Jojo, pudlí banda nás přijela navštívit na chalupu.

My tam s výčitkama svědomí vyráželi letos prvně. Takže po hodně dlouhý době. A Brtnik s velkou nechutí. Páč ho to brzdí ve stavebním rozletu. Což chápu. Vono těch sil moc nejni nazbyt, to je jasný. Ale počasí nám přálo a nedávali jsme si pro začátek velkých cílů. Prvotní nutnost bylo posekat. Přeci jen ta zelená masa už dost narostla. A pak, když zbyde čas, začít opravovat vodu.

No a abyste mohli sekat, potřebujete techniku. A tudíž úplně nejdřív musel udělat Brtnik servis mýmu černýmu ďáblovi a sekajdě. Mimochodem paní sekajda je dáma v letech s motorem mladice. Letos je jí celých  24 let!! A pořád maká jako divá. Holka naše zlatá. Před lety dostala jen nový šatečky, neb jí prorezlo šasí, ale jinak? Kam se na ni hrabe Frištenský.  😀 . O mladších strojích, jako je naše novější sekačka u Domečku nemluvě. Bábrdle je zkrátka extratřída.

No a my taky. Protože než jsme na chalupu vyráželi, stokrát jsme si prošli, jestli máme fakt všechno, co budeme potřebovat… bencýna, volej, nářadí, vodu – protože tu tedy musel Brtnik opravit, tudíž netekla a bylo nutno si přivézt, sváču pro nás, hlodání pro ohaře…. jo a klíče, ty jsme kontrolovali xkrát. Abychom se nemuseli vracet.

Hm… abychom se nemuseli vracet………… jehehééé. Museli. Teda ne fšicí, zhostila jsem se toho jen já. Páč… prostě jsme doma nechali baterku od mýho černýho ďábla. A tudíž bych nemohla sekat. Jak jsem si blahořečila, že jsem se k tomu řízení dokopala. Protože zatímco já vypadla zpátky směr Domeček, Brtnik už rejdil se sekačko po zahradě. A logicky je v tom sekání rychlejší než já, páč má sílu větší-na odnos a vyhození koše s trávou, delší nohy, tak je rychlejší a tak.

A já doufala, že budu rychlejší než návštěva, která k nám mířila. Chvílema to vypadalo, že budu doufat marně. Prvně cestou tam – kdy na cestě mezi vesnicema jsem narazila na plouhajícího se fiata. Rychlost tak 59 km v hodině. Což je fučík, ať si každý jede, jak chce, když to není nebezpečný,  ale…….. neměl by blokovat cestu ostatním tím, že  pojede prostředkem a nenechá se předjet. No tak jsem prostě nakonec proces předjíždění zahájila a doufala, že tomu, kdo se drží volantu v tom Fijákru dojde, že by měl uhnout. Nějakou dobu to vypadalo, že nedojde 😮 . To fakt nechápete. Pak jsem už zatlačila na pilu a konečně to uhnulo. Fordila jsem dál, dojela na dálnici, zdařile jsem našla, kde se tam připojit a i správný směr 😀 😀 (dálnice je v tomhle úseku nová, takže jsem nevěděla, jak to tam bude vypadat. Ale pochválím se, trefila jsem to 😀 😀

Sjela jsem z dálnice a ke svému velkému nadšení chytla veliký, vlekoucí se náklaďák v úseku, kde předjíždět s takhle špatným výhledem je, vzhledem k vlnitému terénu a zatáčkám , dost rizoto. I když to čára dovolí (a není tam moc úseků, kde to dovolí) . Pospíchala jsem, nechtělo se mi courat se za ním sto letm a tak jsem to švenkla, jak velkej řidič,  na křižovatce doleva a vzala to takzvaně „prdelkama“ . Kde je ale přenádherná cesta. A tak jsem se mohla aspoň kochat. A taky jet. Dosvištěla jsem dom, vlítla do sklepa, našla baterku a mastila zase zpátky. A říkala jsem si, že jsem se, blbec pitomá, měla podívatm na jakým sjezdu to na nový dálnici vlastně mám tu dálnici opustit. Nechtělo se mi jet až do Varů 😀 😀 . Jsou dost daleko a já čekala tu návštěvu. 

Sem nejvýbornější!! Trefila jsem to! 😀 Éliška by na mě byla hrdá. Fordila jsem svižně dál a dál a pak k mému velkému překvapení nastalo dežavý! Úplně ta stejná situace, jen s jiným autem a v opačným směru. Na tom stejným místě! Šnek uprostřed. A jel čistých 44 km v hodině. A bylo to sakra velký auto nějaký rádoby outdórový. Asi začátečník nebo tak, chápu, ale kurnik nemože blokovat ostatní. Chvilku jsem počkala, ešivá mu něco dojde. Nedošlo, tak jsem halt zas musela vyrazit a dovést ho k tomu, že prostě zajede do našeho pruhu. Jsou tady asi nějaký zvláštní lidé, nebo co, že provozují tento sport. 44 km se mi fakt mezi vesnicema jet nechtělo. 

K mé velké radosti jsem dorazila zpátky na Apaluchu a návštěva ešče nepřijela. Huf, stihla sem to. Ale vo fous, jen vo fous. Páč za chvíli koukám, parkuje auto. S půdlema.

Ohaři se mohli zvencnout. Návštěva, návštěva!! A navíc s čoklema!! Hurááááááááááááá!! Tali byla jak z divokejch vajec a tak jsem ji čapla za obojek, aby holky kudrnatý mohly v klidu vystoupit a rozhlídnout se, kde to jsou a co se to kolem děje. 

