Jak jsme si o svátcích zašli na oběd

Už je to tak v Domečku naše vánoční tradice.

Že se sebereme v pozdním dopoledni a vypadneme do lesůch s tím, že oběd si obstaráme ve vesnici nahoře. Tou dobou už u nás panovalo ledový království.

 

Takže……..no takže to byla úplně nádherná procházka. Ohaříci spokojeni, neb s námi šly opět vánoční žužlopichlobalonky, mohli tudíž lítat, jako ti blásni:

Od kapličky jsme sešli dolů k pastvinám a já se kochala tím ledovým královstvím kolem sebe:

Rumíček si ščastliv hrál:

 

A Tali………se divila 😀 

Ne, nebojte, neopusil ji – foto roku 2024 – Muž a jeho pes:

dva psi:

Stoupali jsme…

do lesa,

Kde bylo nutno na žádost některých i trochu prostocviků činiti:

Vystoupali jsme až nahoru a bylo tam božsky:

pak se něco stalo s foťákem, který naznal, že modrá je dobrá 😀 😀

A umoudřil se – teda odmodřil se 😀 až v hospodě. Cestou do hospody jsem na kraji vesnice zaregistrovala volný pohyb nějakého psa, tak jsem si ohaře svolala, dali jsme si je k noze a pokračovali dál. U domku bez zahrady pracoval člověk a kolem něj pobíhal volně ložený pes. No, to jsou situace, který nemám úplně ráda. Naštěstí se mu psa podařilo odchytit, ale měl dost práce ho udržet. A naštěstí to byl jen rozverný pohyb psího puberťáka, který ale totálně nerespektoval nic a zmítal se tam jak klubko hadů, aby se mu vytrhnul. Myslím, že přiřítit se takhle k nám, Rumíčkovi se to oprávněně líbit nebude. Takže jsem rozhodla, že zpátky halt musíme jinudy. Nehodlám si kazit svátky nějakým konfliktem.

Prošli jsme k hospodě uličkou řevu – jsou tam po zahradách rozložení různí vrčáci uřvaní, co lomcujou vratama a branou a jest mi to tam velmi nemilé. V tý jedný zahradě se to i namnožilo, takže je tam partička a to lomcování je takový dost razantnější. Takže to i podpořilo rozhodnutí, že až se najíme, půjdem zpátky raději zadem. Je to sice výrazně delší, ale bezpečnější. Oběd se jako vždycky tady vydařil. Páč měli totiž jejich vynikající gulášek. Brtnik si ho dal klasicky s knédlem, já si dala bramboráčky, o který jsem se v závěru podělila s ohaříkama. Aby nebyli škodní, když měli každej jen rohlika, neb tatranky neměli.

Na polích za vesnicí krapítek fučelo, takže nás to zrychlilo. Ono taky nás čekala ještě docela štreka a v těchhle dnech přichází tma ještě brzo. Krátce nato, co jsme zapluli do lesa, nás nejdřív zarazily hlasy z toho lesa a pak volání na psa. Podle jména Bady se dalo usuzovat, že to bude pes a spíš tak větší velikosti. A podle toho, jak se pes přes volání neobjevoval, tak se dalo odhadovat, že s poslušností to nebude mít nejlepší. Takže – pokud je to pes, větší, ne moc poslušný a nemá třeba rád ostatní psy a pohybuje se tady někde kolem nás………. to člověk někde uprostřed lesa nechce. Tak jsme se stáhli a  bedlivě monitorovali situaci. Nedělo se nic a pak se objevil volaný. Velký něcojakogoldenretriever. Nu, tak to by nemusel být třeba průser, ale jistota je jistota. Pes má majitele na háku, tak se budem držet opodál. 

Když odešli, vrátili jsme se na svou trasu a švihali to směr domov. Studánku jsem si ale vyfotit ještě musela:

Pomalu už začala padat mlha, jako každý den  v tomhle ledovým království, kdy přes den bylo hezky a s večerem padla mlha a vytvořila tak spolu s mrazem další vrstvu námrazy pro ráno:

 

Domů jsme to stihli tak akorát a za chvíli padlo šero, pak tma, v Domečku se rozsvítilo milijoun svíček, ohařiska popadali na pelíšek a usnuli dřív, než jim člověk sundal obojky 🙂   

A my? Klasika – pohádky, gauč a válendo grando.

Pozdravujou vás ohaříci výletníci

 

 

1 komentář u „Jak jsme si o svátcích zašli na oběd

  1. Zdravíme ohaříky výletníky a jejich věrné služebnictvo, které jim přání odečítá z očí 🙂 Krásný nový rok 2025 celý celičký přejí Lukaštíci Beránci a jejich kočičky 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.