Ale já neslibovala na pevno, že něco zvládnu o dovolený sepsat.

Radši. Páč vím, jak to u nás chodí. A dobře jsem udělala. Neb vážení, já jsem dřela jak mukl. Vůbec ne stavebně a ani kynologicky.

Alébrž zahradnicky.

Mám přece v plánu si založit ty vyvýšený záhony. Který jsem si sehnala tak výhodně, pak třikrát natřela lněným olejem, aby mi vydržely co nejdýl. A pak čekala, čekala, až. No až se provedou potřebný stavební práce kolem instalace obří nádoby na dešťovku. Což se trošku zadrhlo, neb pan bagrista má taky jinou práci a prostě nestíhá. Je to moc hodnej pan bagrista, když má chvilku přijede, naloží spodní zeminu, odváží. Ale stejně. I kdyby se upravil terén, tak to celý zatím nejde dodělat, zasypat, zabetonovat, protože……… no, protože neprší. A aby se tohle šécko mohlo udělat, musí být nejdřív nádrž plná. Teď, když to píšu, tak konečně už prší, místy leje a tak se to postupně hezky plní.

No jo, ale se založením záhonů nelze moc otálet, když chce člověk něco vypěstovat. Je už nejvyšší čas. A pak mě to napadlo. Provizorní řešení! Dáme záhony – stačí mi zatím dva – ke včelínu. Než tam se bude dělat, bude to trvat. Až na to dojde, prostě jen záhony přemístíme, stejně se tam pak bude kopat to óserko, aby byla voda na povrchu (a snad i zásobovaná právě z tý nádrže). 

To byl supr nápad, hnedle se mi ulevilo na duši, protože moje netrpělivý srdce trpělo tím, že si ty záhony nemám kde zrealizovat a zároveň jsem nechtěla na nic tlačit, páč uznejme, že v tak velký akci, jsou moje záhony podružný. Toho jsem si vědoma. A zároveň Brtnikovi bylo líto, že si tam ty záhony nemůžu postavit…. a…. no zkrátka, tohle řešení nám udělalo radost oběma.

A tak jsem se do toho hned pustila. Nejdřív teda nastoupil Brtnik. Který je perfekcionista a zatímco já, bych to udělala partyzánsky nějak tak, on to pojal geometricky stavitelsky. Neboli, srovnal mi pozemek, aby se tam mohly záhony umístit vzhledně. Uznávám, že jeho řešení je mnohem hezčí, než jak bych to zrealizovala já, ale nechci ho tím zdržovat. Enemže von mě miluje a udělal to rád, jak říkal. 

Prvotní realizace byla dva záhonky – sem řikala, že to mi stačí přece  – a za nima věž. Věž na brambory! Na tu jsem se taky moc těšila, chci to hrozně vyzkoušet. Proč nevyužít výšku, když nemám šířku (teda takhle já osobně šířku mám dostatečně, naopak s výškou pokulhávám, ale mám na mysli plochu pozemku). Enemže pak mi v noci došlo, že řikali, že brambory dost samostatně a hodně na sluníčku. A takhle by ty spodní patra a strana ke včelínu toho slunce neměly dostatek. 

Takže se věž musela přestěhovat. Naštěstí jen její základ. Neboli smotaná karisíť, dole drny a první vrstva slámy. Neb jsem prozatím neměla to nejdůležitější. Hnůj!  Ten přicestoval až následující den. A já si zase uvědomila, jak je fajn, že člověka neberou jako naplavenýho Pražáka – min. někteří. Že spolu naopak dobře vycházíme. Právě tady k těm koníkům jsem tehdy při požáru nesla to kafe a štrůdl. A s majitelkou se podělila o předloňskou úrodu ořechů. Vždycky chvilku pokecáme, ať už s ní, nebo s jejím manželem, který nedávno nastoupil do svý práce snů – nějaká top stáj, kde se mu suprově pracuje. Mají dvě malý děti, který jsou moc prima a ohaři je oblibujou. Rumíček proto, že má rád malý děti, Tali hlavně proto, že ty děti často něco jedí 😀 . No a já měla slíbeno, že si můžem přijet s vozíkem a technika nám bezpracně naloží vrchovatě hnoje. Jsem moc ráda nejen za ten hnůj samotnej, ale i za to naložení pomocí techniky. Páč já bych to nakládala asi sto let a Brtnik má tolik fyzický námahy teď, že bych nechtěla, aby to nakládal. Má svýho fakt momentálně hodně. Páč každá cesta do toho Ústí, což probíhalo těsně před dovčou, obnášela to, že po příjezdu skládal ty velký a přetěžký dlaždice. Pokaždé min. 22 kusů, každý cca 32 kilo, tuším. A takhle 4x. Přičemž při té poslední jízdě si je musel i naložit, to už na paletě nebylo. 

