….koně. Nebo spíš teda jako poně.

Páč vona je to vopravdu takovej ponik. Malej, velkej, trakatej… neboli strakatej. Milej, roztomilej a boží. A pohodovej. 

Jo, PUDLOSMEČKA navštívila OHAŘOSMEČKU. A bylo to skvělý. Já jsem  se moc těšila, až uvidím Cheval – vílu Vendelínku 😀 – na vlastní oči. Jaká bude, jak bude působit a jak bude působit celá ta pudlí dvojka dohromady?

Helejte  – jedním slovem báječně. Fakt. Pro mě osobně bylo nejdůležitější vidět to, že příchod Cheval opravdu rozbil ten Eliette smutek a tedy se stalo to, proč Thielli koukala tak brzo po druhém pesanovi (no ono to slovo brzo je právě v těchto situacích dost relativní, ale vztahuju to k pocitům, který měla Thielli samotná). Není tam žádný pnutí, holky pudlí spolu skvěle vychází a to je úžasný.  Není tam žádný škobrtání ve vztahu, nic. Mám úsměv na rtu, když si to vybavím.  A  jsem za to ráda i kvůli Thielli samotný, protože jí přišla sice práce se psem, ale je to práce normální, nejni to žádný drámo, který člověk v takových momentech rozhodně nepotřebuje.  A! Jsem za to ráda i kvůli Cheval samotný. Protože pro tu pudlí holčičku to byla velká změna. Velká. Ona nešla, jako útulkový pes z horšího do lepšího. Měla svou vlastní smečku a jen neměla úplně svého člověka. Pesů tam bylo povícero a ona samotná je přesně ten pes, který pozornost člověka potřebuje. A u Thielli……………… ji má víc než dost. Enemže…. to v době přesunu pochopitelně nemůže tušit. Doma jí bylo dobře, měla tam svou bandu a určitě péčí nestrádala. A  pak přijede paní, naloží ji do auta a veze ji pryč. Od její smečky, její jistoty. A ona ten přechod zvládla s grácii, jak se na francouzskou madmazél sluší. A když jsem ji teď po těch pár týdnech  viděla, tak prostě – stejně jako moje obě Bubinky – jak kdyby tam byla odjakživa. Není solitér, patří do své nové smečky.

Takže!

Takže jsme si mohli užít bohatě a bohatě pudloohaří procházky.  

Než jsme se měly sejít – hm….vlastně měli, šak Rumíček je velkej pán a byl tam taky! A byl důležitej, jako dycinky. Tak než jsme se měli sejít, vypadla jsem s předstihem na louky za ohradama. Aby měli čoklidi dostatek prostoru na seznamování. Kdyby něco. Ale vono nic. Jen, když jsem došla k ohradám, viděla jsem venku konika s majitelkou a její psy. Vzala jsem to tedy s ohařema bokem, protože nikdo nechce splašilýho konika, kdyby třeba došlo k nějakým psím tentononc.  Sice jsme se už jednou potkali, ale taky je to kombinace pes a fena a k tomu ten kůň a tak jsem se jako preventista odklonila z cesty a vedla jsem nás loukou nahoru. Majitelka si pro psy došla a dala je na vodítko. A já jsem radši volala Thielli, aby byla na tohle připravená. 

To už jsem viděla pudlosmečku a dala jim inštrukce. Takže první protnutí proběhlo až na konci louky. A bylo to moc fajn protnutí. Eliette už nás zná a ví a tak neřešila nic. A koník poník? Tak ta taky moc ne. Proběhlo poseznamování se a mohlo se jít. 

No jít, já se musela trochu hlídat, protože nebohá Thielli se belhala se svým kolenem, který ji začalo zlobit. A protože já jsem zrychlená, tak mi to hlídání, kdy ten můj rychlý pohyb vpřed podporovala i psí smečka, tak mi to prostě moc nešlo, no. Tímto se Ti Thielli dodatečně omlouvám. Snížit svou rychlost umím jen když jdu čistě s lidma. Naučila jsem se to s mámou, když už byla stará – to nejseš. A nemohoucí, to taky úplně nejseš. A já chodila vždy půl kroku za ní. Abych ji neuštvala. Enemže…..tady ty čokle šécky a …… no to mi to prostě vůbec nešlo. Doufám, že teď, když to píšu, tak neumíráš v bolestech a VZALA SIS TĚCH PĚT KULIČEK!!! 😀

Na kuličky času dosti, to jsem značně předběhla, jak  je mým zvykem. Prozatím jsme na louce a v pohodě se hlemejždíme:

 

a míříme nahoru k lesu a úvozový cestě v něm. Tam se nám madáme Ponik krapítek rozdováděla a hodlala předvést pubertální hluchotu. Vzhledem k tomu, že panička momentálně nemůže zrychlit z nuly na sto, rozběhla jsem se já a zařvala na Turka. Ne, pardon, jako tur. Jak hladová jordánská kráva. A ta druhá kráva, strakatá, se zastavila a začala se vracet. Jak probíhala kolem houkla jsem na ní ještě krutopřísně, ať kouká mazat kam má a tak  poslušně mazala. Došlo k zatčení a pochodu trestanců 😀 .

A pak už ……… pak už byla pohodička. Kdykoliv se to „malé“ telátko rychlostně zapomnělo, nebo to vypadalo, že by jako šlo zkoumat, stačilo houknout a…… a bylo to. A moc hezky se na to koukalo. Smečka fungovala jak dobře namazanej stroj a my tak mohly enem jít, užívat si lesa a  mít všechno pod kontrolou. Když náhodou oko mé nezaujaté zaregistrovalo nějakou, z mýho pohledu, podstatnost, kterou bylo dobře zdůraznit, nebo připomenout, dělala sem kynológicky chytrou. Ale to jen čistě proto, že člověk nezaujatý to vidí, když se něco promešká, špatně načasuje. Člověk, který v tom je, má plný ruce práce se sebou, psem, druhým psem a leccos může nevidět. 

