Ohaří čtvrtá adventní neděle.

No, nemohla být lepší. Protože co ohaříci milujou? Návštěvičky. A zvlášť návštěvičky rodinný. Který zase milujou ohaříky. A  zvlášť………návštěvičky…………. který s sebou přivezou….. dětičky.

Nemusí jich být moc. Stačí i jedno. Hlavně, když je to dítko nebojácné, zvířeto a hlavně ohaříko milné. A malé tak akorát.

Proč akorát? No protože se mu dá dobře krást jídlo přece 🙂 .

Takže, když u nás o tom posledním víkendu před Vánočkama zakukal zvonek…. jo, zakukal. Nám teď zvonek prostě kuká. Máme zvonek na baterky, na dálku a tam se dají měnit zvuky, které zvonek vydává. A protože jsme zjistili, že pokud zvonek zakuká, nechá to ohařiska relativně v klidu, neb si ten zvuk ještě nespojili s tím, že někdo přichází, nechali jsme tam momentálně kukání. Než se to ochodí natolik, že zas budou vědět, že někdo jde a chystá se pro ně! – páč pro koho jinýho, že jo 🙂 – nějaká zábava . Kde jsem to skončila? Jo, že když zakukal zvonek… a následně ohaříci zjistili, že přijeli jejich z nejmilejších, tedy „naši mladý“ neboli synovec Petr s Monikou a jejich maličkou Dominátorkou a taky nejmladší synovec Tadeáš,  vypukl prostě blázinec.

Ohaříci byli k nezastavení. Což chápu, milujou společnost a když se někdo konečně dostaví, těžko po nich chtít velký ukáznění.  A na to já mám vždycky připravenou sasračnou meducínku. Oba přivolám a podám připravený žužliky. Ty je na nějakou dobu vyřadí ze hry 😀 a pak už všechno probíhá v relativním klidu.

Malá taky tím pádem dostala možnost se rozkoukat, protože je vždycky vidí po dlouhý době a……..posléze je to naopak ona, kdo ovládne prostor. Svou bezprostředností, roztomilostí a ftipností. Páč jo, ona je fakt ftipná. A taky ale, teď se musím pochlubit de facto cizím peřím – ale skvěle vychovaná. Fakt. Jsem na její rodiče nebetyčně pyšná, jak ji vychovávají, vedou. Jak z ní dělají skvělou bytůstku.  Slušnou, laskavou a milou. Jo, asi to možná zní divně u takhle malýho škvrčka, ale je to tak. A tím pádem, když se to šécko propojilo, vznikl z toho báječnej čas.

Já jsem se místy vrátila v čase do doby, kdy byli kluci malý a já si s nima hrála, teď jsem to stejný provozovala s Dominátorem za vydatný pomoci ohařisek. 

Na přivítání jsem měla pro malou připravený malinkatý překvapení. Dva vánoční skřítky, kteří se objeví, když se zazvoní na zvoneček.  Se zavřenýma očima a nastavenou dlaní, kde můžou skřítci přistát. Je úžasný pozorovat, jak dětská čistá fantazie pracuje . A tak se skřítci na zazvonění zvonečku objevovali a mizeli a doprovázel je při tom dětský zvonivý smích. Co si v čase vánočním přát víc?

Pro hodný malý dětičky tu nechal Mikuláš ještě překvapení v podobě medvídka pod rozsvíceným malinkým stromečkem. A tak bylo s čím si pořádně hrát. A taky trochu medvídka bránit, protože nejeden ohařík na něj měl zálusk. Obzvláště ten rezatej pumprdlik byl nebezpečnej. A když se mu nepodařilo ukrást medvěda, soustředil se na nestřežené skřítky a nacpal si je do huby  a chodil důležitě po Domečku, z kušny mu koukala červená čepice a na druhý straně tlamajzny bílá šála. 😀

Tali měla jinačí zábavu. Musela chodit za Dominikou a bedlivě hlídat. Páč ona je Dominika totiž vděčný strávník – naštěstí z toho druhu, že to na ní není poznat, pořád se hýbe a něco provozuje, takže to vyběhá. Tali opět velmi rychle zjistila, že se jí tady pohybuje vynikající zdroj obživy, z kterýho furt něco padá a když nepadá…….lze to právě velmi snadno ukrást 😀 . A ještě tím okradenou pobavit, páč ta se vždycky začala řehnit na celý kolo. A nebo k tomu zpívat – Měla babka štyry japka……….. tohle má momentálně na repertoáru neustále a způsobila mi tak příšernýho ušního červa, páč teď s náma tím pádem furt bydlí babka s japkama. I v noci 😀 . Jedu si to dokolečka a začíná to být unavný. Nepřebije to ani Jéžiškůůů pánáčkůůů. Dycky se tam u jesliček zjeví babka s japkama 😀 a já se brzo asi zjevim taky. 

Bylo to prima, tlachalo se pátý přes devátý, pilo se a hodovalo 🙂 . U malý jsem sklidila úspěch hlavně se svejma špagátama, který miluje a pak taky s vánočkou, kterou velmi často třímala v ruce a která v ní – i za vydatný pomoci ohaříků přímo zázračně mizela 🙂 . Byla jsem pyšná. Na to, že to byla moje druhá vánočka v životě, slavila úspěch.

Dokonce tak velký, že když pak pozdě odpoledne všichni odjížděli a já se zeptala Moniky, jestli s sebou chce kus vánočky, tak než ta se stačila nadechnout, ozvalo se pode mnou nekompromisní: „Jo, chci, díky!“ 😀 😀 Malý nedožera potřeboval zásoby na cestu, to bylo jasný. A i kdyby  její máma měla v plánu s díky třeba odmítnout, měla by smůlu. Tož jsem zabalila zbytek vánočky – však si na Štědrej den upeču novou, když už to umím  – a byla nadšená, že moje druhotina slaví takový úspěchy.

Ještě, než se všichni nasáčkovali do auta, stihli jsme nenápadně provést výměnu dárků tak, aby ta malá vědkyně, která všechno slyší a vidí a taky si ale pamatuje (Kupř. když přijížděli k nám věděla přesně, kde se má odbočit. na to že její dva a půl roku a jela sem podruhý v životě, slušný výkon),  tak aby nestihla nic zaznamenat a nepřišla tím pádem o vánoční kouzlo. Jak jsem na ni koukala, bude tohle rok od roku těžší. Ne proto, že by byla zvědavá, ale proto, že vidí za roh a je nebezpečně všímavá. 🙂 .

Když odjeli, vytáhla jsem ohaříky na louky za koníkama a krapítek jsem je ovenčila. Nebylo zapotřebí dlouho. Tou celodenní šichtou kolem dítěte toho měli plný brüle a odpadli do pelíšku natošup. A my se mohli svalit na gauč a pustit si pohádku. Protože Vánočky už začaly.