Když nedávno paní Zrzavcová zveřejnila článek „Jak udomácnit štěně“, s radostí jsem se na ten pěkný text vrhla.
Po chvíli jsem se přistihla, že u téměř každého odstavce vrtím hlavou, kroutím očima a vydávám podivné zvuky. Protože obecně platné rady v článku byly a jsou absolutně nepoužitelné v našem současném případku, ano, mám na mysli netvora Pepina. Na rozdíl od předchozího vořechuse Troldítka, který fungoval na myšlenku, je tenhle pruhatej materiál asi z jiný planety. Uvařte si kávu, čaj, tohle bude delší povídání. 🙂
Vlastně by bylo dobré začít definicí, co považuju za normální štěně. Štěně, které má zájem o své okolí a alespoň minimální spolupráci s člověkem, které přilne k novým majitelům, zvykne si na nové prostředí, které má samozřejmě nárok něčeho se leknout, které kouše a dělá loužičky. Mno, a teď si představte tvora, který má plno věcí jinak a něco úplně naopak. Je jasné, že takový jedinec za to nemůže, něco se holt pokazilo hned na začátku. Rozhoduje, kde a jak žila matka vrhu, jakou měla povahu, jakou povahu měl otec (pokud byl jen jeden), kde a jak byla štěňata odchována, jak moc přišla do kontaktu s lidmi atd. Když neznáte ani jeden z těchto faktorů, může vám doma přistát velké překvapení. Pruhaté nadělení.
U Troldy jsem věděla, že se narodil fence z útulku, kterou adoptovali hodní lidé. Když s ní šli na vyšetření před kastrací, s údivem zjistili, že je březí (stalo se to ještě před umístěním do útulku). Porodila dvě štěňata, která byla vychovávána s láskou v domácím prostředí, mazlení, kontaktu a vjemů byl dostatek, Troldík byl ukázkové vyrovnané štěně, zaplul k nám do smečky k Růžence a Bazušce naprosto bez problémů. O minulosti Pepina se ví málo.
Jeho matka prý žila v nějakém „slumu“, kde porodila 4 štěňata – 3 fenky a Pepina. Jedna ségra byla pruhatá jako on, další dvě něco jako ovčák.
Jedna paní si fenky všimla a spolu se štěňaty ji po dohodě přesunula někam na dvorek, kde měli všichni dostatek žrádla, chodila je krmit. Povyrostlá štěňata pak byla přemístěna do útulku, kde je očipovali, naočkovali, odčervili a nabídli k adopci. To je vše, co o minulosti Pepina vím.
A teď zpátky k udomácnění nenormálního štěněte. On to bude 9. 12. 2024 rok, co jsem si Pepina přivezla. Vlastně mi ho z daleké Moravy přivezli bezva lidé, kteří si tam jeli pro jeho pruhatou sestru. Předávačka na benzině, vystreslé, uječené, poblité a posrané štěně si na vodítku na pohodu nakráčelo do mého auta. A začal proces „udomácnění“, který není zdaleka ani po roce ukončen, který mi vzal hodně fyzické i psychické energie, ale na druhou stranu mi i hodně dal. Pokoru, vrátil mě do reality, vím, že nic nevím, musela jsem přehodnotit všechny své zkušenosti získané za víc jak 40 let se psy. Jestli jsem dřív u psů byla trpělivá a měla nadhled, teď už jsem mistr zenu.
S dovolením to nyní pojmu v bodech, které budou vycházet z krásného článku paní Zrzavcové, to pro zvýraznění Pepinovy nenormálnosti:
Malej, bezbrannej uzlik chlupů, přišel o všechno a je teď už někde úplně zcela sám a opuštěnej.
Pepíno vážil zhruba 8 kg a rozhodně to nebyl bezbrannej uzlík chlupů. Naopak, jeho projev byl zvláštně suverénní a drsný. Jakože megadrsňácký, útočil na Růžici natvrdo přes mříž oddělující kuchyni, kdyby měl možnost, šel by do tvrdýho konfliktu. Tu ale neměl, tak se jen agresivně zakusoval do mříže. Většinou člověk očekává, že na příchozí štěně bude nějak negativně reagovat pes služebně starší. U nás to bylo přesně naopak. Růženka rotvajleří, která doslova truchlila po odchodu Troldy, jen nevěřícně zírala. Než riskovat, že štěně dospělou rotvici pohlodá nebo ona jeho, následovalo striktní oddělování na tři dny. Moje první rada: Blázna odděluj, zachovej domácí režim pro stávajícího psa.
