Moje zatím první nejnáročnější a taky ale vlastně tím pádem nejlepší.

Páč dneska ráno – tedy v úterý ráno – sněžilo. Už v těch půl pátý chumelilo. U nás se to ještě na silnici nedrželo, ale jak jsem pak měla zjistit, za rohem už bylo všechno jinak.

Nechtělo se mi úplně za ten volant, zadek jsem měla fakt staženej. Ale říkala jsem si, že prostě musím, musím. Tak jsem šla. 

Ometla jsem si auto, na tom už se to drželo pěkně, sedla za volant a pokorně požádala všechny, kteří na mě dohlížejí, aby dneska dohlíželi 600x víc. 

A vyrazila.

Chumelilo hodně, hodně. A jen jsem za kapličkou vjela do lesa, tak už se to na tý silnici drželo.  A chumelilo tak, že dálkáče jsem musela vypnout, nebylo jinak nic vidět. Stěrače stíraly a Koláče se propracovávala tmou, lehkou mlhou 😮 a sněžením. A modlila se, aby veškerá zvířena zvostala zalezlá v lese a aby auto spolupracovalo. 

Spolupracovalo, takže jsem se vysápala v pohodě až nahoru na kopec a vesnicí se zase spouštěla dolů. Byla jsem bdělá a pozorná a soustřeďovaná. Za vesnicí jsem to musela nakopnout, protože mě čekal zas kopec a sníh na silnici a zatáčka taková výživná. Resp. dvě. A obě jsou pro neznalý dost nebezpečný. Jela jsem plynule, oči sledovaly šécko co měly a tak jsem dojela v pohodě až do New Bubu.

Tam už na mě čekala dálnice a sníh se ještě trošku rozdováděl.  Fajn bylo, že předemnou najížděl na dálnici kamion, tak to bylo o fousek snažší. A taky  tady nebyl nějak dramatickej provoz. Byla jsem vděčná, že aspoň start mám jednodušší. Že to před Prahou pak bude houstnout, mi bylo jasný.

Nijak jsem zbytečně nedivočila. Jela jsem pěkně plynule a modlila se, aby fšicí přítomný byli soudný a chovali se podle toho počasí. I stalo se. Za volantem samej příčetnej jedinec.  Dvakrát se mi při předjíždění stalo, že mi tam někdo vjel, ale! Já byla prosíravá a tak jsem v obou případech měla dostatek času jen sundat nohu z plynu a nebrzdit. Hrdobec jsem na sebe byla, ale už jsem se hrozně těšila, až dojedu na místo určení a auto zapárkuju.

Přece jen. Byla to moje první takováhle jízda. Já vím, budou ještě horší, ale tahle byla první. A tak jsem natolik ščastlivá, že jsem to zvládla, že se s váma prostě musim podělit. Musim. 

Éliška by na mě byla pyšná! :D. Ale…..byla sem táákle malinká, helejte 😀 :

Domů pak už bylo přívětivější počasí, ale  tak jsem dojela vyždímaná jak ručník z odstředivky. Kdo si pamatuje ty malinký ždímačky, co měla máma, tak ví, jak suchý a vyždímaný prádlo se z toho vyndavalo 😀 , tak přesně takhle jsem dorazila domů. 

No a ……… pro doplnění …. dneska – teda ve středu ráno, to taky stálo za to. To jsem věděla už, když jsem přišla k autu. Docházela jsem k němu s tím, že jsem díky projíždějícím autům věděla, že silnice namrzlá není. Nebo neměla by být. Byla mokrá a bylo vidět, že pod kolama jim lítá voda. Takže silnice by měly být ošetřený a nemělo by mrznout. Auto mě přesvědčilo, že se mýlím. Bylo celý pod krustičkou ledu. Tak jsem si ho oškrábala a bylo mi jasný, že taková brnkačka to dneska nebude.

Tož jsem se připravila.  Před kapličkou a velkozatáčkou jsem si vyzkoušela, co auto dělá na silnici, když zabrzdím a vypadalo to přívětivě. Nicméně – to, co platí tady, nemusí platit o kus dál, v lese, mezi chmelnicema a tak podobně. Takže bdělost nejvyšší.

A taky jo. Jen v místě, kde jsem to tolik nečekala. A netýkalo se to mně. Na téčkový křižovatce ke který se sjíždí z mírnýho kopečka to někdo poslal do svodidel. Blikal a vedle už stálo policejní auto a taky blikalo. S dostatečným předstihem jsem sundala nohu z plynu a preventivně lehce přerušovaně brzdila. Auto se mnou souhlasilo, což mě potěšilo, takže jsme tím ledovatým úsekem projel společnýma silama na jedničku.

Řidiče v autě přede mnou ta bouračka tak vyděsila, že se totálně vypnul a stal se z něj šnek. To chápu, taky jsem nejela jak Fitipaldi 😀 . Jenže problém byl, že se dotyčný či dotyčná vypnul tak moc, že tímhle stylem zamířil na dálnici a aby to naprosto vyšperkoval, tak po opuštění přivaděče se tímtéž tempem okamžitě napojil na dálnici, aniž by se rozjel v přípojným pruhu. Čím vytvořil značně nebezpečnou situaci pro všechny ostatní kolem sebe. Tak jsem ho velmi rychle opustila a doufala, že se cestou naopak nerozdovádí a nebude zase něco nepředloženýho provozovat. 

Stejně jako v úterý, tak i dneska byli jinak na dálnici a silnicích ostatní příčetní a tak jsem zdárně a bez chyb dojela zase až do svýho cíle, zapárkovala a mazala do prasé. Huf, je to dřina, to řízení, velká dřina 😀