Velikonočky.

I počasím-který nebylo, jako v neděli, letní, s příšernejma teplotama, kdy z člověka lilo nejen při fyzický práci, ale i při běžným pohybu. Bylo totiž krásně jarně. Typicky Velikonočně. Příjemný chládek skvěle spolupracoval se sluníčkem, který se pro ten den rozhodlo být cudným a nehrát si na paliče.

A já jsem pro ten den prosíravě nedělala úplně Pražáka, ale jen polovičního Pražáka. Vstávala jsem před půl osmou, hodila se do gala a koukla v kópelce z okýnka na můj oblíbený jarní obrázek 

/musím, říct, že mám fakt tenhle pohled moc ráda a přijde mi, že hodně vystihuje to, co tady na tom všem miluju / a šla jsem dělat hospodyňku. Neboli chystat snídani. Velikonoční mazanec jsem prdla na stůl . 

, 

A zde se musím zastavit a pochválit se. Neb se mi velmi chuťově povedl. Slazený byl jen trochou medu a….. sušenýma švestkama a bohatě plněný taky mandlema. Oč víc jsem jich dala dovnitř, o to míň jsem jich dala navrch. Tedy nic. Což nebyl záměr, ale mozková nedostatečnost, páč jsem to zapomněla shora ozdobit do kříže, jak jsem původně zamýšlela. Ale nevadilo. Ani vizuálně, ani při konzumaci.

No a když už jsem byla v neděli v tom pečení, udělala jsem si i domácí focacciu:

No, a ve vosum to zakukalo 😀 . Jo, zakukalo. Máme totiž takovej ten zvonek na dálku. A protože ohaři se dycinky hrozně rozradostněj, když někdo zazvoní, neb odchodem z Prahé začli trpět lidskou nedostatečností 😀 , změnili jsme momentálně zvuk klasického zvonku na kukání kukačky 😀 😀 .  Donedávna to ešče nebylo voběhaný a zakukání s nima ani nehlo, tetkonc už ale pár dní jo. Což bylo momentálně jedno, páč ohaři tu nebyli. Byli s páníkem v lese.

Zato…………….. tu ale,…………byla banda hasičůch! No, jako………… hned na rozjezd tihle vostrý hošíčci?? 😀 😀  Vykoukla jsem z okna a hlasitě houkla /páč dům máme dál od branky/, že: „Hned du!“ a sbírala veškerou odvahu 😀 😀 😀 . A šla!

Byli hodní, nejhodnější. A já díky nim budu nejzdravější, páč mě fšicí milosrdně „zmydlili“. No a já pak uuuutykalááá domů. Pro panáky. Páč při našem stavebním nadšení není momentálně pořád ještě prostor na barvení vajíček. Jo, kdyby to bylo po Velikonočkách, kdy mám dovolenou 😀 , to bych i nabarvila pár vajíček 😀 😀 . Jenže není no. A myslím, že pánové i spíš uvítali toho pajduláka, kterýho jsme si společně dali. Já teda nalačno, páč na snídani ešče nedošlo. Neb nedošel furt ešče pánik s ohařima.

Zato…….. došli kluci. Banda těch, kteří před Velikonočkama chodí s klekáním a řehtačkama. A pak v sobotu přijdou a řeknou povídání o Jidášovi. To jsem jim v tu sobotu dala penízky, jak je tu zvykem a slíbila, že příště už to povídání odříkám s nima – furt ho ešče neumim. A vlastně ani nevím, kde ho hledat, protože zatím na to nebyl čas. Vím jen, že začíná – „Cos to Jidáši, cos to učinil“ a že dotyčného Jidáše honěj. Musím se to už fakt do příštích Velikonoček našprtat. Fajn je, že každý rok těch dětí, který chodí ve dnech Velikonočkám předcházejících, honit pana Jidáše, přibývá. Stejně tak jako koledujících, což se mi v závěru vymklo. Neb…