Cheval se drobátko ostýchala a Ellietka taky. Ale netrvalo to nějak moc dlouho a za chvíli se šlo šmejdit. Hlavně střevo flekatý, zvědavý. Černá dáma se spíš držela paničky.

Já jsem s paničkou chvíli hodila řeč, provedla je zahradou, chalupou  a pak už jsem se, jak bylo předem domluveno, šla vrhnout na to sekání. A pudlí smečka si šla užívat zahrady a okolí. 

Vyrazili jsme s černým ďáblem do boje s vysokou trávou a musím ho, i sebe, pochválit. Šlo nám to pěkně, na tu vejšku, co už stihla narůst. Udusila jsem ho jen jednou  a to  v místě, kde jsem s tím i počítala. Je to tam vždycky na sekání složitý. A pak už jsme jezdili, jezdili a jezdili. Já tentokrát nepěla, protože jsem se musela pekelně soustředit. Jednak teda na to, abych traktor nezadusila, takže jsem musela správně regulovat rychlost sečení. A druhak – a to hlavně, jsem si za jízdy klackem prošťourávala vždy budoucí řádek, kde budu sekat následný okruh. Abych našla případnýho malýho nocležníka. 

Tak jako ho našla Tali v jedné z přestávek sekacích. Pod mladým bukem v trávě. To jsme zrovna byli i s půdlema na louce a ohařopudlí smečka si pobíhala a zkoumala. A Tali najednou zatuhla a vystavovala. Bylo mi jasný, že tam bude mrně. Proto jsem byla hlasově hodně důrazná. Dostat ohaře z vystavování je většinou spíš nemožný, když má to vystavení pevný. Nebývá snadné ho odvolat. Já to s Ashem měla vypilníkovaný k dokonalosti. Rumíček to vystavení má extrémně pevný, je to ten pes, kterýho myslivec může zvednout, přenést do protisměru a pes se nehne, je jak porculánovej. Ale nehne se. Tali je z těch psů, co se z vystavení odvolávají těžce, ale tak pevný ho nemá. Proto ten můj důraz. A ano, byl tam malinkatej ušáček. Takže čoklidi za plot a konec srandy. 

Však měli jinou. Hlídat ve smečce je totiž úplně největší sranda. My si šli dát kafe, páč jsem s sebou vzala kávovar, ať si při tý dřině užijeme něco za odměnu. A smečka se ujala hlídání. Nejvíc to bralo ty dvě stračený flekatý. Protože asi fleky spojujou. Řvaly jak prokopnutý. Až to rozpumprdlikovalo i Rumouška, jenž hlásil hlaholem zvučným jak basetí smečka na stopě. A aji černá elegantní dáma se přidala. A tam…….. to teda…………. tam to teda je propadák trošku. Ten její hlásek!!!! 😀 😀 😀  Zasmála jsem se celkem dost. Páč prostě když se ozve, kouknete se automaticky ke kotnikům, nic většího nečekáte. A von to královák 😀 😀 😀  Hlasem hysterickýho jozefpčika 😀 😀 .Brouček malá, velká, černá.

Za to, že jsem se jí tak smála, jsem jí ale nabídla klacík, který si ostýchala vzít, aby si mohla hlodat jako ostatní. Dobře nám bylo, myslím. Všem. Čoklidi si užívali smečky a interakce a my kávičky a pohodičky. A pak zas šup do prasé, páč ji čekalo ešče hodně. Nakopla jsem černýho ďábla a šla viset z volantu. Abych mohla totiž šťárat v té travě, musím viset do boku, abych viděla. Nejspíš je na mne pěkný pohled 😀 😀  . Jsem však pokaždý ráda a odlehne mi, že jsem nikomu neublížila.

Už jsem měla značnou část posekanou a viděla jsem, že se ke mně blíží něco flekatýho. Měla jsem za to, že je to Tali. Prt. Fleky, jako fleky. Byla to Cheval a s ní i zbytek pudlí smečky. Vrátili se  z prochajdy a šli se rozloučit. Vypnula jsem stroj a šli jsme je doprovodit. Měla jsem tak na vlastní oči možnost shlédnout Cheval hru s názvem: „Jsem neviditelná, do auta ať si jde, kdo chce.“ Blbý měla, že se šla schovat za keř Komule. Pravda sice ještě neostříhaný, ale i tak, je to velmi řídký keř 😀 😀 . Tak jsem tam za ní šla a říkala, jí, že je šikovná přece a že to nic nejni, jet autem. Brouček malá. Já bych fakt za tyhle transporty zvířat letadlem v zavazadlovým prostoru hnáty sekala. Ale je opravdu šikovná, nastoupila. Černá kráska Eliettka, tak ta naopak nastoupila s předstihem, aby ji tady nikdo nenechal a bylo nutno ji vyšťárat z auta ven, aby si mohla oblíknout postroj do auta. 

Když se fšicí nalodili, zbývalo si zamávat a my se zase vrátili k práci. Bylo to příjemný pudlí osvěžení a ta dřina se tak nějak díky tomu rozplynula a domů jsme nepřijeli strhaný jak plakáty. Teda my, my ne. Zato ohaři, ti toho měli plný brejličky. Už zase několik dní za sebou nespali, protože jsme doma a k tomu interakce s jinými psy, po dlouhý době na chalupě……..padli do pelechů a na večeři bylo nutno je budit. Tak zas někdy pudlajz přijeďte 🙂 .