On teda ještě asi nějaký sníh přijde – třeba o nadcházejícím víkendu možná. Říká Ventusky, uvidíme, ale teď momentálně moc u nás není.

Ale tu před-předcházející neděli, to bylo krásně zimně a já si to vyrazila s ohaříkama užít. A nestihla o tom napsat, neb mě pohltila práce. Tak se to teď pokusím napravit, protože ono bylo tuze krásně. Krásně zimě, zima tak akorát, vzduch křišťálově čistý a trošku ledový. Jen my, louky a pak les. A zase to celý vedli ohařiska. 

Nebo celý ne, úplně, někdy jsem jim do toho vstoupila, ale měli hlavní slovo. A proto jsme taky na Ořechový louce dle jejich požadavků uhnuli do toho lesa. Protože oba zcela jasně dávali najevo, že KE KOZÁM NEJDEME. Oba tam totiž dostali šupu od ohradníku. 

První nebožačka Taliprtka. Která si šla pokecat s fenou ovčouna paní farmářky, a jenž byla na druhé straně plotu. A pánik měl Tali z mně nepochopitelných důvodů na vodítku a když tam Tali strčila hlavu, že se obě pozdraví, koupila šupu, fena se rozštěkala, Tali byla na vodítku a já málem vdova, protože jsem nestihla nic. Jen jsem viděla tu nesmyslnost, kterou pánik udělal. A dostal za to hroznou sodovku. Protože jen člověk mdlého rozumu nechá jít psa na kontakt přes elektrický plot, že jo. Navíc na vodítku, kdy pes po tý šupě nemůže utéct do prostoru louky.  No nic, jsou věci, kdy nenaděláte nic a jedním z nich je i kynologické myšlení mé drahé půle. Tak jsem zas řvala jak prokopnutá. Ale k čemu, že jo. Tali si hned udělala vzorec a vyvést ho z ní se mi zatím nepodařilo. No a Rumíček, když jsme šli tehdy zpátky, se tam taky nařítil  a přes to, že ví a má zkušenost, tak asi taky vypnul mozek jako páník a nakoupil tedy též.  Takže teď tam prostě nejdou, protože TY KOZY A TI PSI TAM SOU NEBEZPEČNÝ.

Vyhověla jsem jim a šlo se loukou nahoru v les a bylo dál na nich, kam mě povedou. Úvozem nahoru a směr Vlčí stráň. (je hezký, jak se doma tenhle název ujal). Byla jsem spokojená, že to vzali tímhle směrem, protože to tam mám ráda. Jen jsme nejdřív nešli po pěšině, ale zapadli jsme do lesa a udělali v něm oblouk. A já v jednon místě najednou koukám, co se to tam v křoví míhá. Že by hejno mlynaříků? Těch roztomilých bílých kouliček?  Mám tyhle ptáčky ráda, jsou děsně roztomilý. Zaměřila jsem zrak a…tak ne, to byly bílý zadnice srnek, který tam poskakovaly 😀 .

Prozkoumali, prošmejdili jsme to tam, kam nás ohaří nohy a nos zavedly.

Je výborný, jak se ten flekatej pes dokáže mimikrovat.

Na tomhle povrchu, při tomhle světle, pokud tam zrovna nesvítí sluníčko, jak na těch následujících fotkách, je to někdy legrajda, jak ona zmizí. Rumíček mimikry nepotřebuje, tomu stačí postavit se mi za záda, stejně jako to dělávala Bubinka a už nemám psa  a už ho hledám a on se točí za mými zády spolu se mnou…….  

Velkým obloukem jsme se dostali zpátky na cestu.  Mám to tady fakt ráda, to ticho, klid….

a nikde nikdo. 

A pak najednou chlap před náma. V zeleným maskáčovým. Asi myšlivec, řekla jsem si a tiše pískla na ohařiska, aby se přidružili ke mně. A pro sichr si čapla Tali za obojek, kdyby chtěla být moc družná.  A pak periferní vidění, zaregistrovalo v rokli pode mnou pohyb něčeho velkýho, černýho. Asi čokl nějakej, chlap ho tu nechá poletovat jak draka…………

Prt čokl, prt draka. Veliký černý prase to bylo!

Mávla jsem na týpka přede mnou, aby se zastavil a kouknul dolů.  A houkla jsem na prase, který se tak jako tvářilo, že by to strží vyběhlo nahoru. Sem nechtěla. Nenenene, nechci potkat prase na terase ani v lese 😀 . Prase bylo uvědomělé a otočilo to. Naštěstí. Neb za ním vyběhl zbytek stáda. A nikdo asi nechceme, aby se k nám nařítilo celý stádo prasat. Min. já teda ne. Když odběhli, ulevilo se mi, jen jsem pak při rozhovoru s mužem v maskáčích musela dozorovat Tali, která z toho byla celá hyn. Překvapivě. Páč prasat se bojí, jak čert kříže. Ale teď, že nás asi bylo jako hodně, tak snad by šla páchat hon, nebo co 😀 . My se s pánem trošku zakecali, je to biolog, takže na téma prasata a lidi toho měl hodně. 

Pak už jsme museli jít, nechtěla jsem, aby ohaři museli stepovat dlouho na místě. A rozešli jsme se v ten správný čas, jinak bych bývala byla propásla další zvířecí zážitek. Páč….komu kdy přeletěl těsně nad hlavou datel? Jak často vůbec datla vidíte? Slyšet jo, to člověk ho slyší často, nebo teda já tady u nás, ale leckdy ho na tom stromě ne a ne najít. I když to mydlí někde v blízkosti. A teď jsem ho měla jak na dlani, i jsem viděla, kde si sedl a prohlížel si kůru. Ty jo, to bylo!! To se vám běžně každej den nepřihodí. Loni jsem ho měla nad hlavou taky – dole na pastvinách, kde světu zvěstoval, že je to tady jeho. Ale to bylo docela vysoko, teď mi prolétl opravdu nad hlavou. Krásnej kus ve fraku s červenou čepičkou.

To se mi to pak štrádovalo domů! Až mi pomalu ohaříci nestačili 😀 😀 . Kecám, já vim. Oni mají náhon 4×4, nikdy jim nemůžu stačit. Ale mastili jsme to dom pěkně svižně a domů dorazili se setměním. Pěkně vyluftovaný a unavený. Tak , jak to po pořádný procházce má být.