Den před tím jsem hezky spořádaně ležela a spala.
Pak jsem musela do prasé a odpoledne bylo tak krásně!!!! Jarně. Sluníčko ještě bylo vlídný a milý. A mně se vždycky venku udělá líp…… Tak jsem uhádala Brtnika, že nepude von a pudu já. Šak nepudu daleko. Jen na louky tajkle přece.
A nelhala jsem, dodržela jsem to. A znovu byla vděčná za tu možnost jít jen kousek od Domečku a přitom ohaříky plnohodnotně vyvenčit. A udělat jim to venčení barevný.
A voni ho zasejc udělali barevný mně. Páč byli nejhodnější ohaříci ze všech ohaříků. Úplně fšící, do jednoho! 😀 . Bylo to tím pádem bájo . Hele lidi já fakt furt ešče úplně sosám to, jaká Tali teď je. Já to nesosám, já to žeru! 😀 😀 Cpu si to do hlavy plnejma hrstma.
To, že my si třeba s Rumíčkem čutáme balonek, dělám mu šméčka a ona zvedne opodál hlavu od myšoďurky a čučí na nás. A já ji zavolám a možu jí zavolat zdrobněle, heč! . Zavolám: „Talinkooo, poď k nám, poOď, čutnu ti balonek, ceš?“ Nemusim volat,:“Tályje, kuwa slyšíš mě?!“ a vona řekne: „Cy!“ a běží, při zastavování mě div nepřerazí a pak hopíkuje, abych už hodila. A já na ni dělám šméčka a zlobim ji a skáču doleva, doprava, dělám na ni výpady, vona se směje a já to pak mrsknu. Tali letí, brzdí, přebíhá, dělá kotrmelce a skáče po balonu. A vobě sme ščastný. A Rumíček je taky ščastnej.
Tak dem celý ščastný fšicí na druhou louku, kde mají rozchod, abych já jim mohla připravit obdélníkový čmucháníčko. Enemže…. Rumíček se nám nerozejde, jak mu bylo veleno a jde mi koukat pod ruce. Resp. vlastně pod nohy, ešivá to připravuju správně a eščivá by nemohl………
„Ne, nemohl, Rumoušku, nemohl, sedni si tady, prosím tě, ty můj moudrej broučku a počkej, až to celý našlapu, aby to bylo pořádně……..vidíš………….takle tadykle………..ešče kousek, ohnu to a jdu zpátky a…….“
„ŽJOOO TJOOO!! CO TO TAM DĚLÁTE????“ letěj okamžitě fleky, který mě zcela překvapivě monitorovaly /nebývalo zvykem, pamatujeme?/……….
Nestihla jsem to pořádně připravit a to hovado blbé, flekaté, hodné se přiřítí a bez zeptání vlítne na připravovanou stopu.
Podíváme se na sebe s Rumíčkem, on tiše a trpělivě sedí, s pohledem – „Vidíš, a já nemožu!“
„Můžeš, už můžeš Rumíčku, poď honem, poběž, nebo ti to to pometlo šécko vyčmuchá.“
Radostně tam vlítne taky a já jdu za nima a tiše a nenápadně jim za patama přisypávám do stopy jednotlivý pamlsky a raduju se z tý jejich soustředěný práce. Z toho, jak je to baví, jak si to užívají a, že kdyby bylo na nich, můžou tam chodit takhle dokola – resp. do obdélníku – klidně až do tmy. No enemže to nejde, vyrobila bych si z nich klustý bečky.
Takže po nějaký době se přesuneme ještě na třetí, ořechovou, louku a tam jsme. Jen jsme. My tři a …..dva balonky………. a nějakej pán nahoře, o kterým jsem nevěděla a kterýmu jsem svým hraním s ohařema asi způsobila dobrou zábavu, protože stojí na cestě pozoruje nás. Tak mu pak zamávám, on zamává taky a jde si po svejch.
My ešče chvíli zvostaneme a pak si taky jdeme po svejch. Už domů. Nebyli jsme tady dlouho, jen hoďku pouhou, ale mám toho najednou plný brejličky a tělo zatouží po spočinutí u pece. Na zpáteční cestě nemusím mluvit vůbec, oba se šmrdolí kolem mně, Tali se mi motá pod nohama a čučí mi do gezichtu a směje se a je to moc bezva. Ještě na loučce u sousedů seberem kus starýho želza a plechu, co tady vyhrabali klučinové, kteří si tu hráli s detektorem kovu a jdem to vyhodit ke hřbitůvku. Vítaný moment dát o sobě vědět ještě v těchto místech. Pro ohaře. Mně je to fučik, ešivá vo mě tady zatim nevědi 😀 . No a pak už fakt šup k tý peci, uvařit kafe a povolat Brtnika, který řezal jedny z posledních velkodlaždic do dvora.