V neděli jsem byla za opuštěnou ženu, neb Brtnik musel do prasé.

Já jsem svého osamocení využila na 10000000%. Ponejprv jsem si pospala do osmi hodin, poté se ještě dopekla v posteli do devítky. Pak už jsem se aktivovala. 

Popadla ohaříky, pytel s umělou hmotou, tašku s flaškama a druhou s plechárnou a šlo se na ranní venčení. Došli jsme dolů do vesnice, tam to rozházeli do patřičných konťasů, šli se cournout náměstíčkem a pak hajdy domů na snídani, do pelechu a já k počítadlu stáhnout fotos, něco si napsat.

A taky to doma trochu pošolichat, S poslední splněnou povinností – což bylo pověšení prádla, jsem na sebe hodila bundu, vzala ledvinku s proprietama, obojky, vodítko a šlo se. Pěkně na dlouho, na celý odpoledne. Bylo nádherně. Oproti sobotě, která byla škaredá a šedivá zase vykoukl nádherný klenot podzimu. Všude kolem barvy plnýma hrstma, obloha vymetená, křišťálový vzduch.

Prošli jsme louky, kde zas bohužel Tali vysekla svou oblíbenou scénku a otrávila nám s Rumíčkem začátek. Tak jsem si řekla, že na ni peču a užijeme si to prostě jen s Rumouškem, ona ať si dělá co chce.

A tak jsem mu házela balonek a nebo kopala listí v úvozu. Když jsme se vyplouhali úvozem nahoru, vzpomněla jsem si na to velký hnízdo, co jsem tady před časem objevila a šla se podívat, jestli tam ještě pořád je. A je.

Abych ho příště snáz našla, až budou koruny olistěné a zelené, cvakla jsem si dva buky, které jsou za cestou v přímce na to hnízdo. Jeden statný, jeden tenký. To se bude dobře pamatovat.

Eh, ani jsem netušila, jak dobře jsem udělala, že jsem si místo takhle v paměti označila. 

Vydali jsme se lesem dál nahoru a já si cestou fotila, co mě tak upoutalo.

Houbovej vanilkovej rohlíček:

a nebo houbovou porcelánovou mísu:

A nohu dinosauří:

 

A cesty a barvy:

Bylo mi krásně na duši.

Do momentu, než jsem zjistila, že………. jsem někde vytrousila klíče. V lese, který jsem křižovala. V lese, který je teď plný spadanýho listí. A nevím, kdy Brtnik přijede domů. Stála jsem tam na křižovatce cest jak vrchní Matla a nehejbala se.

Snažila jsem se ulovit nějakou myšlenku, která by mi pomohla. Zrovna kolem žádná nešla, tak jsem furt stála. Psi seděli. Jako první přišla myšlenka, že dám aspoň vědět Brtnikovi, co jsem zase spáchala. Nebral mi to, asi tam někde lítal. Jak já předtím po lese.

Druhá přišla myšlenka, že co jako chci dělat, že klíče někde ležej a možnost je najít je minimální. Spíš nulová. 

Třetí přišla myšlenka, která tu druhou poslala ke zdi. Když je minimální, tak aspoň nějaká je. Není úplně nulová. Tak to prostě musím zkusit a zkusím použít i ohaře. Půjdu co nejvíc ve svých stopách, co si dokážu vybavit. Věděla jsem záchytný body  – dinosauří nohu, porculánovou mísu, vanilkový rohlíček, hnízdo. Tam všude jsem ten telefon vytáhla, tam by se to mohlo stát a znám tak aspoň přibližnou trasu.

S Tali nemělo cenu komunikovat, ta tu dneska nebyla, spíš jsem jim musela dozorovat, aby šla tam, kde jsme se pohybovali my, čímž mi to, jak je u ní obvyklý, moc neusnadňovala.  Ale oslovila jsem Rumíčka s tím, že „ztratila jsem, hledej“. Snažil se. I podle toho, že se pohyboval v těch výše jmenovaných bodech- noha, mísa, rohlíček. Pak byla velká pauza, kdy jsem jen odhadovala, kudy jsem se pohybovala, až jsme došli k místu, kde je obří hnízdo. Tam jsem zase Rumíčka zapojila, ale pobíhal tam tak neuspořádaně, že to nedávalo smysl. 