Takže – ano obrovská pomoc. My si jen dojeli z vozíkem a traktor se lžící se párkrát otočil, naložil a bylo to. A já………. se konečně do toho mohla pustit.

A zcela sama. S Brtnikem jsem se trochek jako musela „pohádat“, že do tohodle se mi montovat nebude.  Že má svojí fyzický práce až nad hlavu a já si tohle dokážu ošéfovat sama. Nejsem přece žádný vořezávátko. 

Jako jo, to nejsem a zvládnu to – resp. zvládla jsem to, ale popravdě to byl trochek nářez. Kdo kdy kydal hnůj, tak ví. Dobrý bylo, že při výrobě té věže jsem to prokládala jízdou pro slámu. Kousek od babiččiny zahrady leží jeden prastarý kotouč slámy – v dobrý kondici. Zjistila jsem, že patřil Olinky tatínkovi a domluvila se s ní, že si tam můžu slámu brát. To byla ta lehká část výroby věže. Kdy dáte vrstvu slámy, na to nakydáte hnůj a dáte brambory. Já tam ještě vždycky nakydala ještě zeminu z toho kopce vyhrabaného při kutání jámy pro nádrž. Je to ta vrchní, kvalitní část zeminy. A je jí hodně, takže se nemusím žinýrovat . A pak vždycky přišly brambory. Rozmístila jsem je pěkně po obvodu věže a zase zasypala zeminou. Pak znovu vrstva slámy, nakydat hnůj, naházet zeminu, brambory, zeminu, slámu, prolévat to vodou………………… Celkem si máknete, to vám řeknu. 

Ale!! Jsem hrdobec. Koukejte. Jo a kdo mi to nepochválí, nebo nedejbože pohaní – se zlou se potáže 😀 😀 .Páč todle je moje těžce vydřená a dokonalá bramborová věž, jejíž výnos by měl být obrovský. Tak mi minimálně držte palce, aby to hodilo tak dvacet kilo. Páč podle toho, co říkají, by to mělo být mnohem víc. Jestli bude míň, zničí mě to, páč pak za to ta šílená dřina nestála. Krasavice moje:

 

Nu a když už tedy došlo k přestěhování věže, přemluvil mě Brtnik k tomu, že tam místo ní, nainstalujeme třetí záhon. Trochu jsem se s ním dohadovala, páč zase je to o tom stejným- nechci po něm nějakou fyzickou námahu navíc. Co můžu, udělám si sama. A taky jsem tvrdila, že to mi přece k vyžití stačí, ty dva záhonky. Enemže – on je větší, dycinky mě přepere, že jo. A tak šel srovnal teréna, já mezitím nanosila jednotlivý díly toho záhonu a, jo.  Jsou tedy tři.

Tři obří díry, který musíte zaplnit. Na dno jsem si nařezala větve ze sadu od Olinky, který jsem chtěla původně nechat vyschnout a pak použít na topení. Enemže jsem naščestí někde na intronétu narazila na výbornou radu, že je fajn, dát na dno vyvýšených záhonů právě klidně silnější větve, které jednak zajistí provzdušnění odspodu a druhak budou tlít pomalu postupně. A zaplní tu spodní vrstu, nemusí tam člověk dát první rok tolik hlíny. Supr. Provedeno. Popadla jsem Hechtici, a nakrájela spoustu polen, větví, klestí, které budou tvořit spodní vrstvu.

