Jo. Letošní rok byl o zapomnětlivým Jéžiškovi. A bylo to celkem teda ftipný. Asi už holt má chudák taky léta, a nebo toho má tolik, že prostě občas …….chybička se vloudí?

Ale hned třikrát? 😀 

Ony ale vlastně tyhle Vánočky byly nejen, od začátku, takový trochu nestandardní. Tím, že krátce před Adventem Brtnik projel tou nemocnicí, ale taky tím, že spousta věcí záhadně mizela a zase se objevovala. Od různých drobností až po důležitostě, jako jsou světýlka do oken. Přes to, že jsem si přesně pamatovala  ( 😀 😀 😀 😀 ) , kde mají být uložený, tak…… no tak tam prostě nebyly!! Prohledala jsem kde co. Nebo teda jsem si myslela, že jsem prohledala kde co. A pak jsem to vzdala. Však co, jsou důležitější věci. Aspoň nepolezeme po oknech – já se svejma zádama a Brtnik se svým slepákem, kterej už nemá.

Domeček byl nazdobenej uvnitř i vně 

přičemž jsem občas měla i asistenta přes dekorace:

 

a já se den před Štědrákem věnovala obligátním činnostem, kterým se žena věnuje. Salát, polívka a jiný záležitostě. A taky venčení, pochopitelně. To si přece nenechám ujít. Venčeního nejni nikdá dost, v tom s ohaříkama souhlasím. 

Vyrazili jsme do lesa a užili si pořádný procházení. Pěkně všichni čtyři, protože Brtnik musí v rámci rehabilitace hodně chodit a hýbat se, aby střeva nesrostla. Když jsme se vraceli domů, vyžádala jsem si malou odbočku po loukách a zašla se podívat na kozenky, který se tam pasou. Slíbila jsem jejich majitelce, že kdykoliv tu budu, zkontroluju je, zda jsou v pořádku a taky, zda se žádnej kus necourá tam, kde nemá. Neb má ve stádě jednoho kozlíka filutu, který rád vyráží po okolí. 

Helejte, to je hrozně ftipná banda kozenek. Jdou hrozně moc kontaktní a taky PŘÍŠERNĚ ukecaný. Teda některý. Nejvíc jedna taková pomenší, strakatá. Ta tu hubu nezavře. Šla celou dobu se mnou a něco mi vykládala. A ešče u toho cenila chrup. Ftipná byla. Stejně tak, jako byl ftipnej pohled na tři kozenky v oblečku. To jsem prosím ešče neviděla. Bylo mi jasný, že důvod nějakej to má a byla jsem zvědavá, jakej. Až se příště s paní farmářkou potkáme, musím se jí zeptat. Ona je člověk, kterému evidentně na zvířatech záleží, to je vidět. I na jejích koních. Mají nádherně rozlehlé pastviny, který tím pádem nikdy nevydupou. A tudíž nestojí v blátě a bahně, jako ti nebožáci tady u nás za hřbitovem.  Aji kozenky mají pastvinu členitou a velkou a tudíž se nemůže stát, že se budou pohybovat v bahně. Mají tam stromy, keříky, kam si můžou zalézt. Krása. Ráda se dívám na chov zvířat v podmínkách jaký mají být. Ať jsou to psi, kočky, slípky, nebo krávy, koně, kozy, ovce. Prostě cokoliv. Jakékoliv zvíře, který člověk chová – a to i ta na obživu – by měla žít v důstojných podmínkách. A to tady je víc, než dostatečně splněno. Tak jsem si s holkama pokecala, zjistila, že tentokrát nic hlásit nemusím (jako nedávno, kdy se probouraly právě do koňský ohrady ) a mohli jsme jít spokojeně dom.

Čekalo tam na nás ještě trochu práce. A hlavně zdobení stromečku. Kterej Brtnik vždycky postaví, dá špičku, svíčky a já pak zdobím. A právě světýlka- svíčky se ukázaly býti problémem. Už zase světýlka! To je nějaký prokletí letošních Vánoc ty světýlka, nebo co. Tamty nebyly k nalezení a tydle zase – nesvítily. Jako měly na to nárok, koneckonců máme je už od roku asi 1991! Teda měli jsme. Už loni to zlobilo, Brtnik dokoupil nový svíčky, ale vždycky to po chvilce zase prdlo. Takže to nic, to nepůjde, není to bezpečný. Tak co budeme dělat?