Po týhle partičce byl chvíli vofrk a pak následovalo milé intermezzo v podobě klučíka, kterého doprovázel tatínek. Já už jsem je tu jednou viděla, ale tehdy na nás nezvonili, nevím proč. Tentokrát to vyšlo. Vyběhla jsem nadšeně ven s miskou vajíček ozdobených drobnou dekorací. A právě ona drobná dekorace zaujala kloučka. Nedivím se. Pořád samý vejce. Ať už vařený, nebo čokoládový. A tady najednou motýlci, zajíčci, berušky………. . Byl uchvácen. Řekla jsem mu, ať si to vezme šécko, ať si udělá radost a vezme si, co mu libo. Rozzářil se jak žárovka a vybíral. A já zářila taky. Mám ráda dětskou, čistou radost. Je to totiž jak s čoklema. Děti a čokle nemarkýrujou. Radujou se doopravdy.  A tak jsme se tam radovali fšicí tři.

A pak už to dlouho vypadalo, že jsme skončili. Myslela jsem si, že třeba, jako loni, přijdou sousedi z domku u náměstí. S Bellou a Sebastianem. Ale letos nic. Tak jsem si pak šla dělat svou vlastní práci. Pak už se vrátili i ohaříci, tak jsem jim vystřihla, stejně jako nám, sváteční snídani. Pozdní.

A ve třičtvrtě na dvanáct zas kukačka. Překvááápko! Vykoukla jsem ven a copa to tam nevidím!! Bandu týnejdžrůch! 😀 😀 Tak kucí dorazili!! Vyloudilo mi to úsměv na rtu. Páč voni jsou fakt kouzelný.

Ohaři srdnatě řvali u plotu jak prokopnutý. Hlavně proto, že se chtěli družit.  😀 enemže to měli smolikof, todle je můj den! 😀 A hlavně, nechtěla jsem promarnit příležitost. Kynologickou. Tedy – usadit je na povel, i když jsou rozpumprdlikovaný a těšej se, že bude zábavička. 

Musím je velevychválit. Bylo to sice s důrazem, ale sedli a seděli. Otevřela jsem branku a vyšla ven. Pro další „nářez“ . Tady jsou fšicí tak hodní. I ti velcí, i ti malí i tihleti pubertální. Lehce navátí 😀 😀 a fakt roztomilí. Už jsem jim neměla nic moc co dát. Alkehůl vypili dospělí – moc toho panákování domá nemáme /poznámka -na příští rok se zazásobím 😀 / a v misce s vajíčkama zbyli už jen poslední opozdilci. Na, ja měli přijít dřív, taky jsem jim vyčinila. Pravili, že před tím byli tudle a támdle…. ale, že v naší vesnici jsme první. 

Vyčinila jsem jim podruhní, že je ostuda, že do rodný vesnice jsou naposled. Týpek s dredy pravil lehce zpomaleně, že voni teda vocaď nejsou, že jen von! „Von“ byl synátor od Olinky. S tím jsme si tedy následně  v rámci Velikonočního hodování potykali. Neb já tak nějak vykám i dětem, když jsou slušný. Páč mně samotný to přijde slušný, nedělám rozdíl mezi dítětem a dospělým. A s Honzou doteď nebyla ta správná příležitost to vykání otočit do tykání. Teď už jo. Týpek s dredama mi nabídnul Tofifee. Tak jsme si spolu dali místo panáka Tofifee. Vůbec to nevadilo. Byli fakt boží. I proto, že prostě tu tradici jedou dál. To mi v dnešní době přijde fascinující. Jako já vím, že ani ty děti v sobotu s říkáním o Jidášovi, ani ti puboši, to nedělají z nějaký křesťanský vášně 😀 😀 . Ale důležitý je, že to dělají, že je to baví, že se zvednou každej rok a celá banda a jdou vesnici od vesnice, klidně se zburácej, je sranda, bavěj se oni, baví se ostatní a hlavně…. žijou! Nejni to úžasný?

Pro mě jo! Takže ať žijou Velikonoce – Velký noce.