A! V mezičase si v sadu nasbírala pěkně asi dvěstěpadesát květů pampelišek a frkla to do hrnce, ať se to přes noc vylouhuje.

Naplnila jsem tedy spodní patro a jako druhé patro šla házet drny z vykopaný zeminy. Taky žádná sranda, páč kutat to z tý hromady dalo leckdy prácičku. A drny, který vyndá bagr, nejsou žádný tintítka. V neděli, kdy jsem se do toho pustila, bylo fakt vedro. Během chvíle ze mě lilo jak v sauně. Ale dřela jsem jak ten kůň. Zadrnila jsem ten spodek ve všech třech záhonech a šla házet hlínu.

Helejte v tak velkým prostoru vám to moc nepřibejvá. A když si naplníte ten jeden do požadovaný vejšky, čekaj vás ešče další dva. Abych to neměla tak hrozně fádní, střídala jsem házení hlíny a kydání hnoje.

Zde průběh procesu:

vyřízená jak žádost jsem skončila v neděli v podvečer a šla ještě řádit na chvíli do záhonku u jídelny. Tam se mi rozmohl hrozným způsobem svlačec a já mu vyhlásila tu válku. To už víte. Tu první část mám momentálně vyčištěnou a zasypanou mou krásnou štěpkou z ovocňáků. A teď jsem začala dělat na tom větším díle. Zakousla jsem se do toho a domů šla, až když už fakt padala tma.

Pak přišlo to velikonoční pondělí, kdy dopoledne jsem měla trošku jinčí zábavu, ale odpoledne jsem se vrátila ke svým budovatelským snům 😀 . No, abych to zkrátila. V úterý mě naštěstí od smrti vysílením zachránilo to, že bylo nutno odjet do Prahé pozařizovat nějaký stavitelský nákupy, tudíž jsem neměla šanci zdechnout a odpočívalo se. Nakupovaly se velkotruhlíky, hlína, a pochopitelně rostliny a semínka. K mému doposud osamocenému rajčeti, které chodím venčit přibylo pár dalších a taky papriky. A bylinky a jahody a……..no nic, radši to dál vypisovat nebudu :D. No papriky a rajčata bylo nutno hnedle přesadit do větších květníků, aby se pěkně rozrůstaly. Sice mi to ztíží jejich venčení, neb se mi nevejdou do těch platíček, ale našla jsem si přepravku a v tý je šécky venčim. A budu až do po zmrzlejch, kdy právě půjdou do záhonků. Abych si to všechno trochu naplánovala, tak ještě před přesazením jsem je do záhonků rozmístila, abych věděla, kolik místa mi zbude na ostatní. 

A šla zkoumat k počítači pěstitelskou vědu. Tedy kdo, kde, s kým a proč. Páč vono to nejni jen tak, některý rostlinky se nesnášej, některý naopak velmi kamaráděj /jako lidi 😀 / a je nutno to vědět a využít toho. Věda to je, věda. Udělala jsem si výpisky v počítači, ofotila si to a šla realizovat. 

Neboli sít a trochu sázet. Pěkně ředkvičky vysít, za ně saláti ubytovat, pak mrkvu, zkusíme ešče, ešivá česnek a cvíbl něco udělaj, když už je spíš jako pozdě (i když piktogramy na obalu optimisticky říkaly, že možu i v dubnu, tak uvidíme, co dají). Celeři taky hnedle šli bydlet, řípu jsem zasela, hrách a fazole………. , kopr rozhodit…a abych to nezapomněla, co kde mám, pěkně jsem si to vyfotila. Páč nemám pěstební cedulky. Takový , pro mě podružný detail. Budu tedy možná překvapena.

Prozatím jsem vovšem spokojena. Mám zasazeno, zaseto, udělala jsem si pumpiliškovej sirůpek. A mám stržený záda :D. Ještě, že ve čtvrtek začlo pršet a tudíž nemůžu jít makat. Páč ešče tetkon v pátek, když to píšu, nejsem schopná to nějak rozchodit. Ale! Venku už právě přestalo pršet. Řeknul mi to Mouses, který se vydral ven. Tak asi za ním půjdu a něco málo půjdu kutit. Zahrada volááá, hola, hola.