Šla jsem se znovu potopit do sklepa a objevila krabici, kde mám vždycky cedulky a mašličky na dárky. Hele, tu  musím vzít, potřebujeme ještě nějaký mašle a cedulky. Otevřela jsem ji a – vijolá! Místo mašlí a cedulek tam na mě koukaly světýlka. Ahá? Však přece jsem si byla jistá….. evidentně zbytečně. No ale to momentálně bylo vedlejší, protože máme světýlka. Sice barevnější takový a já měla vždycky stromeček jen s bílýma svíčkama, ale to taky nejni podstatný momentálně. Hlavně, že bude stromek svítit.

Když skončila moje oblíbená pohádka Anděl páně, pustila jsem se do zdobení. Stromku i dárků, protože to jsem ještě nestihla. Zabalit jo, ale ozdobit a označit ne. Mám to tak furt, vždycky si říkám, že to stihnu dřív, ale málokdy mi to vyjde. Hm. Jako každoročně jsem tím pádem šla spát dost po půlnoci.  

Štědrý den mohl začít. Respektive vlastně začal, než jsem si šla lehnout, že jo.

Mám moc ráda tenhle den, to se o mně všeobecně ví, že jsem vánoční blásen. A po přestěhování do Domečku pro mě získal ještě nový rozměr. Jednak tím, že se v čase předvánočním dole na náměstí scházíme na rozsvěcení stromku, které tím, že je tam člověk s lidmi, které zná, má úplně jinou atmosféru. Ale taky tím, že se o Štědrém dni sejdeme vždycky na chvíli v našem krásným kostele, abychom si tam společně zazpívali koledy.

To je pro člověka, který žil ve velkým městě, moc příjemná novinka. Kterou si děsně užívám. Po druhý hodině jsme se vydali dolů do vesnice. Sešlo se nás tam letos podstatně víc, než v předcházejících letech. Jako každoročně jsme se tady potkali s naším panem projektantem a já mu krom obvyklýho přání, mohla osobně moc a moc poděkovat. Páč totiž v momentě, kdy Brtnika odvezli do nemocnice, tak jako na potvoru se objevilo v mým dotačním snažení něco, co bylo zapotřebí obratem vyřešit. A já neměla Brtnika doma. Vypomohl mi právě pan projektant, který mi navíc nabídl, že mě do tý nemocnice za Brtnikem doveze, když sama nemůžu řídit. Není to hrozně lidský hezký? Tohle je něco, co si tady fakt užívám plnejma hrstma a jsem moc ščastná, že to takhle je. 

Zpívání bylo skvělý, vážně skvělý. Jsem sice křtěná, ale nejsem věřící v tom klasickým slova smyslu. Mám svoje věření. A miluju kostely. Krásný, gotický kostely, kde se vždycky to věření umocní. A s koledama třistakrát tolik. Popřáli jsme si s těmi, které už známe a venku se potkali s Olinkou a Honzou, který taky dorazili. Jak jsem se tak rozhlížela, říkala jsem si, že by to chtělo na příští rok, aby tam byl dřevěnej pultík a na něm svařený víno, abychom si mohli připít. Hmmm. Třebas to do příštího roku nějak vymyslím. 

Teď jsme už všichni mazali domů, abychom se mohli sejít u štědrovečerního stolu a pak ke stromečku. U nás je to vždycky trochu později, než v rodinách, kde jsou malý děti. Není kam spěchat, koukneme vždycky na nějakou pohádku ještě, a ke stolu jdeme až potom. Ohaříci a Mouses už se nemohli dočkat, protože oproti běžnýmu režimu se krapítek meškalo. Mouses dokonce hlasitě protestoval, spratek jeden rozcapená 😀 . Ale zase …. stálo za to. I oni dostali svou štědrovečerní večeři. 

Pak nastal čas, aby Jéžišek nanosil dárky. Letos jich bylo hodně, hodně moc,  protože všichni kolem nás nás zahrnuli dárečkama.

Ani bychom tam nemuseli dávat ty, který jsme si vzájemně koupili. No… a…….. možná proto vlastně Jéžišek utrpěl záchvat sklerózy.

A nebo si řekl, že když se někteří můžou obsloužit sami, tak se nemusí tak honit. Ti někteří nosí mourovatej kožich, jsou vypasený jak sud s medovinou a drzí až hrůza. Vlezou vám úplně všade. Aji do skříně s dárečkama. A ukradnou si tam přesně to, co pro ně Kočíšek měl nachystáno. 

Kousací činku z Aktinidie. Narazila jsem na to v kočičí diskuzi a řekla si, že bych to mohla zkusit. Podle toho v jakým stavu jsem tu příšeru mouratou našla, jsem nemohla udělat líp. Rozhlodal to, oblemtal svejma slinama půl podlahy v šatně a pak se v tom vyválel. A pak mi vlezl do skříně a lehl si na kalhoty. A odmítal to opustit. Oči mu zářili. No……. Kočíšek se evidentně trefil 😀 😀 . A já pak měla šichtu ho odtama dostat ven. Nalákala jsem ho až na asi stopadesátej pokus a po chvilce mu předložila tu ohlodaninu ještě v originál balení, tak jak si to vybalil, znovu. Zde vidíte sami.

