Asi zdechnu.

Páč jsem to dneska – tedy v sobotu – trochu roztočila. A sem chtěla odpočívat spíš. Jen se mi to nějak vymklo 🙂 .

Dopoledne jsem i byla celkem hodná. Pracovala jsem doma! V teple. Abych se zotavila. Tak jsem nejdřív k snídani udělala obří palačinky. V troubě. Vynález to dcery paní nakladatelky. Zkusila jsem to poprvé a vyšlo to suprově. Jeden plech, jedna palačinka. Ušlehala jsem  do náplně  šlehačku, smíchala s tvarohem, potřela tím obří palačinku, nakrájela na to banána, zarolovala a vijoláá! Snídaně byla na stole. Co se plichtit s palačinkama na pánvi, když to může člověk vychytat taklenc. Dvě vajca, dvě obří palačinky. Brtnik byl nadšen. Pak se zvednul a šel pracovat. Ohaři šli chrápat, protože je ráno vytáhnul na hodně dlouhou, abych s nima odpoledne nemusela ven. Hm.

No a já šla taky pracovat. Nejdřív jsem dala vařit políftku. Pěkně pořádnou, vývar se zeleninou a pomalu se táhnout, ať mě pěkně postaví na nohy. A když už, tak dneska uděláme po sto letech vařený i ohaříkům. …. když ráno měli „jen“  tu svou nestandardní snídani. Každej dostal celou půlku kuřete. Heh. A zatímco Tali byla bez sebe blahem a slastně křoupala a žvejkala to bohatstvíčko a užívala si to, tak Rumoušek stál bezradně nad tou masou masa a kostí  a tvrdil, že nemá žuby. Tož mu to Brtnik halt naporcoval, jak je zvyklej a pak už to šlo. Do hrnce jsem jim, stejně jako nám, frkla maso, malinký brambůrky, mrkvu a další kořenovku.

A když už se nám to šécko pěkně vařilo, pustila jsem se do toho nejdůležitějšího. Už dlouho jsem se na to chystala. Domácí klobásky!!! Ať si ta obluda robotická Gratusí mákne, když už stojí na tý lince. 

Vytáhla jsem vepřový střeva, dala si je namočit a nakrájela na kousky maso. Instalovala potřebný části robota (bez toho, že bych se vztekla, pozor, to je novinka 😀 ), no a šlo se na věc. Namlela jsem si maso, okořenila, promíchala a šla plnit. Byla jsem zvědavá, jak to půjde. No, na první pokus a skutečnost, že se mi nepodařilo sehnat tenčí střívka, to nebylo úplně marný. Jen to hrozně dlouho trvalo. Zde první část:

No a pak už stačilo jít postupně opékat. Ke konci jsem přidala předem předvařený malinkatý brambůrky, osolený bylinkovou solí. A mohla volat Brtnika k pozdnímu jídlu.  Aaaaa to bylo tak dobrý!! Jsem unešená. Je s tím teda crcáního, to jako jo – už jen to pak šécko uklidit – ale! Stojí to za to. A mám to dokonce potvrzení.

Od Babičky. Protože jsem ji pár klobásek tady donesla. Předávka proběhla na dálku – přes okno, protože ji nechci ohrozit. Ale měla jsem radost, že ona má radost a že jí to chutná. Rovnou jsem zašla za holkama slepičíma a dala jim tam zeleninu z kůchně. Skákaly radostí . Dvě z nich. Doplnila jsem jim rovnou vodičku a pak už mazala domů. 

Protože jsem před sebou měla jeden důležitej úkol. KOMPOST. Už jakou dobu se na to chystám. A je nevyšší čas s tím zatočit. Tak jsem vzala nářadí a šla na to.

Nejdřív jsem musela vyházet ze dvou oddělení kompostéru obří hromadu  už hotovýho komposta. Pak následovala další posilovačka, protože jsem musela přeházet kompost teprve vznikající z jednoho oddělení do druhého. No a pak na mě čekala dřina největší. Vykutat v těch dvou uprázdněných odděleních  zbytky kompostu, který porůstá stará třešeň.  Já ji chápu, dobře se tam nají 🙂 . Hromada živin na talíři. Ale……….. dost mi to komplikuje, protože jak prorůstá tvoří vyšší vrstvu kořenů a tím zmenšuje objem kompostérů. Tak halt jednou za čas jí musím trochu zatnout tipec a zase si ten prostor vybojovat zpátky.

Blbý je, že na všechu tu práci máte malej prostor, kompostéry jsou uzavřený. Nemůžete se pořádně rozmáchnout, nemůžete to nabírat třeba lopatou. Je to všivá práce a bolí vás následně celý tělo. Záda, jak zabíráte, ruce, jak kutáte, nabíráte, rejete a nohy, jak se zapíráte. Ale! Dokázala jsem to. Mám to hotovýýýý! Můžu vyrábět dalšího komposta. Až se po tý dřině ovšem zvetim. Momentálně jsem zbitá, jak boxer, když v ringu prohraje. Takže se jdu svalit a doufat, že jsem to nepřehnala a zítra ráno budu v pohodě.