme až dole na louce. Který říkáme Prudká, protože fakt prudká je. Byli jsme daleko a kozel nejni ten blbec. Takže to byl závod 😀 . Smutně musím zkonstatovat, že to hovado rohaté ho vyhrálo. Páč měl náskok, smeták jeden. A evidentně mu bylo jasný, že jdem po něm. Takže mečel, jak když ho páráme – ač jsme byli fakt poměrně daleko – a snažili se právě vytvořit oblouk, kterým ho vytlačíme z jím vytyčený trasy, což byl směr další vesnice, zpátky k výběhům. 

Musel to být komický pohled na letícího kozla, mečícího, jak když ho píchli a opodál letící babu s ohaři po boku. Takovej trochu cross run zvířecího koutku 😀 😀 😀 😀 . Když jsem viděla, jak to ten vůl – vlastně co to melu 😀 – kozel 😀 😀 mastí na cestu do vedlejší vesnice, trochek ve mě hrklo. Ešivá vezme kramle….. Nakonec si to, naštěstí, v hlavě nějak přehodnotil a stočil to sám právě zpátky k výběhům. Asi ho hlaholící stádo přemluvilo 😀 .

Tak to už jsem mohla v klidu informovat paní majitelku, že je tam někde v místech, kde je stádo. Ona pak jen řešila, jak to udělat, aby, když otevře pole oplocení tomu uprchlíkovi, aby ostatní nevypálili za ním. My jsme se pak už zdekovali, abychom tam zbytečně nedělali nějaký rozruch.

A já si mohla říct, že pro dnešek jsme měli s ohaři tak nevšední venčení a zážitky, že vlastně už dál chodit netřeba a jdem se vydýchat zpáteční cestou domů. Teda já se budu vydýchávat, voni to neměli zapotřebí. To jen já kopala plíce před sebou 😀 . Hlavně ale, že ten rohatej Fugitive se vrátil za ostatníma.