Cheval je opravdu skvělá. Krásná psí duše. Stejně jako křehká Elitte. Něžná psí duše. Ona je jak vánek. I když běhá, když řádí, prostě je to obláček. A ne mastodont, jako naše madam Flekatá, která běží, a ví o tom až v Madridu, protože tam popadala půlka města. Mimochodem, když zmiňuju ty fleky. Bylo ftipný, jak to obě flekatý dámy mají v pár bodech trošku podobný. Naštěstí Cheval má jen základní verzi, ne ten upgrade, jako měla Talinka. To měla je podstatný. Protože ona, byla tentokrát úžasná. Možná by to bylo na samostatný článek? 

Došli jsme na pohodu k vlčí stráni a tam jsme to v lese otočili už zpátky a na cestě dali do hry balonky. Ou jé! Žužlopichlo balonky! Sen všech. Byly ovšem jen dva. Našla jsem ve svý olbřímí ledvice sice další dva jiný, ale……… na všech bylo vidět, že jako tendle balonkovej póvl nikoho nebere. Ale mě bralo to, vidět je všechny, jak si tam spokojeně hrajou a pobíhají. Tali si pak pobíhala podél cesty, a já ji pro ten moment nechala. Protože předtím jsem ji hodně stahovala zpátky, aby se od ní ty druhé, větší fleky, neinspirovaly a držely se hlavně na cestě. Což se dobře dařilo.

Když jsme pak sešli zpátky do bukovýho chrámu, popadlo tam pudliště hraní na honěnou a pak se toho chytli i ohaříci a …… no hele asi víte, jak se na to koukalo, že jo?

P.S. Rumíček nemože za to, že je starej prasák 😀 Když máte kolem sebe tolik ženskejch, to jednoho vodpálí až moc. 😀

V bukovým chrámu už na Thielli bylo vidět, že toho má plný brejle. A my museli ještě sešupajdit dolů na louky a pak přes ně domů k nám. Na loukách se ještě udělala malá, balonkovací přestávka:

a pak už hajdy dom, do tepla, ke kafi a na Mikinu 😀 Kdo je Mikina? Asi většina z nás si bude pamatovat piškotový dezert názvem Miki – dva piškotovýjakodortiky v alobalovým košíčku, plněný marmeládou, balený v celofánu. A přesně to jsem dneska  ráno vyrobila, aby bylo ke kafi. Jen ve formě rolády. Huž jsem se na to kafe a Mikinu těšila.

A byla zvědavá, jak třeba Cheval zmákne to, že jí tlapky bude utírat cizí člověk. Páč Thielli rozhodně neměla šanci s tím kolenem. A Brtnik je šikovnej pán, s  ničím se nemaže a tak obě pudlí holky prošly očistou. V pohodě. Jak kdyby denně. Thielli hodila holkám na zem deky, aby měly kde hlavy složit a ohaříkům předala dárečky. Krásnýho plyšáka pro Rumíčka a dvě hlodací dřívka, drahý jak sviň, kterými pudlí dámy pohrdly. Ne tak ohaříci. První se toho ujala Taliprtka a Rumíček ji následoval.

Před tím ovšem fšicí vypili hekto- ne dva, dva hektolitry vody a někteří – tedy Rumíček a konik ponik Cheval ji rozcamrali, aby se mělo co odpařovat a my netrpěli suchým vzduchem v místnosti. 

Pak konečně přišlo to kafe, který nám Brtnik galantně uvařil a mohli jsme se fšicí usadit. A já měla před očima moc hezkej obrázek. Spící Eliette. Řeknete si, že na tom nic není. Ale je! Ale je. Protože, když u nás byla minule, bylo na ní vidět, jak moc by radši domů. A teď si lehla, usnula a byla klidná. A to je myslím, nenápadný výsledek toho, že má doma to flekatý potrhdílo. Že už zase není sama. A já jsem jí svěřila – to ještě v lese – že má velkej úkol, že je důležitá pudlí pani, že musí z toho pometla flekatýho vychovat řádnýho psa. A já myslím, že to dokáže. 

Moc děkuju Thielli, že jste holky přijely (heh, jak se mi to pěkně rýmuje) a já mohla vidět a dívat se na to, jak jste skvělá parta. Bylo to úžasný odpoledne, který frnklo jako nic. Těším se, že si to zase někdy zopákneme. A jo, co ty kuličky? No, vnutila jsem nebohý Thielli homeopatický kuličky Arniky, aby si je zkusila brát, třebas jí s tou bolestí kolene pomůžou.  Taktně je při odchodu zapomněla na stole. Ale já jsem jí je stejně vnutila. Moc bych si přála, aby se koleno umoudřilo. Což, jak jsem se právě dočetla v emilu, asi úplně nevyšlo. A to mě mrzí, protože to kolenobolení hází stín na jinak dokonalý odpoledne. 

P.s. – proč na těch honičkových fotkách nevidíte Eliettku? No protože je to ta něžná duše. A když to ti tři už přeháněli, stáhla se radši stranou. Páč nikdo nechce být převálcován stádem tří neitenligentů. Mimochodem v tenhle moment jsem měla velkej strach z toho, že to Tali neubrzdí a v nestřeženým okamžiku sejme Thielli a její koleno a budem v průšvihu. Naštěstí se tak nestalo.

Edit: a zde ještě jedna fotka –  moje neumětelská – kde je jasně vidět, jak ohařiska odpadli 😀

a jsem zvědavá, jestli fakt Eliettka pak doma ešče lítala s plyšákem.