Jaro je tu!

A s ním ty dny, kdy můžete dýchat  a užívat si příjemnýho sluníčka, který ještě necení zuby, jako v létě. A na tohle já se dycinky těšim. Jak otevřu celý Domeček a on se bude moct po zimě pořádně nadechnout.

Ne, že bychom žili doma zabednění (mozek a jeho činnost necháme bez komentáře 😀 ) , protože já jsem profivětračka. O to víc tady v Domečku, kde jsem si vědoma toho, že dokonalý okna nepustí nic, když je neotevřu. Takže zima nezima, větrá se. Ráno pěkně odstěhuju choulostivý kytky z okna a otevřu okna v ložnici a proti nim v šatně, aby to šlo ráz naráz. Brtnik to stejný při odchodu s ohaříkama do tmy a mrazů učiní v kůchni a chodbě. Proženeme tak Domečkem čertvej luft. A to stejný odpoledne. Ale……………není to prostě to ono.

Jako když můžete nechat okna dokořán a sluníčko natahuje svoje paprsky na parapet. To je taková krása, taková jakoby i svoboda. Úplně cejtíte, jak se ten dům zhluboka nadechne, jak po tý zimě dostane injekci.

Ohaře vyhodíte na zahradu na sluníčko. Bez ohledu na jejich nemoc zvanou venkovka je tam necháte, ať s taky užívají sluníčka a jarního vzduchu. A vrhnete se do mávání hadrama.  A rovnou u toho nažhavíte sporák a pustíte se do vaření. Protože  plátky masa máte v marinádě už naložený, vývárek předvařený, jde to samo. Máváte hadrama,  mícháte v kaserólech a výborně to odsejpá. Takže zanedlouho máte fertig a můžete jít řádit ven.

Nejdřív s ohaříkama. Kterýžto maj momentálně rozšířený akční rádius o sousedovic sad. Neb přes něj jsme k nám museli dostat bagřík, jenž hloubí jámu na nádrž pro dešťovou vodu, rovnou sundavá zeminu z hořejška krechtu, aby se tam mohl udělat nový, pevnější strop, který  nám nežuchne na hlavu. A až s tím vším skončí, srovná trochu i pozemek. Prozatím jsou všade hory zeminy. Tý pěkný, co pak půjde do záhonů a tý hnusný, co se musí odvézt. Nebo takhle- ona není hnusná, jsou to prostě ty jílovité spodní vrstvy, kterých je pochopitelně v zemi taky zapotřebí, protože odvádí vlhkost dolů, do zásobáren. (Příjemný zjištění při výkopových pracích bylo, že i v hloubce dva a půl metru je vlhko. Je ovšem pravda, že my jsme takové zvláštní místo. Všude okolo už bylo bez deště sucho a vyprahlo a naše půda na zahradě pořád byla vlhká i na povrchu. Což mě těší. 

No nic, takže jsme si zařádili s ohaříkama a já se pak jala dovádět na záhoně. Který dosti a nečekaně zaplevelil svlačec. Úporný to plevel. Chtělo by se říct, že tu dřív nebyl, ale jak se trávník sekal, neměl šanci. Pak jsme z trávníku udělali záhon a ač jsem při jeho tvorbě na kořeny svlačce vůbec nenarazila, tak se nějako aktivoval a dal se do díla. A zkazil mi radost z krásnýho záhonku. Enemže, to neví, na koho narazil. Naprdla jsem se a šla do kolen. Doslova. Procházím záhon centimetr po centimetru a vyrývám ten šmejd. Já vím, vím, že to nestačí, budu takhle muset furt dokola, ale já mu to nedaruju. Bojuju a bojovat budu, seč síly stačí a stačit budou.

Prozatím jsem stihla o víkendu dojet tu první- bohužel menší 😀 polovinu záhonku. Ale zas je to motivace, jak pěkně jsem zabojovala. Během očisty jsem odstranila šécku tu mulčovací kůru, co tam je a odnosila ji do vznikajícího výběhu pro slepičky. A místo kůry jsem s velkou slávou začala nasýpat mou drahoceně vyrobenou štěpku! JAKÁ TO KRÁSA!

Teda aspoň pro mě, je mi jasný, že by profík viděl vše jinak, ale je mi to jedno. Já se raduju. Je tu jarooooooooo!