Jsme se šli projít.

Hnedle poté, co jsem splnila svou daňovou povinnost a odeslala vše potřebné poštou na finančák a posléze to doma trochu zpacifikovala. Vyráželi jsme v pět a to jsem si říkala, že se nic moc velkýho dít dneska nebude. Aniž by to tušili, ohaříci mi dávali za pravdu a váleli se na pažitu hned za silnicí, jak pacholci po zrušení roboty 😀 😀  :

Musela jsem to být já, kdo to rozpustil, abychom se aspoň krapítek prošli. A že ani daleko nepůjdem…… 🙂 . Jo, nešli jsme nijak daleko, ale vrátili jsme se skorem za dvě hodiny.

Udělala jsem pro ohaříky nečekaný krok . Zavedla jsem nás na pole. Jsou tam široké stopy po traktoru a vedou pěkně po obvodu pole. Tak jsem tam sešla z našich oblíbených luk. A ohařiska zajásali. Lítali jak podervaný 😀 . Jak kdyby je člověk ven ani nebral, jak je ta malinkatá změna rozradostnila.  No a já jsem si jen spokojeně šla, občas jsem je zavolala a nebo taky ne a oni přišli oba hezky sami…

A já se mohla takhle hezky kochat:

Říkala jsem si, že dojdeme na konec pole a rovnou půjdem zpátky po loukách….. Jenže zase… bylo tak hezky….. 

A tak, když jsme došli na úplný konec pole, na který navazuje cesta mezi remízky ke kozenkám, nedokázala jsem to, nedokázala. Neotočila jsem to domů, naopak. Řekla jsem si, že projdeme /aspoň si to procvičíme zase/ kolem kozenek uličkou hrůzy a půjdem na Prudkou klouku. Neříkala jsem nic, jen jsem se přes rameno podívala na ty dva zapíchnutiky – neb stáli v tom poli jak zapíchnutý 😀  a šla směr ty kozenky. K mojemu tichýmu nadšení se nějak dlouho nerozmýšleli a bez zavolání se rozběhli za mnou. Fajn bylo, že část oplocení pozemků už zmizela a tím pádem i ulička hrůzy. Ohaříci tak mohli volně prosvištět kolem nebezpečných kozenek a rozptýlit se po louce vlevo od výběhu. V tomto bodě se pak už ale nikdo ničím nerozptyloval a nezdržoval a oba prosvištěli na louku s královnou všech třešní. 

Tam jsem si je stopla, protože nechci, aby tam vbíhali bez mojí přítomnosti. Je tam terén takový, že chci vidět, kdo, nebo co tam je. Byli nějaký rozjuchaný, tak jsem se jim musela zdůraznit. A pak už bych si jich zase nemusela všímat.

Kdyby ovšem ten rezatej puprdlik nepumprdlikoval kolem, neskákal jak hopik a nedožadoval se svýho balonku, protože……… no protože prostě je tam ta dráha, kde to tak pěkně běhá – však ji znáte  – a on musí, prostě musí jít pouštět ten balonek dolů, vypočítávat trajektóryji , působení vesmíru na dráhu, rychlost a světelný působení na balonek 😀 😀 . Tak jsem mu ten balonek dala. A šla ho pozorovat, jak si tam pobíhá, bádá a vědátoruje. Nepotřeboval mě, musel hloubat. 

Tali taky hloubala. O kus dál za mýma zádama. Myší díry. Jak jinak.   Rumoušek si pak přemístil svou balonkovou laboratoř do prostoru louky a pouštěl si balonek tam:

Musela jsem se smát, jak byl roztomilej. A pozorovala pro změnu zase já jeho. Kolem bylo ticho, klid a zapadalo slunce.

Kýč jak prase. Já jsem vám to dokonce i natočila na vídejo, ale pak mi přišlo, že se vám nebude chtít koukat na video, kde se relativně nic neděje, tak sem dám radši jen fotku.

Rumíček se pak vrátil na kopeček a šel pouštět balonek tam. Jak jsem tak po něm hodila oko, něco se zablejsklo v trávě a já najednou koukám – obří střepy. A Rumíček mířil s kopečka zrovinka tam. Zařvala jsem jak tur, chudák nevěděl co a proč a naprosto se vyděsil. Odlehlo mi, když jsem ho oddirigovala do kšá a šla sbírat střepy. Hnusný velký a nebezpečný. Prozatím jsem je dala do kořenů stromů a obklopila je klacíky tak, aby snad nemohly ublížit do doby, než se sem vydám s něčím v čem to můžu odnést. Ble. Okamžitě se mi vybavilo, jak si mi Ešínek podříznul kdysi nožičku v polích v Prahé a udělalo se mi nedobře. Ešče, že tady to dobře dopadlo. Ruce bych zpřerážela každýmu, kdo nechá bordel a sklo v přírodě, protože co pak to zvíře divoký, když se takhle zmrzačí. Nic, umře, ne? Však zvířat je přece spousta. Grrrr. 

Nu, tak máme pro příště úkol, vzít s sebou igelitku a odnést to. Ešče chvíli jsme se kochali…….teda ne, já , já se kochala, jim byl nějakej západ slunce volnej 🙂 a pak se šlo pomalu domů. Já ještě pod starým dubem sebrala dvě větve, ať nejdu s prázdnou. No a spokojeně, jak pěkně jsme si to užili, jsme dorazili zpátky.