Ještě je tady kompromis, který jsem zmínila na začátku- štěně a posléze pes má tedy ten pelíšek v ložnici u té postele s tou vaší rukou zpočátku dole.
Spaní bylo taky kapitola sama pro sebe. Nenormální štěně nejde nechat bez dohledu na volno v noci. Pepin zřejmě nikdy před příchodem sem nebyl uvnitř domu, bytu. Na vše skákal, vše ničil, kroutil hlavinkou na běžné zvuky domácnosti, rádio slyšel asi prvně v životě. Pro klidný spánek nás všech musel být v kleci. Kterou jsem měla u hlavy, vlastně stejný princip jako s pelíškem a rukou. Akorát šlo o pelíšek uzavřený v kleci. Klec. Pro hodně lidí naprostej bubák. Přitom vynikající věc, když se samože správně používá a pes tam není zavřenej xy hodin. Pro nás a Pepina záchranný kruh, díky kterému jsme mohli soužívat a pracovat dál. Když potřeboval v noci čůrat, krásně si kníknul, šup z klícky a vyvenčit. Druhá má rada: Měj blázna přes noc zabezpečeného.
Naučit ho být doma v klidu, neničit, nebát se zvuků, prostě být psem domácím.
Jedna věta a tolik neskutečně těžkých úkolů v podání štěněte, které se jeví spíš jako pes divoký. Být doma v klidu? Vyvenčený, utahaný a ospalý Pepin se přes den v kleci změnil ve lva, který doslova bil o mříže. Zubama, drápama, počůral se stresem, zvuky, které ze sebe vyluzoval, byly strašné. On se v tu chvíli skutečně bil o život. Separačka jak vyšitá. I když tam byl zavřený třeba jen na pár minut, když jsem krmila Růžici.
Zvuky domácnosti? Když jsem vzala do ruky ruční mixér, šel mě zabít, to samé s vysavačem, fénem. Jakože na férovku vystartoval a i těma svýma jehličkama mi udělal díru hlubokou do nohy, ruky. Stejně tak i se smetákem, normální štěně bude nadšené, že si má s čím hrát. Pepin šel po mých rukách natvrdo. Jeho vnitřní rozkaz zněl jasně – zaútoč, zabij zdroj zvuku, pohybu, zabij všechno, čeho se bojíš, než ta věc zabije tebe. Zpětně vím, že tomuhle se říká strachová agrese a ještě v tom hraje epigenetika. Pes i štěně v takovém módu vypadá jako hrozivě agresivní, ale přitom je uvnitř připosranej strachy. S opravdovou strachovou agresí jsem se doteď nesetkala, premiéra.
Neničit? Jako člověk předpokládá, že štěně bude hlodat, škodit, něco se třeba neuhlídá. Ale postupně se štěnítko přesměruje na hračky, přetahování, pochopí pravidla a režim v novém prostředí. Pepin ne. To bylo doslova zoufalství. Stokrát denně říkat nedělej to, ne, sundávat ho z linky, stolu, židle, parapetu s kytkama, zároveň mu nabízet alternativu, kterou konat může (moje zlaté pravidlo: když nechceš, aby pes něco dělal, řekni mu, co dělat má), nic, nula, prd. A když už se něco povedlo, do druhého dne se mu vymazal software, zase jsme jeli v default režimu, základní nastavení štěněte, které bylo uživatelsky opravdu nepříjemný. Strašných asi 6 měsíců to trvalo. To už člověk ryje rypákem opravdu v zemi, dochází mu energie, když to doma nefungá.
Moje třetí rada: Nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř. Naděje umírá poslední. Zaveď systém, trvej na něm, i když je to pořád dokola. Vyhýbej se preventivně situacím, které hodí blázna do strachu. Takže zametej, luxuj, mixuj, fénuj se, ale štěně měj preventivně buď venku, nebo v kleci. Aby se nepřetočilo. Postupně mu ukazuj, že mu nejde o život, nic se neděje. A hlavně, nikdy štěně se strachovou agresí netrestej. Teda jo, když tě po x týdnech nácviku zase hlodne, hoď ho do klece, ale nic se neděje, za pár minut jedeme dál v normál režimu. Růžena by do sebe taky nenechala hlodat a flákla by mu jednu.
Nu, tak štěně už s námi umí bydlet, zvyká si na venčení a na procházky.