To ohaříci byli rozhodně vychovanější. 

Vždycky mě dostane, jak to vědí. Kdo to těm psům řekne? Povětšinou – Tali trošku výjimka, jako vždy – stačej jedny Vánočky a ty další už pes – a věřím, že i kočka, když žije s lidmi v těsný blízkosti – ví. Ví, že je den, kdy pod stromečkem najde nějaký překvápko. 

Tady už nastalo čirý zoufalství 😀 😀 

 

 

Psížišek pro ohaříky přichystal pod stromeček dvě stejný hromádky. Pro snažší identifikaci, /aby se nám nevrhali na naše dárky/ označený zabaleným buřtikem. 🙂 .

Tali šla na jistotu. Jako první vdechla buřta a pak se hned vrhla za zabalený sušený ucho. Rumoušek můj malý profesor bádal a rozbaloval velmi opatrně. 

Pak jsme se mohli taky do rozbalování pustit my a poctivě se střídali v tahání dárků zpod stromečku a rozbalování. To je u nás na velmi dlouhý lokte, protože bereme dárek po dárku z hromady, kde je všechno promícháno. Je moc prima, že se krom našich dárků vlastních sejdou i dárky od lidí nejbližších, který jsou totiž překvapením pro nás oba, neb ani jeden netušíme. A já všem tímto moc děkuju. To, že na sebe lidi myslí, to je ten nejlepší vánoční dárek, že jo?

No, ale Jéžišek moc při tom přinášení dárků nemyslel, nebo spíš teda myslel na úplně jiný věci. Neboť, když už bylo šécko rozdáno a rozbaleno a zbýval jeden jediný, malinkatý dárek pro Brtnika, ukrytý pověšený na stromečku, došlo milému Jéžiškovi, že…………… kruciš! A Jéžišek mazal ještě jednou do skříně, kde před tím objevil Mousese, an tam žvýká dřevo. A díky tomu, zapomněl vzít šécko, co měl. Popadnul dárek, ve vteřině se zjevil zpátky u stromku a zcela nepozorovaně mrsknul balíček ještě pod stromek. Brtnik v ten moment objevil ten malinký dárek, takže byl zaujatý tím a ničeho si fakt nevšimnul. Supr. Jéžišek si tak nepřipadal úplně nanicovatej 😀 . Balíček obsahoval mikinobundu, zateplenou, kterou Jéžišek úporně sháněl. A bylo by tak škoda, kdyby se pod stromeček tenhle dárek nedostal. Éšče, že se to stihlo do posledního balíčku!

No……… ne tak docela.

Na hod boží – který by asi stál za samostatnej záznam – jsem šla odpoledne pro něco do šatny a tam……….v koutě……… stál opuštěnej a smutnej…….. vánoční balíček! „Bože kde ses tady hochu vzal?“ ptala jsem se ho v duchu a když jsem ho vzala do ruky, odpověděl mi : „Ten matla mě tu nechal! Čekám tady už do včera, až si mě někdo všimnete, vy ignoranti!“ „Aha, ty seš od mladejch viď? “  „No to teda sem a je vod vás hnusný, že jste mě tu takhle nechali!“  „Tak poď, ty siroto jeden, dám Tě pod stromeček, ať si to užiješ. Budeš to mít aspoň sólo.“ A dala jsem ten krásnej balíček pod stromek, aby měl taky svou chvíli slávy.

Však si to zasloužil. Brtnikovi balíček nadělil krásnou sadu šroubováků a mně difuzér s éterickými oleji. 

A aby tomu všemu nebyl úplnej konec, tak na Štěpána přišel Brtnik s udiveným výrazem,  nepublikovatelným komentářem a v ruce držel třetí vánoční zapomenutej balíček. Pro mě. 😀 . A taky měl svou chvilku slávy 🙂

No, tak jsme si ten Štědrej den natřikrát prodloužili 🙂 . Není to hezký? Mít takhle sklerotickýho Jéžiška? Možná to zavedeme jako tradici.

Já jsem na Štědrý večer po rozbalení dárků vyběhla ven a zavolala do jiskřivý tmy tak jako to dělávám každej rok: „DĚKUJEME JÉŽIŠKŮŮŮ!“, aby vědíl, že si vážíme toho, že na nás tak hezky myslí.