Nedělní pudlí návštěvička mi přinesla zamyšlení.

Flekatý zamyšlení. Nad tím, co se tak tomu stvoření honívá hlavou (krom průvanu 😀  😀 😀 )

Ale ne, teď vážně. Po těch letech si maximalisticky užívám toho, jaká teď Tali je, jak funguje, jak fungujeme spolu. Že mívám ty ohaře dva. Že mívám ohařici, kterou dlouhodobě těší spolupráce se mnou, že ji nemusím přemlouvat, zdůrazňovat se jí. Že máme spolu teď to (a já doufám, že už nafurt) , co dřív prostě jen na chvíli vykouklo a pak zase zalezlo. Moc to pro mě znamená a já jsem za to vděčná. I jí. Že mi to dopřává. Tolik poděkování mé flekaté souputnici.

A teď ta myšlenka 🙂

Od začátku víme, že Tali byla velký solitér. Který vždy dával najevo všem, že nikoho nepotřebuje a nechce. Nic jí neříkala ani přítomnost Rumíčka. To taky víme. Venku teda, mluvím o venkovních aktivitách, kde si vždy vystačila naprosto sama. Jo, jasně, potkali jsme psa, ona do toho radostně vlítla jak do hodin /proto v začátcích nemohla mít kontakt s malými pejsky, páč se chovala tak, že by mohli-byť v dobrým- velmi rychle přijít k úrazu./, udělala rozruch, čurbes, ródeo a pak šla od toho. Od všeho. Od všech.  Nepotřebovala být součástí nějaké grupy, byť i psích kamarádů. A to přes to, že je psomilná, má kontakt se psy ráda. Ale jen tak nějak takhle zvláštně. Nazdáááár-ahoooj- čus, mějte se, já du. Takhle to měla.

Pamatuju si hodně moc scénu, kdy jsme přijeli s Brtnikem a ohaříkama k Dennyky kamarádovi pro lipové dřevo na vyřezávání. A ten kamarád byl v majetku paní Fouskové a její rozkošný cérenky. Jak je u ohařovitých běžný, tak obě byly společenský a to malý drátěný prdítko bylo naprosto úžasný.  A já mám před očima doteď smutný obrázek, kdy my všichni jsme pospolu, jen Tali se prostě odloučila od všech a sama si tam bokem na louce jela svoje myšování, čmuchání. Fajn bylo, že jsme ji tedy nemuseli nějak dozorovat, že neměla tendence se vzdalovat, jak často v té době činila, ale prostě nechtěla s ostatními být. To bylo evidentní. Nejen lidi, ale i ti psi, jí byli ukradení. Nebála se, ale nestála o ně.  Přivítala se a pak čau. Nezajímáte, nikdo a nic. Smutný to pro mě bylo. 

O to veselejší pro mě bylo teď vidět ji v tuhle neděli. Nebylo to poprvé, co jsme šli takhle s Thielli a pudlištěma. Ale v něčem to bylo – nevím proč – jiný. Já nevím, jestli vám to dokážu dobře popsat, ale ten pohled na Tali, která byla tak hrozně jiná, tak ……. ty jo, já nemám to správný slovo??  Uvolněná ne, protože ona se psy a lidmi nemá problém, není v tenzi, ščastná to taky asi není to výstižný slovo, protože to ona je. Nevim – snad jako kompletní, nebo co?? Já to fakt nevim. Ale pořád, pořád ji vidím, že JE součástí nás všech. 

Vrací se ke mně, spokojená a DYCHTIVÁ toho kontaktu se mnou. Jo, dychtivá kontaktu se mnou, to je hodně popisující. Ona sama si chodila pro ten kontakt, oči zářící jak talíře (šak taky je Talířová, že jo :D, docentka Talířová, jak jsme jí řikali, když k nám přišla.) . Docela často mám před očima obrázek, jak jdou s Rumíčkem po cestě bok po boku, jak spolu zkoumají. Jak pak přiběhne za mnou a já ji můžu říct, ešivá mi dá pušinku a vona mi ji dá. Bože psí, to byla taková krása. Mám výhodu v tom, že si tu krásu uvědomuju nejen sama za sebe, ale jsem ščastná dvakrát – podruhý kvůli ní. Protože jí tohle moc přeju a jsem ščastlivá, že to prožívá. Dělá mi to hrozně dobře na duši.

Tu neděli bylo krásně, ale pro mě, bylo ešče krásnějš, než jen, že svítilo sluníčko. Pro mě vybuchla totiž supernova, tak moc důležitý pro mě bylo vidět ji takhle jinou, bez potřeby se furt separovat, jak nějakej separátnik. I když vám to nedokážu pořádně popsat a nevím co to proběhlo. Ale věřte mi, že to bylo krásný.  A já nepotřebuju peníze a paláce, mně stačí ščastnej čokl. Pak sem ščastná taky. 

Děkuji tímto někomu kamsi, že nám tohle oběma dopřál. A děkuji tímto i Thielli, že přijely a že nám tím pádem tohle oběma dopřály. Krásný to bylo.