Nu, tak štěně s námi bydlet stále neumí, ale ven musíme, žeáno. 🙂 Co když nám netvor nefunguje ani venku? Jakože i na zahradě vás má, víte kde. Necupitá za vámi, je to samostatná jednotka, která vás vůbec nepotřebuje, půjde ohlodávat kytky, traviny, stromy, žrát kameny, možná se bude držet chvíli u Růženky. Protože se psy on vycházet umí, zná je, chápe je. S člověkem je to jinak.
Vždycky jsem hrála se štěňaty hru na schovávanou, krásně se tak prcek naučí si svého páníčka na procházce hlídat, mrkat, kde ho má, dělat srandy, hry a přivolání. Co se štěnětem, kterému jste úplně a zcela totálně u řitě, co s netvorem, který nemá žádnou motivaci k člověku přiběhnout? A to mluvím o cca 2měsíčním štěněti, ne zkaženém dospělákovi. Když bych Pepina vypustila na polňačce, sebral by se a odešel bez ohlédnutí, když by ho něco zaujalo. Motivace či odměna může mít u psa spoustu podob. Podrbání, hlasová pochvala, přetahování s hračkou, aportování, pamlsky. A když nic takového pes nechce, nepotřebuje, co s tím? Když mi docvaklo, že Pepin je nenormální, šla jsem na to ze začátku přes Růženku. Není nad to mít vychovanou fenu, netvor se jí držel, vylítali se.
Bylo ale potřeba ho brát ven i separé. Takže? No jasně, stopovačka, šňůra, posléze bezva kabel biothan (díky, Thielli) a dril.
Zní to hrozně, chudák pes, doma klec a venku provaz, ale jiná možnost dle mého nebyla. Pepin se naučil povelům, nemohl zdrhnout, rutina a dril. Když pes nechce žádnou odměnu, jinak to nejde. Během našich těžkých začátků jsem zjistila, že pro Pepina je nejvíc nejlepší odměna prostředím. Chceš si jít čmuchat? OK, ale nejdřív pojď u nohy, nebudeš mě vláčet. JOP, pašák, běž. Ale brzdi, bo ses na šňůře. Chceš na zahradě ječet na kolemjdoucí? Fajn, ale nejdřív musíš přijít ke mně. A čeká, oční kontakt, jop, běž.
Vida, to jsem zapomněla zmínit. Povel ČEKEJ. To je vlastně základ, betonová deska, ze které se mi povedlo odpíchnout s výchovou Pepina. S povelem jsem začala od prvního dne u krmení. ČEKÁ! Nakolik byl a je Pepíno blázen, tak u žrádla se nikdy nehamtil, nezavrčel, mohla jsem mu misku přidržet nohou a podobně. Šlo to krásně, oční kontakt, když držím misku a pejsek seděl, postupně snižovat misku, během pár dní štěně sedělo jak přibitý a nechalo mě postavit misku na zem, až po JOP začalo žrát. Nikdy jsem tohle nedělala.
Má čtvrtá rada je: Tonoucí se stébla chytá. Takže vytvaruj u blázna povel, který přeneseš pak postupně ven. Blázna jisti na šňůře, ať neublíží sobě či druhým, když nemá přivolání. Piluj a driluj zažité povely stále a neustále. A neztrácej naději. 🙂
Mohla bych pokračovat dál, ale tohle je už sakra dlouhý. Tož se loučím a díky všem, kdo dočetli až sem.
Pac a blemcoš, Fifi, Růženka a blázen Pepin
Fifi
Jsi zlatá 🫶
Já se jenom vždycky orosím, když si představím, že by si ho vzal nějaký „normální uživatel psa“. Prostě běžnej člověk, co má po své hodné Bobince místo na gauči, dobrý srdce a představu jak bude ten útulkáč vděčnej.
Možná by paradoxně nejmíň škody nadělalo, kdyby si ho vzal někdo jako hlídače na dvůr – pokud by teda měl dobrej plot. Dostal by žrádlo, nikdo by po něm nic nechtěl, takže pokud by vysloveně nespáchal nějaký průšvih…
Si troufam rict, ze beznej uzivatel by netvora za par dni vratil.
Ano, taky si myslim, ze jemu by bylo nejlip nekde u objektu, ve svym kralovstvi. Nebo taky ne, on je paradoxne hodne pricucka mazliva (teda ted uz), blemca mi nohy, ruce, ma me rad. Takovym tim svym jeblym zpusobem, nemuze za to.
