Hlavně ale já mám!

A to je to nejdůležitější. Nějakej voják mě vůbec nezajímá. 

Konečně to bylo tak, jak si to představuju. Šécko pěkně v mý rejžyji . A to sem si to užila. Mocinky moc. No jo, no. Když je někdo tupej, že jo, páníku…… hlavně, hlavně, že se mi furt posmíváte, že mi psíbůh nenadělil. Tak tady máte důkaz, jak hluboce se mýlíte. A díky tomu, že ctíte zásady výchovy psůch, máte taky prázdný ruce a nemožete nic dělat. Páč co? No páč jste to celý prokoučovali a nikdo nic neviděl. Hehehehéééé, hahahááá. No a krom těch prázdnejch rukou máte taky co?

Skorem prázdnej kyblik se žrádlem. Heč. Jak řikám, voják se stará, voják má a hlavně sem se vo sebe postarala já. Musela bych bejt blbá jak vantroky, abych takovou příležitost nechala ležet ladem. Když nás navíc pánik sobecky odložil ve verandě a sám si šel do kůchně na kávičku. Prej ať tam voschneme. Sám si může voschnout. Nás to tam nebaví. Však to taky vždycky dávám hlasitě najevo. A Rumouš místo, aby se ke mně přidal a naše požadavky o to víc zeslyšitelnil, tak leží jak poslušnej psytel a ani nepípne. A držkovku pak slíznu dycky jen já, že sem prej rozcapenej spratek. A zatímco Rumouš jde už do společnosti, tak já tam musim zvostat, abych si jako uvědomila, že se mám opanovat a že si věci nevyhlučim.

No, tak nevyhlučim, nevyhlučim, to maj za to. Hehe.

Dvě kila zelenej držtěk tam v tom kybliku byly. Krásně akurát rozmrzlý, jak je tam pánik večer umístil, aby do rána právě rozmrzly. A že je dostaneme, až si po návratu z procházkování v klidu odpočineme. Aby se nám žaludky nepřetočily.

Hm, tak mě se přetáčely tak leda voči, jak jsem se snažila vovládnout. Těch pět vteřin, asi tak odhaduju. Dýl to vážně nešlo. To by vydržel jen Psudha a nebo přeslušnělej Rumouš. A to nejsem já ani jedno teda. Ale hlavně fakt nejsem blbá. TAKOVÁ PŘÍLEŽITOST!! Ležíte těsně vedle kybliku s pokladem!!

To se musí chopit za pačesy. A přesně to sem udělala. Přesně to.

Ach, psí bože Sirie!!! To byla tak krásná snídaně!! Tak bohatá!! Kilo a půl žrádla. A jen pro mě. Kdy jsem tohle naposled měla? Jo, jak sem sežrala tu panenku před lety. No a vod tý doby -suchá huba leda tak. Možná nějaký drobnostě, jako Mousova večeře, ale to jsou párgramový záležitost. 

Tohle ale byla porce!! Vynikající. A Rumouš jen ležel a vyčítavě čučel. Prej, že se to nemá. Heh, řikal kdo jako? Nikoho sem tam neviděla ani neslyšela. A i kdyby, stálo to za to.

A! Hlavně – přesně jak sem Rumoušovi řikala, co se tak asi může stát? Nikdo nás nevidí přece!! Můžem v nejhorším říct, že to vodešlo někam jako.

A ftipný bylo, když se pak dostavil pánik, že jako nic. Ničehož si nevšimnul a spokojen, že jsem se tentokrát obešla bez vynucovacího hlučení, nás oba pustil do společnosti. Aby se pak vzápětí podivil, proč jsou sakra ty držky najednou tak cítit.

No proč asi, že jo. Když do nich zašťouráte, tu si uždíbnete, tam si uchlamstnete, todle si narvete honem do krku……. tak vono se to jednak trochu kolem rozsype a už to nestihnete uklidit úplně a taky, jak se do toho hrábne, tak se to logicky rozvoní.

A to pak pánik koukal. Logicky. Když šel pro ten kyblik, že nám jako dá snídani. Hehehe. 

Trochu mi bylo teda líto, že Rumouš snídani dostal a já prt. Ale! V pupiku mě hřála mnohem, mnohem bohatýrštější snídaně, než měl von. Já totiž, vážení přátelé, měla přímo SNÍDANI ŽAMPIJOUNŮ! 

Mňam. 

P.S. A pánčička nejni taková mrcha, šla a dala mi pár pičkůtů. Asi za vodměnu 😀 😀 😀 . Prej, že aby mi to nebylo líto, ale já vim, že mě taklenc vocenila 😀 😀