Jo. Celej víkend u sousedů jsem strávila.

A proto nemám žádný ohaří vyprávění. Páč jsem byla u sousedů. Na zahradě. Protože tam střihají ty stromy. Co se stříhaly naposledy, kdy jsme se přistěhovali do Domečku. Takže – větví spousta, spousta a spousta.

A já sem hamižná. A v těch větvích vidím potenciál. Potenciál štěpky. Ne  Štěpky, jako Štěpánky, jak leckdo špatně pochopil, či ještě hůř  štětky, jak si ze mě dělá srandu má drahá polovina. Ale šécko jedno. Vidim štěpku a vidim jak si ji možu dát jednou do toho výběhu pro slípky a když jí bude hodně, tak třeba i na záhon a…… a………. 

Propadla jsem tudíž štěpkovýmu šílenství a přes to, že mi tenhle víkend nebylo ani trochu dobře, neb mě bolí v krku, rýmuju jak Fráňa Šrámek a začínám kašlat, tak postel si mě zajala jen na dopoledne a obě odpoledne patřily zahradě u babičky a jejím větvím, které jí tam s povolením kradu, šrotuju a odvážím. Měla jsem v plánu, že v rámci štěpkořádění zajdu za babičkou na kafe, ale bacil, co mě bacil, tomu učinil přítrž a tak jsem jen byla s ohařema na babičku štěkat do okna a  sdělit jí, že jí kradu větve. Což mi s radostí schválila 🙂 .

Takže jak v sobotu, tak v neděli po poledni jsem vytáhla z dílny svůj nový štěpkovač, zapřáhla se do vozíku, do štěpkovače, popadla pilu a celej ten cirkus vláčela k sousedům, kam mi Brtnik natáhnul  prodlužku. 

Já jsem tedy svou činnost zahájila už v týdnu, kdy jsem se do toho pustila odpoledne po práci tuším ve čtvrtek. To jsem měla společnost souseda- postaršího pána, který tam ty stromy prořezával. K mému zoufalství je to pán hovorný. Hodný, ale hovorný a já potřebuju sakra štěpkovat!! A nemožu být nezdvořilá………. bože to byly dýlemata. Ale nějak jsem z toho vycouvala, zapla stroj a jelo to. 

Ono totiž taky není prostor k otálení. Hromad po tom malém sadu spousta a já na ten boj sama. Takže nelením a tahám větve a proháním je štěpkovačem, plním bednu pod štěpkovačem, vysejpám bednu pod štěpkovačem do svýho Hechtíka – což je vozík od firmy Hecht a je to výborný pomocník. Stejně tak jako jejich aku pilka, s kterou bojuju s velkovětvema. Páč logicky ne šécko vleze do štěpkostroje.  Takže odpreparuju a velkovětve pak, až skončím, odvezu dom a doma nakrájím a bude-až proschne – dřevo na topení. A že ho bude. Sem shánčlivá. Neskáču přes plot pro pírko, ale pro kus dřeva určitě 😀

Helejte, od božího poledne do božího večera jsem jela jako ta fretka. I proto, že nevím, kdy mě choroba položí úplně. Zatím úspěšně odolávám, ale nevím, jak dlouho budu takhle statečná. A než mě to položí, chci toho mít co nejvíc. Už mám hromadu. Zde pouze ilustrační foto, hromada je nyní rozměrnější.

V neděli ráno jsem opouštěla domov s tím, že jsem pravila ohaříkům mezi vratama: „Netruchlete, za hoďku sfouknu ten zbytek a jsem doma. “ No……. jo. Plány bývaj dobrý. Ale ne vždycky vyjdou, že jo. Já si k tý práci uvařila do termosky i kávičku, abych si to celý zpříjemnila. Jedu, jedu, jeduuu a najednou koukám…….jede i pán, co prořezává ty stromy. „Tak mám hodinku čas, koukám, že jste s tím pohnula, tak jedu nastříhat další!“

„E?“

„Jak další jako, já myslela, že to tady dneska dočistím a Olinka najde zahradu prázdnou?“

„I kdepak, ešče tak pět stromů musim udělat!“ 

Hubu mi to sdělení protáhlo, protože prostě nechci odcházet od nedodělaný práce, a já měla v plánu to tady dodělat a vypadnout. Tak co mi to sakra tady řiká???……… 😀 😀 

No a neřikal, jen tohle, rozpovídal se víc než minule a tak jsem viděla jaký kapry ulovil dneska ráno, jaký štiky ulovil loni……………………….. prsty v botách se mi kroutily, jak jsem potřebovala něco dělat a nechtěla být nezdvořilá. 😀 Pak už jsem ale musela fakt dělat, jinak by mi byla zima. Sice svítilo sluníčko, ale u nás je ještě naštěstí frišno. Při práci se člověk zahřeje, ale jinak je vážně chladno. Tak jsem zapla stroj, von taky a pustili jsme se do toho. 

Zas se ze mě stala ta fretka a lítala jsem sadem s větvema sem a tam a štěpkovala jak divá. Bez jídla, bez pití a furt jsem jela. Pak pán už odjel a já furt jela. A pak přijela Olinka a vzala ven babičku tak jsme chvilku hodily řeč na dálku, protože k nim nechci lézt, aby něco nechytly. A pak už šla babička domů a Olinka taky a já furt ešče jela. Helejte , už tam mám jen jednu hromadu velkovětví. Jinak jsem šécko doposud nařezaný zlikvidovala a odtahala k nám . Mám obří hromadu štěpky, asi tak pro celou drůbežárnu a dvě zahradnictví 😀 😀 . Kecám. Ale ne úplně. Mám toho fakt hodně a jsem spokojená.

Aji ohaři jsou spokojení, protože dostali povolení od Olinky, že tam se mnou můžou být, takže prozkoumávali a prozkoumávali a já nemusela mít výčitky, že jsem je nevytáhla do lesů a strání. Tam jsme ostatně furt, tohle bylo zas něco jinčího.

No a já jdu teď odpadnout do peří, protože jsem z toho štěpkování celá uštěpkovaná. 

Dobrou, bez kobrou.