Fifi, jsi úžasná psí vychovatelka, svou pozitivní zatvrzelostí jsi zachránila psa, který, jak výše zmíněno, by se jinak patrně několikrát vracel do útulku. 👍🐕
Fifi, máš můj obdiv. Pepino má obrovské štěstí, že se dostal k tobě.
Chcete někdy časem podobný díl o útulkáčích? Jako o těch normálnějších a dospělých?
Chceme.
Jo , to teda chceme.
Chceme! 🙂
Fifi,
já myslím, že by to stálo i za širší zveřejnění. Blesk tlapky nebo CNN prima… to čtou masy. Tohle už není jen tak povídání pro pár lidí, kteří už o psech ledacos zaslechli nebo dokonce vědí. Myslím, že Jak udomácnit štěně a návazně tenhle článek by mohli někde otisknout. Zkuste to nabídnout.
A nikdo už si štěně z útulku nevezme. (Já bych si ho taky nevzala, ani před Pepínem)
Petrs je na dospely porouchany pejsky, ta by si Pepina vzala jako dospelaka zkazenyho. 🙂
Dej pokoj, tohle neni pro siroky masy. 🙂 Nejsem profik, by se jiste nasly hlavy pomazanejsi, ktery by to vymyslely jinak.
Jedno velký nebezpečí tohodle článku pro širopký masy – polovina lidí si hned bude myslet, že jejich normální, zdravé a tedy hlodací a jinak „neposlušné“, štěně je určitě podobnej případ a začali by se k němu podle toho chovat. Ovšem po svém, tedy že štěník by znal opravdu jen klec, žádný odměny (ty přece píšeš, že odměnou je volno), vyřvávání na lidi je OK, když jsi to tak napsala… prostě lidi – vezmou, vyberou si konkrétní 3 slova a ještě si je otočej po svém a pak se jen divíš.
Prave, vsechno se da prekroutit. V kleci byl Pepin v noci jen ze zacatku, par tydnu, to jsem tam mela dopsat. Kdyz jsem doma, klec neni potreba, ale kdyz jedu pryc, mam ho bud s sebou v aute (klec) nebo doma (klec). Vyrvavani na lidi/psy za plotem je jeho uchylka, ale taky se to dari mit uz nejak pod kontrolou. A Odmeny? Jak ja bych rada nejaky davala, i ted venku flusne kus smradlavy plice, nema cas, neni to odmena. Jop, Petrs ma jako vzdy recht, lidi by si mohli vyzobat par info a blbe pouzit…
Asi jo. Souhlasím, že má Petrs pravdu. Já jsem nějak pozapomněla, že spousta lidí chodí zkratkou a sama jsem šla zkratkou. Že to je velice silná zkušenost, která se musí číst jako velice silná zkušenost a jeden si jí musí vložit do mozaiky.
V každém případě – Fifi, tady opravdu nejde o kamarádské poplácávání po rameni, když ti lidé vyznávají obdiv. Já si to vůbec neumím představit. Já se jen připojuji ke všem se svým nevěřícným obdivem, žes to nevzdala, i když možná okolo Hradce nejednou létala vzduchem myšlenka v duchu „já se na tohle můžu… víte co…“
Moc ti přeju, ať se ti za tu obrovskou práci dostane zasloužená odměna. V jakékoli podobě. 😘
Jeste si tak premejslim, ze muj vyse popsanej postup neni jen pro blazna se strachovou agresi. Da se dle myho pouzit klidne i na extremne bojavy stenata/pejsky.
Thielli, pochvaly za clanek beru asi jako Pepin odmeny, nevim, jak je prijmout, nepsala jsem to kvuli nim… Ale dekuju vsem.
Pro me bylo dulezity tohle zverejnit jednak coby ulevu, ze po roce s netvorem je to trosku lepsi, i kdyz clanek tak moc nevyzniva, treba este napisu druhej dil. Ale hlavne se nejak rozepsat, vnitrne se rozloucit s Troldikem, po kterym se mi porad strasne styska. Kdyz mi pani domaci tak pekne nahrala svym clankem, neslo odolat. Ruzice po Troldovi uz ani nestekne, ted zrovna pred zradlem taha Netvora za zadni hnat a vyvrcava mu diru do hlavy. Happy feena. 🙂
Happy feena – šak jo, proto jsi do toho takhle skočila.
A pravdu má Petrs – lidi zpravidla nečtou do hloubky, nesnaží se pochopit.