Pak mi došlo, proč pobíhal neuspořádaně. Protože jsem ho navedla do špatného směru, místa. Podívala jsem se pořádně a zjistila, že ty dva stromy, které mi v budoucnu  měly pomoci hnízdo najít, jsou ještě o kousek dál ve směru, kudy jsme šli. Našla jsem je a v přímce se vydala směr hnízdo……………….. JOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO SEM VÝBORNÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ! SEM LEPČÍ NEŽ OHAŘ! 😀 NAŠLA JSEM JE.

Asi si dovedete představit, jak se mi ulevilo, že jo. Jasně, kdo by je tady našel, a i kdyby je našel, tak nebude vědět k čemu klíče patří, ale……….. jen ta otrava, nechat vyrobit nový.  To teda bylo dobrodrůžo.

Za odměnu jsme se vydali zpátky s tím, že sice jsme dost času ztratili, ale to neva, půjdem a půjdem a půjdem dál. 

Zamířila jsem k cestě nad Vlčí strání, kde jsme to řádně prokontrolovali a šupajdili dál. 

Na konec lesa a podél zoraného, urovnaného pole, na který svítilo sluníčko. Tudy jsme došli k cestě, která se zase nořila do lesa. Tady už to neznáme. A začínalo další dobrodrůžo. Kam to asi vede? Cesta vedla chvíli lesem podél pole a pak začala kamsi klesat. Ohaři si užívali míst, která ještě nepoznali. A já taky. Les tady byl zase trošku jinačí. To mě tady baví, jak se les, když jím procházím,  různě proměňuje.

Cesta klesala prudce dolů a já jsem odhadovala, že nás vyvede někde nad třetí vesnicí za tou naší. Jestli mám pravdu nebo ne jsem nezjistila, protože cesta nějako nebrala konce a  už bylo docela pozdě odpoledne. Nechtěla jsem se pak vracet za šera, tak to budu muset nechat na jindy. A teď kudy domů. Půjdem zpátky do toho krpálu, nebo najdeme cestu někudy jinudy? Tak i tak.

Nejdřív jsem začala stoupat zpátky a tak v jedný třetině kopce jsem si všimla cesty odbočující doleva. Zkusíme to? Třeba by nás to vyvedlo někde u našich luk a nemusela bych se škrabat zas nahoru. Tož jsme šli.

 

A já jsem odhadovala, kde se asi tak pohybujeme. V místech kde cestu lemovalo husté mlází jsem to zbaběle vzala do kopce. Bylo to místo jak stvořený pro ležení divočáků. A to já nerada. To radši budu chvíli funět do krpálu.

Mno, chvíli….. jak se to vezme. Trošku jsme zakufrovali a motali se pak v trošku nepřístupným terénu. Pro mě. Ohaříkům to naprosto vyhovovalo, nikdo neprotestoval. Prokličkovali jsme lesem až nad sousední vesnici a louky s koňskýma pastvinama. Tak tamtudy to nepůjde, je to oplocený, takže musíme někudy lesem. 

Nahoru. V tom nejprudším místě. Funěla jsem a škrábala se nahoru a záviděla ohaříkům jejich 4×4 . Tak jako často tady u nás, kde je kopcovitě. A co, aspoň dám trošku co proto špekům 😀 . Koukala jsem nahoru do stráně a snažila se nás vést do míst, kde to budu znát. A! Nejsem vůbec žádný béčko, přátelé! 

PÁČ JÁ JSEM VYLEZLA PŘESNĚ TAM, KDE JSEM VYLÉZT CHTĚLA! Ha, ať se jdou bodnout mapy.cz, který mi, nevím proč, odmítaly říct, kde se nacházím a celou dobu mi tvrdily, že sedím doma 😀 .

Do domova to bylo ještě celkem daleko, ale! Už jen po rovině! A proto jsem pak v úvozu, kterým jsme sestupovali zpátky na naše louky sebrala tři velký, tlustý bukový větve, svázala je vodítkem a vlekla je domů. Ať nejdu s prázdnou že jo. I když…….s prázdnou to nebylo, zážitků na jedno celý odpoledne bylo dost a dost, si tak myslím.